Díky své vášni vařit na ohni se odlišil i prosadil zároveň. Chuť masa připravovaného nad ohněm je totiž o dost jiná, než jak ho lze připravit v moderních troubách. Než se ale k tomu co ho naplňuje, dostal, musel Vojtěch Nemrava projít cestu, která nebyla úplně přímá. Její zákruty v rozhovoru pro SJ News popsal.
Dětství strávil v Ostravě a nijak se nevymykal. S kamarády trávil spoustu času venku při nejrůznějších klukovských hrách. Na přelomu dětství a puberty ale objevil ještě jiný svět. Fascinovaně sledoval kulinářské pořady a zkoušel, zda zvládne to, co právě viděl v televizi. Ne vždy jeho pokusy končily úspěchem.
Protože oba rodiče absolvovali s červeným diplomem Vysokou školu báňskou, měl téměř předurčeno, že půjde v jejich šlépějích. Vysokou školu ekonomického typu skutečně absolvoval, ale už v průběhu studia měl jasno v tom, že jeho životní sny se pojí s něčím jiným. A když se potkal s myslivcem a kuchařem Jiřím Voráčem, pekařem Tomášem Urbanem a dalším kuchařem Petrem Žídkem, věděl, že právě v téhle partě má šanci si je skutečně začít plnit.
Založili ZE MĚ projekt, v němž všichni sdílejí vášeň spojenou s vařením na ohni. Zároveň udržitelně a na jakémkoliv místě. Bez stálého prostoru si vydobyli renomé díky tomu, jaký catering jsou schopni na nejrůznější akce a svatby připravit. Jejich eventy pro ně často ve výsledku končí spíš jako radost než byznys.
A i když už se o vstup do ZE MĚ projektu zajímala slušná řádka investorů, žádný z nich zatím nedostal zelenou k tomu, aby se s ním spojil. Duše a hlavní tvář Vojtěch Nemrava v rozhovoru také vysvětlil, proč to tak je, co je pro něj důležitější než investorské peníze i při jaké akci byl nejvíc nervózní.
Co vás k vaření přivedlo?
Když jsem na základce po vyučování přišel domů, pustil jsem televizi a díval se na kuchařské pořady. Bylo mi dvanáct, fotbal jsem s kluky hrával taky, ale při sledování cooking show mě vnitřně fascinovalo, že nejde jenom o vaření, ale je to jakési vyjádření sebe sama a nějaký umělecký styl. Že kuchaři jsou vlastně umělci.
Všechno, co jsem viděl v televizi, jsem zkoušel, takže jsem doma několikrát vyčoudil celou kuchyň. Rodiče nebyli z mého kuchařského experimentování zrovna nadšení. Spíš chtěli, abych se soustředil na školu.
Proto nad vařečkou dočasně zvítězila ekonomie?
V mládí mě vaření hodně bavilo. Vůbec jsem ale nepřemýšlel nad tím, že by snad další cesta vedla jinudy než přes studium ekonomie a práci v kanceláři nebo v bance.
Jenže láska z dětství byla silnější...
Když jsem studoval v Ostravě, bydlel jsem u rodičů. Po přesunu do Prahy ten závazek vůči nim, že musím dělat právě ekonomii, trochu zeslábl. Cítil jsem velkou vnitřní nespokojenost. Stále víc jsem si uvědomoval, i pod vlivem ztrát blízkých, že musím začít dělat skutečně to, co mne baví, u čeho cítím, že mi dává smysl. Každý den, kdy člověk usíná nespokojený a stejně tak se ráno i probouzí, je impulsem k tomu, aby s tím něco udělal.
Dávám spíš na srdce než na chladnokrevnou kalkulaci. U všeho potřebuji, aby mne to naplňovalo a bavilo. Když například v ZE MĚ projektu o něčem rozhodujeme, často to nedává byznysově smysl. Jenže my chceme, aby výsledek byl co možná nejlepší, aby byli lidé fascinováni a říkali wow. Tak to prostě uděláme. Extrémně mě totiž baví a uspokojuje tvořit hezké věci.
Touha je víc než vysvědčení
Když jste profesně začínal, byl jste samouk. Se sny, ale také s životopisem, který neměl moc co nabídnout. Jak těžké bylo získat šanci v Ambiente?
Hrozně jednoduché. Šlo jen o to se nebát a napsat správným lidem, vysvětlit jim svou představu, být otevřený a upřímný. Je to asi obecné pravidlo, že když je člověk upřímný a na rovinu řekne, co chce, tak ho ostatní často vyslyší. Já jsem jim popravdě přiznal, že jsem v životě ztracený a nevím, co mám dělat. Oni mne vyslechli a dali mi šanci.
Nevadilo, že nemáte žádné předchozí zkušenosti?
V gastronomii je láska, touha to dělat o hodně důležitější než nějaký výuční list. Chápu, že je jednodušší nechat lidi projít určitým sítem a podle toho, co mají za zkušenosti a v životopisu si je vyselektovat. Pravděpodobně se tak vyberou ti lepší. Ale v oboru je takový nedostatek lidí, a především kvalitních lidí, že má otevřenost, upřímnost a asi i zkušenosti, které jsem během studia na vysoké škole nasbíral, ať jde například o to jak mluvit s lidmi, mi asi také pomohly.
V Lokálu nad Stromovkou ale přišel tvrdý střet s realitou. Co vás nejvíc překvapilo?
Z televize jsem znal kuchařské hvězdy a to nablýskané, hezké vaření. Bez drilu a pekla, které k práci v gastro průmyslu patří. A najednou jsem do něčeho takového naskočil. Byl to extrémní šok z toho, jak dlouho je člověk v práci, ve stresu, ve vedru, které v kuchyni panuje, i z toho, jak je práce v kuchyni nebezpečná.
V čem?
Děláte najednou tolik úkonů, že se to v hlavě skoro nedá pobrat. Vzniknout tak může spousta problémů. Viděl jsem vyhořet kuchyni, pořezané prsty, ruce pořezané až k tepně. Téměř smrtelné okamžiky způsobené extrémním vypětím a stresem.
PŘEČTĚTE SI: Pracuje 320 hodin a vydělává jako senior manažer. Influencer? Musel jsem si to vygooglit, říká Těhotnej kuchař
Byl jste na tom někdy tak, že jste to chtěl vzdát a svůj sen o vaření zabalit?
Tohle nikdy nepřišlo. Spíše se s každým problémem, s každou situací na hraně prohlubovala má láska k vaření jako řemeslu a touha se v něm dál zlepšovat.
Zátopkovské když nemůžeš, tak přidej?
Vyloženě. Byly momenty, kdy jsem v kuchyni brečel, kdy jsem byl na hraně všeho, protože jsem věděl, že se ničím fyzicky i psychicky, že můj osobní život strádá, nemám čas na rodinu. Ale když jsem byl nejvíc na dně, tak jsem do toho ještě víc šlapal a snažil se zlepšit.
Stáž v zahraničí není problém
Postupně jste nabíral zkušenosti v různých českých podnicích, zároveň jezdil na stáže do zahraničí. Jak obtížné na začátku bylo, aby vás jinde nechali koukat na to, jak vše dělají?
Vlastně také jednoduché. Řada lidí v tom vidí problém, nebo že jde o něco nemožného. Přitom stačí napsat hezký mail, vysvětlit situaci, co jim mohu nabídnout. Pak už je to docela jednoduché. Nemám za to, že by byl nějaký obrovský problém dostat se na stáž do zahraničního podniku.
Jediný problém, proč se to nedělá ve větším měřítku, je podle mne v tom, že jde o určité vystoupení z komfortní zóny. Proto do toho řada lidí nejde. Tu stáž si člověk musí sám zaplatit, což občas vyjde na dost peněz. Na stáže jezdím ve svém volnu, takže chápu, že řada lidí svůj volný čas radši tráví jinak. Ale pro mne podobné zkušenosti byly k nezaplacení, takže jsem dvacet dní v měsíci pracoval šestnáct až osmnáct hodin denně a pak deset dní, během nichž jsem se měl dát fyzicky dohromady, jsem strávil na stáži v Anglii, kde se dře ještě více.
Měnilo se v čase, jak k vám na zahraničních stážích přistupují?
Pro každou stáž jsou určitá pravidla, každá restaurace si nastavuje svá vlastní. Když někam napíšete, že vedete úspěšný catering v Česku a co máte za sebou, tak se na vás asi budou dívat jinak nebo vám možná dají více času. I pro ně je to nějakým způsobem inspirující. Chtějí slyšet, co děláte, protože si z toho můžou něco vzít pro svůj vlastní rozvoj.
Všude, kde jsem byl potom, co už funguje ZE MĚ projekt, si na mne udělali prostor, ptali se mě a vedli jsme rovnocennou diskusi s lidmi, kteří řídí michelinské restaurace. Protože to, co děláme my, není až tak daleko od toho, co dělají oni.
Co jste si z těch stáží vzal? Co je funkční všude a dá se přenést i do Česka?
Není to nic konkrétního typu: jak nejlépe krájet cibuli nebo jak nejlépe něco opéct. Spíše jde o přístup k vaření. Být upřímný, tvrdě makat, nechat za sebe mluvit výsledky než hodně povídat. Přijde mi, že to tak bylo v každé kuchyni, kde jsem byl. Všichni spíše chtějí výkony, než debatovat o tom, jak k nim dojít.
Co je naopak nepřenositelné?
Nedají se zkopírovat ta jídla, připravovat je ve stejné kvalitě na každodenní bázi. Dá se inspirovat, ale nedají se přenést suroviny, když žijete v odlišném podnebném pásu. Některé restaurace se o to sice snaží, ale nedává mi to smysl. Proč nevaří z toho, co je kolem nás? To mi přijde přirozené.
Nedá se přenést atmosféra, protože ji vytvářejí lidé. Často jsem viděl v restauracích nepřirozené pokusy, kdy šéfkuchař nebo někdo na vyšší pozici odjel na stáž, nějak se tam cítil a chtěl ten pocit přenést do kuchyně. Ale ono to nefunguje, protože jak se tam cítil vytvářeli konkrétní lidé v daném podniku.
A byznysově? Jde tady a v zahraničí o tutéž hru nebo jde o rozdíl jako v hokeji v NHL a extralize?
Zatím jsou to stále dva různé světy. Kuchařské umění a extrémní píle se tu nepotkávají s druhou stranou rovnice, aby se to dokázalo zaplatit. Poptávka v Praze po špičkové gastronomii není srovnatelná s metropolemi na západ od našich hranic. Když to srovnám třeba s Kodaní, možnosti lidí tam a v Praze nejsou stejné. Takže člověk se sice snaží udělat něco podobného jako v Kodani nebo londýnských špičkových restauracích, ale lidé v Praze nejsou ochotni za podobně kvalitní kulinářský zážitek zaplatit. Nebo jich není dost.
Není tedy možností zkusit se svým konceptem uspět v zahraničí?
Ne. A důvodem je náš tým. ZE MĚ projekt nedělám proto, že bych extrémně miloval vaření, ale proto, že mě baví lidé, s nimiž spolupracuji. ZE MĚ projekt stojí na přátelství a ne každý z nás by byl z nejrůznějších důvodů ochotný odejít do zahraničí. A když s těmi lidmi chcete trávit čas, tak to jde jen tam, kde jste všichni. Proto mi odchod do zahraničí nedává smysl.
Primární jsou lidé, ne jídlo
Co vlastně ZE MĚ projekt je?
Možnost, jak lidem ukazovat to, co mě baví a co mám v hlavě. Nejde o konkrétní jídla, ale vytváření nových konceptů akcí a zážitků. Koncept je udělat lidi spokojené, šokované kvalitou jídla, vytvořit pro ně speciální zážitek.
Každý v něm má svou roli a bez konkrétního člověka by nefungoval?
Ano, v ZE MĚ projektu je každý v týmu extrémně důležitý. Já neudávám směr ZE MĚ projektu a ZE MĚ projekt nemá nějaké přesné zacílení. Primární jsou lidé, kteří s námi spolupracují a díky tomu se ZE MĚ projekt neustále mění. Změny jen nejsou vidět okamžitě, ale až někdy po roce, po dvou. Jsou pozvolné, protože se vše formuje.
U nás je to skutečně o lidech. Jsem extrémně otevřený každému v týmu a chci, aby byl otevřený vůči mně. Všechno konzultujeme, o všem se bavíme. Nikdy to není tak, že mám pravdu, protože jsem ten, kdo to vybudoval. Pravdu má ten, u jehož názoru si všichni řekneme, že tak to má být a je to tak správně.
Kde nejraději své akce pořádáte?
Na místech, která nám učarovala. Rádi bychom náš osobní zážitek zprostředkovali i návštěvníkům akcí, které pořádáme a umocnili ho prostřednictvím toho, co jim připravíme k jídlu.
Ale samozřejmě jdeme také lidem naproti, takže děláme pop-upy v centru Prahy, aby byl ZE MĚ projekt dostupný pro všechny a mohli si říct: To by mne nenapadlo, že tady v Karlíně na ulici ochutnám tak dobrou pizzu.
Jaká z akcí je dosavadním vrcholem?
Nejkrásnější akcí byl festival loni v létě mezi Táborem a Pelhřimovem. ME ZE festival pro 250 lidí. Spojili jsme vše co milujeme, což je dobrá hudba, dobré pití a dobré jídlo na krásném místě. Všechno se povedlo. Skvělý zážitek.
A vysněná lokace?
Rád bych ze ZE MĚ projektu udělal klidně evropský projekt a projel s ním všechna hezká místa a vařil tam.
Co nejraději připravujete?
Něco, co nám zachutná nebo na co máme chuť. To, co sami rádi ve volném čase jíme, by mohlo chutnat i ostatním. Nejde o nic neuchopitelného nebo nepředstavitelného.
Máme třeba rádi pizzu, tak si řekneme: Pojďme ji udělat hodně dobře. Nejlepší těsto a dejme na ni to, co nám dává smysl, tedy aby to bylo sezónní, lokální, ať nám to chutná. A pojďme nad tím přemýšlet tak, že by to mohla být ta nejlepší pizza, co jsme kdy ochutnali. A pak ji uděláme.
Jak se liší menu na různý typ akcí? Rozhoduje váš tým nebo přání klienta?
Vždycky my, pořád stejný přístup. A buď to klient bude akceptovat, nebo ne. Samozřejmě, že rádi vyslyšíme jeho přání. Když jsme nedávno dělali catering na svatbu pro Krůtovi, tak jsme dělali krůtu. Nebo na svatební hostinu někoho, kdo na Novém Zélandu lovil jeleny, jsme dělali jelení páj. Takže když nám to přání sedí, není problém ho splnit.
Jak dlouho příprava na akci trvá?
Většinou dva, tři dny.
Je něco kuchařskou výzvou, na kterou jste si zatím netroufl?
Asi ne. Vaření je zábava, neberu to tak, že by měl být s jídlem nějaký problém.
Říkáte, že vymýšlet a vařit jídla je radost, ale výzvou je logistika. Co to v případě vašich akcí obnáší?
Vaření je tak 20, 30 procent a logistika všechno ostatní. Jde ve velkém o přemísťování věcí ze skladu do dodávky, správně sbalené, na nic se nesmí zapomenout. Pak z dodávky na místo, správně vybalit, očistit kolem sebe tak, ať tam není zbytečný nepořádek, protože je také důležité, aby když tam host přijde, tak aby neviděl všude zbytečně moc beden a vše ostatní. A po akci všechno sbalit do dodávky a vyložit, všechno umýt a složit do skladu.
Co voda, elektřina, toalety? To také řešíte?
Někdy ano. Třeba loni u ME ZE Festivalu jsme to řešili komplet. Bylo to extrémně předimenzované. Šlo o akci pro 250 lidí, v produkčním týmu bylo kolem padesáti lidí. Takovou péči, kterou zařizujeme my, na jiné akci moc nedostanete. (Letošní ročník ME ZE Festivalu se uskuteční v usedlosti Hanuska v Nové Cerekvi 19. srpna, pozn. red.) Nedávno jsme dělali RAVE party pro 60 lidí a produkční tým měl kolem 25 lidí.
S podobnými akcemi se pojí značné vypětí. Nehrozí při nich nebo třeba když se nedaří, ztráta vášně pro řemeslo?
Snažíme se, aby se to nestalo. Ale pravdou je, že někdy sami sebe u těch akcí zpochybňujeme, dostáváme se do stavu, kdy si říkáme, zda to vůbec má smysl. Z velké části za to může únava.
Jsem rád, že si o sobě nemyslíme, že jsme už všechno zvládli. Že o sobě neustále pochybujeme a ptáme se sami sebe, zda to, co děláme a jak to děláme, je správné, zda je náš přístup ten pravý, zda klient bude s naší prací spokojený.
Dostali jste někdy špatnou zpětnou vazbu, že by byli lidé nespokojení?
Ne, to se nám nikdy nestalo.
Tak proč pochybovat?
Mám to přirozeně v sobě. Myslím si, že to vždycky může být lepší, proto tam pochyby pořád jsou.
Sny jsou víc než růst
Dá se vůbec ze ZE MĚ projektu při vašem perfekcionismu a maximalismu udělat udržitelný byznys?
Pevně věřím, že ano, když se nám do několika let podaří vybudovat hodně velkou zdravou prosperující firmu.
Na čem to závisí?
Aby vše nestálo pouze na jedné osobě. Všechny impulsy, vedení a řízení jsou zatím na mně.
Takže na full-time se projektu věnujete sám?
Ne, aktuálně už jsme čtyři. A věřím tomu, že když se z nás víc stanou manažeři, ti, kdo více delegují a trošku méně umělci a kuchaři, ale pořád v nás ta láska k vaření a pořádání eventů zůstane, tak jsme schopni vybudovat zdravou firmu. Fungující i tehdy, když někdo z nás odpadne nebo onemocní, případně se bude chtít věnovat rozvoji, který ale okamžitě nepřináší peníze.
Myslím si, že tímto směrem jdeme. Letos procházíme opravdu velkou transformací a uklízíme všechen ten „nepořádek“, který jsme za sebou dosud nechali, když jsme jako takoví pobláznění umělci před sebou valili krásné akce a dělali vše hezké, ale moc nemysleli na byznys.
Není cestou najmout si člověka, který tuto administrativu bude řešit za vás?
Myslím si, že každý z nás by měl dělat to, v čem je nejlepší a všechno ostatní nechat na jiných. Do ZE MĚ projektu přišlo za poslední měsíce několik nových lidí, kteří tam nejsou od toho, aby vařili skvělá jídla, ale aby nám pomohli právě s tímto.
Kolik vás aktuálně je?
Jde o skupinu kolem deseti lidí, s tím, že ten základní tým jsou čtyři lidé.
O ZE MĚ projekt se zajímala řada investorů. Už jste se s některým domluvili na spolupráci?
S každým zájemcem jsem se sešel a vysvětlil mu, že bych byl velmi nerad, kdybych přišel o možnost realizovat své sny a plány. To každý zájemce musí pochopit. Pokud bych chtěl s nějakým investorem začít spolupracovat, tak bych si od něj přál spíše než peníze nějakou konzultantskou podporu. Že mne posune dopředu jako manažera. Nedává mi smysl, abychom od někoho dostali jenom peníze s tím, ať s nimi děláme, co chceme.
Spousta lidí to nepochopila. S řadou zájemců jsme se několikrát setkali a potom se už neviděli. Ale je pár lidí, s nimiž se na nějaké pravidelné bázi potkávám, bavíme se a je to asi pouze na nějakém mém vnitřním rozhodnutí, kdy si řeknu: Ano, dává to smysl. Ale ještě to nepřišlo, pořád je to na hraně.
I když váš úspěch stojí i na jedinečnosti akcí, které se konají ad hoc na různých místech, tak cílem je mít stálý prostor. Co by měl splňovat?
Pořád bych chtěl udržet pořádání cateringů venku, i v případě, kdy budeme mít stálý prostor. Ale jde o to, že stálý prostor je velká logistická úleva. Můžeme si v něm vybudovat nejlepší kuchyň a mohli bychom se tak soustředit na to, jak dělat nejlepší akce. Nemuset pořád přemýšlet nad tím, jak se s bednou vytočit, abych prošel futry.
A pořád byste tam vařili na ohni?
Když nás to bude bavit, tak na ohni, když ne, tak jinak. Mně jídlo z ohně chutná, tak nemám důvod to jakkoliv měnit. Když člověk peče kuře na ohni, tak si myslím, že je to dalece chutnější než na elektrickém sporáku. Princip není v tom, že vaříme na ohni proto, že je to cool, ale proto, že je to dobré.
Už máte ten stálý prostor vybraný?
Možná. Bojujeme o něj. Jsme ve druhém kole výběrového řízení.
A kde je?
V Praze. Jde především o kuchyň a o sklad, mít možnost udělat něco i u sebe. Pro pekárnu je důležité, aby si lidé měli kde pečivo vyzvednout. Stálý prostor by tomu velmi pomohl.
Jak by to mělo fungovat?
Je hrozně náročné říct lidem, že sice otevíráte nový podnik, ale nemá standardní otevírací dobu. Nechci otevírat prostor, který bude fungovat každý den ve stanovený čas. Pro pekárnu jsou otevírací hodiny nutností, ale pro vaření by ten náš stálý prostor fungoval jako pop-up. Ve stylu: o víkendu děláme brunch, ve středu můžete přijít, bude akce, na které zahraje DJ a my u toho budeme vařit a za dva týdny chystáme degustační večeři. Otevírat standardní restauraci teď mým snem není.
Spřízněnost a společná vize
Bude se s případným růstem pojit i rozšíření týmu?
Vždy chci pracovat jen s lidmi, které si vyberu. Nechci fungovat na bázi, že rosteme, proto musíme nabírat hodně lidí a mezi nimi i takové, s nimiž bychom pracovat nechtěli. Myslím si, že právě tohle je velkým problémem restaurací. Tím, jak jsou velké, tak musí zaměstnávat i lidi, které by normálně nezaměstnaly. A i kvůli tomu to v nich pak možná drhne.
Ve svém přístupu radši udělám krok zpátky, jen abychom mohli pracovat v týmu, kde je nám to všem příjemné. Nevím, jak velký může ZE MĚ projekt být. Myslím si, že nemá žádné mantinely. Může být velký, jen bych byl rád, aby tam vždy byli pouze fajn lidé, se kterými chci trávit čas.
Jak tedy růst, abyste s tím byl vnitřně v souladu?
Umím si představit, že do budoucna vzniknou projekty, které by ZE MĚ projekt zastřešoval. Že by se někde otevřel podnik, který by byl jakousi franšízou, takže každý by věděl, že splňuje kvalitu, kterou v ZE MĚ projektu vyžadujeme. Že tam lidé dostanou dobré jídlo, půjde o zážitek a budou spokojení. Nemusí se to ani jmenovat ZE MĚ projekt. Důležitá je spřízněnost a společná vize.
A osobní ambice?
Chtěl bych cestovat a jíst u toho dobré jídlo. A také bych se chtěl naučit odpočívat, to zatím moc neumím. (smích)
V souvislosti s cestováním - máte už domluvenou další stáž?
Aktuálně jednu domlouvám. Chtěl bych zamířit do severní Evropy, do států jako jsou Norsko, Švédsko, Finsko. A velmi mne láká vyrazit také do Asie a Jižní Ameriky.
O TikToku uvažujeme
O ZE MĚ projektu se už docela dost ví. Úspěchu pomáhá i viditelnost na sociálních sítích. Jak podstatné a důležité jsou pro váš úspěch a byznys?
Hodně. Řekl bych, že je to naše velká zbraň a umíme ji velmi dobře ovládat. Především Instagram, který mám na starost. Sám si určím, co napíšu, jakou písničku k tomu dám a jaký pocit tím v lidech vytvořím. Často se o Instagram restaurací stará nějaká externí najatá firma, která možná umí dělat marketing, ale rozhodně nemá potřebné sepětí s představovaným jídlem. Je samozřejmě otázka, zda je udržitelné, abych se o Instagram v případě, že porosteme, dál staral.
Co dnes kralující TikTok?
Nad TikTokem hodně přemýšlíme. Uvědomujeme si, jak velkou má sílu. Oproti Instagramu spíše mladší uživatelé, kteří TikTok používají, za pár let také budou mít svatby nebo ve své firmě budou řešit, jaký catering na akci objednat. Takže marketingově by rozhodně bylo moudré využívat i tuto síť, ale je to pro nás časově hodně náročné. Ale při dosahu TikToku na to intenzivně myslím, protože jeho výhody si uvědomuji.
Nemyslíte ale jen na byznys, ale také na osvětu. V plánu byly například přednášky pro středoškoláky...
Loni jsme zvládli udělat kurz vaření na střední odborné škole v Roudnici nad Labem. Pro mě to byl jeden z nejsilnějších a nejhezčích zážitků v roce. Někdo mě poslouchal, mohl jsem ho ovlivnit v jeho budoucím směřování. Cítil jsem velkou zodpovědnost. Vlastně jsem tam byl nejvíc nervózní ze všech akcí, které jsme kdy udělali.
Budete v tom pokračovat?
Moc rád. Přijde mi to velmi naplňující.
A mají nejen tihle studenti šanci zblízka nasávat, jak sami vaříte?
Ano, každému z těch žáků jsme nabídli, že za námi mohou kdykoli přijet a že když budou mít jakékoliv problémy při vaření nebo zkouškách, případně si nebudou vědět rady, tak ať nám zavolají. Rádi to s nimi probereme. Moc mě těší, že se to skutečně děje. Když měli závěrečné zkoušky a připravovali nějaké jídlo, tak nám napsali a ptali se, co si myslíme a zda bychom jim mohli poradit.
Můžou se dostat i na vaše akce?
Stoprocentně. Hrozně rád pro ně budu jakýmsi zprostředkovatelem do světa gastronomie v praxi. Udělá mi to opravdu velkou radost.
A je ta možnost určená pouze pro studenty?
U nás stážuje spousta lidí. Od mladých ze střední odborné školy až po důchodce.
Jak to funguje?
Nejdříve se potkáme. Pro mě je důležité, abychom si vzájemně lidsky sedli, aby to byla zábava. Protože když k sobě někoho na den vezmu, tak to znamená, že ten den s ním reálně strávím a dám mu hodně své energie. A s postupem doby si stále více rozmýšlím, komu tu energii a čas dám.
Když si sedneme, popovídáme si a já cítím, že to má smysl z obou stran, tak jde za námi. Většinou to začne společnou přípravou, kdy se ještě víc seznámíme a když to funguje, tak spolu jdeme na akci. Nebude tam dělat něco zásadního, protože to je takový náš show time, kdy jednou nebo dvakrát za měsíc máme šanci lidem ukázat, co umíme. Musí to být stoprocentní, není tam prostor na chyby, takže se je snažíme eliminovat. Ale otevření jsme úplně všem.
