Oživí umělá inteligence dávno zesnulé umělce? Básně od člověka a neuronové sítě jsou k nerozeznání

V roce 2016 vydal specialista na strojové učení, programátor a matematický lingvista Jiří Materna unikátní básnickou sbírku Poezie umělého světa. Všechny básně v ní byly automaticky vygenerovány počítačem za pomoci umělých neuronových sítích. „Pro můj literární experiment jsem si zvolil poezii z tohoto důvodu, že v básních můžeme hledat významy a leccos se v nich schová. Dnes už to ale funguje na tak vysoké úrovni, že se dá postup aplikovat velmi úspěšně i na beletrii. Využití umělé inteligence má v literatuře velký potenciál, můžeme dávat již zesnulým autorům druhé slovo,“ říká Jiří Materna.

Jelikož neuronová síť sama o sobě nic neumí, potřebuje materiál, na kterém se bude trénovat. V případě Poezie umělého světa bylo na natrénování sítě použito 80 000 básní z amatérského literárního serveru www.pismak.cz.

Jak se neuronové sítě naučily básnit?

V další fázi neuronové dítě náhodně generovaly, a to po jednotlivých písmenech za sebou. Dnešní, novější modely už vytváří po slovech. „Na jednu stranu to bylo složitější, protože hrozilo, že se vygenerují neexistující slova. Na druhou stranu to bylo z pohledu umělé inteligence jednodušší, a to proto, že prostor možností, které mohly sítě generovat, byl výrazně menší,“ popisuje Materna. „Když počítám běžné znaky, tak jich máme okolo dvě stě, zatímco slov jsou desítky milionů.“

Do textů, které síť vygenerovala, Materna nijak nezasahoval, ale ze vzniklých 150 básní vybral do výsledné sbírky dvacet nejlepších. „Vyloučil jsem ty, kde byl překlep nebo vyloženě hloupost. Pravděpodobnost, že sítě vyberou po sobě jdoucí nesmyslné znaky, je však relativně malá, nijak často k tomu nedocházelo.“

Výsledek, s jakým neuronové sítě přišly, samotného Maternu překvapil. Nejenže se naučily gramatiku a slovosled a dokázaly správně pracovat s jazykem, pochopily i používání metafor. „Neuronová síť se naučí základní vzory toho, jak obecně vypadá metafora, a potom vzory aplikuje na vytváření vlastních obrazných vyjádření,“ vysvětluje Materna. Zobecňuje přitom nové skutečnosti, nekopíruje (a to ani z části) předlohu, ze které se učila. „Některé metafory byly tak zajímavé, že jsem sám hledal v původních básních a ověřoval, že nic stejného se v nich nevyskytlo. Zjistil jsem, že ne. Ostatně i současný turbulentní vývoj na tomto poli ukazuje, že používání vlastních metafor doopravdy nebyla pouhá náhoda.“

Jak se to neuronovým sítím povedlo, můžete sami posoudit. Poznáte, které básně napsal člověk a které byly vygenerované pomocí umělé neuronové sítě? (Správné odpovědi najdete na konci článku.)

1. DNEŠNÍ RÁNO

Jedním z mnoha znaků

připuštění do nebes

je tělo plné červánků

a výkřiků plný les.

2. OBLAČNOST

Někdy je nebe blízko...

V polévce s obláčky,

našlehaná něha,

až v ústech cítíš

křehké tvary

okluzní fronty.

3. CHVĚJU SE TICHEM

Už nikdy nebudu volná

i tak jsem šťastna

a tak ty i já

čekáme

až ulovíš mou duši.

4. POHÁDKOVÁ

Hoř, světýlko!

Hoř pod víčky.

On zachrání

mé knoflíčky.

20. století mělo Bukowského, bude mít 21. století neuronové sítě?

Koho lze vlastně v těchto případech považovat za autora? Podle Materny máme v podstatě tři možnosti. Autorská práva můžeme přisoudit buď autorovi algoritmu, umělé inteligenci, nebo autorům básní, ze kterých se umělá inteligence učila. „Poslední možnost bych asi vyloučil, protože i lidé-autoři se inspirují tím, co už bylo napsáno. A umělá inteligence funguje velice podobně. Nedávno jsem se na toto téma bavil s odborníky z Ústavu státu a práva AV ČR, podle kterých to směřuje k tomu, že autorská práva přiznáme umělé inteligenci. Je to jedno z reálně uvažovaných východisek.“

Pravdou je, že dnešní legislativní praxe si s tím neví rady. Nejsme ve fázi, kdy bychom byli ochotni uznat stroji stejná práva jako lidem. „Je kostrbaté přisoudit práva něčemu, co ve skutečnosti není nijak chytré. Většinou se říká, že abychom opravdu mohli mluvit o umělé inteligenci, měla by mít vědomí a schopnost se rozhodovat, což ta dnešní evidentně nemá. Umí pouze pracovat se vzory (pro člověka příliš komplikovanými), které potom použije při generování. To ale neznamená, že by sama uvažovala, “ dodává Materna.

Od doby, kdy Materna učil neuronové sítě básnit, už uběhlo pár let. Jak sám říká, za tuto dobu se technologie posunula vpřed raketovou rychlostí. „Dnes se sítě trénují ne na jednotkách nebo desítkách megabajtů, jako jsem to dělal já, ale na jednotkách až desítkách terabajtů. V podstatě na celém internetu, který je k dispozici.“

Nesmrtelní umělci

Představte si, že oblíbení autoři, jako třeba Jo Nesbø, Stephen King nebo J.K. Rowling, už nejsou mezi námi. Už jste od nich přečetli všechny knihy několikrát a mrzí vás, že již žádná nová nevyjde. Co takhle dát neuronové síti na natrénování všechny Harry Pottery? Co takhle nechat autory „obživnout“?

Námi popsaná představa už nepatří do škatulky sci-fi, ale spíše do kategorie blízká budoucnost. „Generování textu už je dnes vyřešená věc, tuto technologii plně ovládáme. Jsme limitovaní akorát formátem, zatím to funguje spíše u krátkých útvarů. Nepochybuji ale o tom, že do deseti let budeme moct vdechovat spisovatelům druhý život, alespoň na papíře.“ A nejen v literatuře, podobně fungují i audio a video formáty. „Budeme schopni oživit třeba i oblíbeného dabéra nebo herce,“ nastiňuje Materna.