Před pandemií covidu to byl sen propagovaný několika šťastnými, kteří svůj životní styl načechrávali přes sociální sítě. Posledních dvanáct měsíců ale model digitálního nomádství zažívá další kolo expanze. Stále sice není masovou záležitostí, podmínky pro něj se nicméně masivně zlepšují.
V letošním pozdním říjnu to pro Středoevropana dává ještě větší smysl než normálně. Nejde jen o to změnit prostředí a načerpat inspiraci, eventuálně vyhnout se pošmournému zimnímu počasí, letos (a asi i v následujících letech) by impulsem ke změně zeměpisného pásma ve prospěch teplejších krajů by mohly být třeba zimní faktury za elektřinu nebo plyn. Jako digitální nomád tento problém totiž do jisté míry obejdete. Přičemž počet oficiálních nabídek a lákadel, které se v poslední době před zájemci o tento životní styl otevřely, prudce roste.
Devět evropských zemí, od Chorvatska až po Island, už odstartovalo programy, kterými láká remote zaměstnance ze zahraničí. Další, jako Itálie a Španělsko, tyto „soubory online zaměstnancům život zjednodušujících pravidel” chystají. V Estonsku nebo v Řecku si dokonce sáhnete na daňové úlevy. Státní programy navíc lze kombinovat s těmi mikro, které nabízejí jednotlivé municipality (portugalská Madeira, italské Pontremoli nebo guatemalská Antigua), aby si remote zaměstnanci vybrali právě je. „Země, regiony i města nyní soutěží o talenty podobným způsobem, jako známe od firem," citoval Wall Street Journal Prithwiraje Choudhuryho z Harvard Business School, podle kterého nějakou formu víz cílených na digitální nomády nabízí více než čtyřicet zemí po celém světě. A cílová skupina na nabídky opravdu slyší.
Rostoucí globální armáda digitálních nomádů
Podle odhadu magazínu Forbes se aktuálně k digitálnímu nomádství hlásí globálně asi 35 milionů lidí, přičemž se předpokládá, že dané číslo by v následujících letech mělo významně růst. Za Atlantikem zase podle společnosti MBO Partners existuje patnáct milionů Američanů, kteří se označují za digitální nomády (ve smyslu kombinace remote práce a cestování), přičemž osm milionů z nich na tuto filosofii naskočilo v posledních třech letech. Prázdninový výzkum agentury Gallup pak registroval dvaadvacetiprocentní podíl na americké pracovní síle, kde zaměstnanci uvedli, že by svou práci mohli vykonávat odkudkoli a plánují tak do budoucna učinit.
Z dalších zemí jsou největším „dodavatelem vojáků do armádních sborů digitálních nomádů” Británie, Kanada, Německo a Francie (plus tedy teoreticky Rusko). Oblastmi působení jsou nejčastěji informační technologie a různé formy konzultačních služeb, roste též podíl vlastního podnikání. V průměru je digitálním nomádům 32 let a výše zmíněná data Forbesu hovoří též o tom, že jejich příjmy jsou ve většině případů až násobně přesahující měsíční příjem 2 000 až 3 500 eur (50–85 tisíc korun), což je v evropských destinacích rámcové rozmezí umožňující participaci na výše zmíněných programech.
Podmínky udělení nomádských víz se mezi jednotlivými zeměmi významně liší. Většinou nicméně jde o prokázání určitého příjmu, smluvních vztahů a morální bezúhonnosti. Pro ilustraci (právě za Pyreneje Čech vízum samozřejmě nepotřebuje): Třeba španělský vízový program má být otevřen pro žadatele ze zemí mimo EEC, kteří pracují na dálku minimálně rok a od španělských firem generují maximálně dvacet procent příjmů. Druhou podmínkou má být příjem minimálně dvou tisíc eur měsíčně a španělská adresa. Pokud žadatel tyto požadavky splní, během prvních čtyř let svého pobytu by měl platit pouze 15procentní daňovou sazbu místo obvyklých 24 procent.
Třeba Belize naproti tomu nomádská víza uděluje každému žadateli, který má roční příjem vyšší než 75 tisíc USD (100 tisíc v případě páru), čistý trestní rejstřík a cestovní pojištění. Brazílii naproti tomu stačí příjem pouze 1500 USD dolarů, Argentina se dokonce spokojí pouze s prokázáním kontraktu se zákazníkem/zaměstnavatelem (Argentinci tímto krokem hodlají příští rok nalákat 22 tisíc nomádů a 139 milionů dolarů utracených v jejich ekonomice).
Velké stěhování amerického online národa
Možností nomádského posunu po téměř deseti milionech kilometrů čtverečních své země se podle výše zmíněných průzkumů začali zajímat Američané. Většina z nich cestovní pas nevlastní, takže američtí novináři v měsících po pandemii Covidu-19 popisují, jak stále více municipalit po Spojených státech nabízí peněžní granty a další výhody, které mají přilákat kvalifikované zaměstnance vzdálených firem, aby zde žili a pracovali na dálku. Jen za poslední rok se počet těchto relokačních programů ztrojnásobil, přičemž američtí zaměstnanci na tyto nabídky údajně docela slyší. Třeba oklahomské Tulse, která mimo jiné láká na dvanáct tisíc dolarů v hotovosti, dotované členství v posilovně, bezplatné hlídání dětí a kancelářské prostory, se podle mluvčího programu podařilo zatím nalákat několik desítek zaměstnanců high-end firem. Přičemž to může být jen začátek, když pro osmdesát procent tzv. bílých límečků má být zásadní, aby jejich potenciální zaměstnavatel možnost práce na dálku nabízel.
S rostoucím počtem nabídek a zesilujícím trendem pak ekonomové začínají řešit, jaký mají tyto pobídky ekonomický smysl. Skeptici tvrdí, že pro méně bohaté lákající destinace nedává smysl, aby dotovaly život lidí, kteří – v americkém případě – často pracují pro nejbohatší korporace na světě. Zastánci těchto programů naopak tvrdí, že tito lákaní zaměstnanci nepřicházejí se záměrem ulovit místní pracovní pozici, naopak že představují nový druh stimulačního programu pro části země, které byly z technologického boomu vynechány. „Každý pracovník na dálku, kterého tato místa úspěšně přilákají a udrží si ho, je jako získání zlomku nové továrny nebo firemní kanceláře s mnohem menšími výdaji a rizikem,” cituje americký deník Wall Street Journal experta na urbanismus a pracovní trh Marka Muroa z Brookings Institutu.
V podobném duchu jako Muro argumentuje většina administrativ nabízejících podobné programy. Studie benefitů těchto programů nejsou průkazné, respektive se do jisté míry liší svými zadáními i výstupy, nicméně škála pro cílové destinace je od „na každé dva lidi, které program přivede do města, připadá jedno nové pracovní místo” (Economic Innovation Group) až po výzkum italského ekonoma Enrica Morettiho podle kterého každé nové technologické pracovní místo s vysokým platem vytvoří odhadem až tři další pracovní místa. A to v odvětvích, jako je zdravotnictví, školství a služby.
Další rozvoj na obzoru
Firmy jsou po pandemii – i pokud nemají definovanou korporátní politiku – ve většině případů ochotny u dobře hodnocených zaměstnanců přistoupit na nějakou formu vzdálené spolupráce. Zároveň generace mladších zaměstnanců je s konceptem obeznámena a nemá problém s životním stylem z něj plynoucím. Jednotlivé země po celé světě vycházejí tomuto typu pracovníků vstříc a jednotlivé municipality se předbíhají s pobídkami, aby své finanční prostředky utráceli právě u nich. Podhoubí pro další expanzi tohoto životního stylu je tak globálně připraveno. Podle webu pro sledování trendů Exploding Topics vzrostl počet vyhledávání výrazu „nomádské vízum" od roku 2018 na čtyřiadvacetinásobek.
