Rudolf Rosa z Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy už od střední školy vystupuje pod nickem R.U.R. a shodou okolností se mu do rukou dostal možná trochu bláznivý nápad zinscenovat ke stoletému výročí uvedení stejnojmenné hry od Karla Čapka, v níž poprvé zaznělo slovo „robot”, divadelní představení, jejímž autorem bude umělá inteligence. Přečtěte si rozhovor o tom, jak se nadšenci z Matfyzu spojili s herci ze Švandova divadla, aby vytvořili nový světový unikát.

Snad každý Čech ví, že slovo „robot” je výtvorem spisovatele, dramatika a novináře Karla Čapka, a jsme na ně proto patřičně hrdí. Zvlášť když se tento výraz, jenž brzy oslaví důležité jubileum, nejenže po sto letech od premiéry divadelní hry R.U.R. neztratil, on se naopak skloňuje každým rokem víc a víc spolu s tím, jak se technologie vyvíjejí.

A tak se nyní spolu s Čapkem ptáme, jak moc mohou roboti ovlivnit naše jednání? Právě autor hry byl totiž zároveň prvním člověkem, který uvažoval i o možném zneužití robotů a riziku jejich využívání. Z jeho díla jsme se ponaučili, že roboti sice byli původně šťastní, mohli spolupracovat s lidmi, ale jejich pozdější rebelie vedla k vyhubení lidské rasy. Platí spisovatelovy obavy i dnes? S roboty přece běžně komunikujeme, řídí výrobní procesy, provádějí operace, překládají, také chatboty zná každý...

Co když navíc situaci z 20. let obrátíme? Co kdyby to byl robot, kdo napíše divadelní hru? Tuto otázku si položil tým Rudolfa Rosy z MFF UK a jejich projekt zaujal natolik, že získal v letošní výzvě ÉTA TAČR nejlepší hodnocení, a tak se díky nadšencům z Univerzity Karlovy, Švandova divadla a Akademie múzických umění můžeme těšit příští leden na smíchovských prknech na první divadelní hru z „kláves” umělé inteligence.

Tým Rudolfa Rosy na MFF UK (Foto: Archiv MFF UK)

Mgr. Rudolf Rosa, Ph.D. - Absolvent informatiky na MFF UK, doktorské studium zakončil v r. 2018 na Ústavu aplikované a formální lingvistiky. Na svůj doktorský výzkum získal již dříve podporu z Grantové agentury Univerzity Karlovy (GAUK). Je také studentským ambasadorem pro zájemce magisterského a doktorského studia na Ústavu formální a aplikované lingvistiky. Zajímá se o robopsychologii, morfologii, analýzu závislosti, strojové učení. Je hlavním řešitelem projektu THEaiTRE, jehož hlavní úlohou bude vyvinout systém pro generování scénářů divadelních her.

Byla opravdu Čapkova hra R.U.R. zásadní inspirací pro váš projekt?

Jednoznačně! Původní myšlenkou byl projekt „divadelní hry o Karlu Čapkovi napsané roboty” a přišel s ní před rokem pražský inovátor Tomáš Studeník. Když si všiml, že se blíží sté výročí od premiéry hry R.U.R., začal zkoumat, co se k tomuto jubileu chystá za akce, jenže toho moc nenašel, a tak si řekl, že něco vymyslí sám. A protože R.U.R. byla první divadelní hra, kterou napsal člověk o robotech, napadlo ho, že by bylo vtipné - a se současným stavem poznání o umělé inteligenci snad i reálné - aby teď na oplátku napsali roboti hru o člověku, třeba přímo o Karlu Čapkovi.

Jak jste se k projektu dostal vy a váš tým z MFF UK?

Tomáš je stejně jako my součástí platformy PRG.ai, která sdružuje všechny lidi v Praze kolem umělé inteligence. Téma tam otevřel a můj kolega, Ondřej Bojar, mi nápad přinesl. Možná byl přesvědčen, že když už od střední školy vystupuju na internetu pod nickem R.U.R., tak těžko najde na tenhle projekt někoho vhodnějšího. A mě nápad skutečně hned zaujal, protože v sobě spojuje několik věcí, které jsou mi blízké: science fiction, Karla Čapka, divadlo a samozřejmě počítačové zpracování a generování jazyka.

Doba se od Čapkových let posunula kupředu, ovšem ani dnešní roboti nesplňují tehdejší představu, tedy asi nelze očekávat, že sestrojíte robota, který bude sedět za strojem, mačkat klávesy a vymýšlet text.

Během přípravy projektu se téma trochu posunulo, roboti z toho částečně vypadli, protože dnes nemají ve společnosti ani zdaleka takovou roli, jakou si představovali třeba Čapek nebo Asimov (Isaac Asimov byl americký sci-fi spisovatel z počátku 20. století, který se mimo jiné zajímal o robotiku - pozn. red.). Jistě, roboti existují a používají se, ale narozdíl od klasických představ nejsou sami o sobě moc inteligentní, ta inteligence se většinou skrývá jinde, ve výkonných počítačích a serverech ve výpočetních centrech, roboti jsou spíš jen jakési loutky.

Takže představa, že dnešní robot by napsal scénář divadelní hry, je trochu nepřesná. Mohli bychom robota naučit, aby mačkal klávesy na psacím stroji, a tedy postupně napsal celý text, ale které klávesy má mačkat, to by stejně neurčoval sám, ale vymyslela by to za něj nějaká umělá inteligence, sídlící někde daleko na výpočetním clusteru.

Spíš než robot tu hru tedy napíše umělá inteligence. I proto slovo „robot” z názvu projektu vypadlo a projekt se jmenuje THEaiTRE: Umělá inteligence autorem divadelní hry? Čapek z názvu projektu také vypadl, ale pracujeme s myšlenkou, že by byl jednou z postav ve hře. Možná by jednu z postav mohl hrát i robot, ale zatím necháváme tuto myšlenku stranou.

Podívejte se na teaser k připravovanému projektu:

Pokusil se už někdy někdo o něco podobného?

V současné době jsme v počítačovém zpracování textu ve stavu, kdy by už mohlo být možné automaticky vygenerovat scénář divadelní hry, ale podle našich informací se o to dosud nikdo nepokusil. Zdá se tedy, že je teď právě ta nejvhodnější chvíle to zkusit.

Proběhly už projekty na generování kratších textů. V roce 2016 vydal Jirka Materna sbírku básní pod názvem Poezie umělého světa, pro kterou počítačově vygeneroval stovky básní, ručně z nich vybral několik nejpovedenějších, a ty vydal knižně. Na internetu lze najít nástroje, například Grover od Allen, které generují „fake news” - zadáte jim titulek a ony vám vygenerují několik odstavců textu, který na první (a někdy ani druhý) pohled není snadné rozlišit od skutečného novinového článku. Byly i pokusy o větší díla, ale pokaždé to zatím mělo nějaký háček. V roce 2016 pak vznikl krátký film Sunspring, ke kterému scénář napsala umělá inteligence, ale tenkrát ještě technologie na práci s jazykem nebyly na takové úrovni, takže výsledek za moc nestojí. Ve spolupráci s umělou inteligencí vznikl také muzikál Beyond the Fence, kde umělá inteligence navrhovala zápletky a texty, ale následně to ještě hodně upravili lidští spoluautoři, takže nakonec je prý ve scénáři strojově vygenerovaného obsahu jen asi 25 procent. A generují se i hudební díla, například From the Future World, což je počítačem dotvořená nedokončená skladba Antonína Dvořáka.

Co se ale týká přímo divadla, tak jediné, co jsme objevili, je hra Lifestyle of the Richard and Family, která vznikla tak, že autorka Roslyn Helper některé repliky dokončila pomocí svého mobilu s nástrojem SwiftKey Note, který v rozepsané větě automaticky doplňuje další a další slova.

Jakou technologii zvolíte vy?

V projektu spoléháme na nejnovější technologie a nástroje pro zpracování jazyka. Prakticky všechny moderní nástroje jsou dnes založené na umělých neuronových sítích, tedy strojovém učení. Jsou to nástroje, které jsou náročné na trénovací data i na výpočetní kapacitu, ale mají skvělé výsledky, často generují texty, u kterých nejde snadno rozlišit, jestli je psal člověk nebo stroj.

Momentálně nejvíc spoléháme na jazykový model GPT-2 od OpenAI, který při svém vydání vzbudil celkem velký rozruch; jeho tvůrci se ho dokonce nejdřív obávali zveřejnit, protože měli strach, že kvalita jím vytvářených textů je tak vysoká, že by mohl být snadno zneužit například pro automatizovanou tvorbu fake news. Tento systém se chystáme vyladit na generování divadelních her a možná i pak vytvořit různé verze tohoto systému specializované na různé typy postav.

Když chcete nechat stroj generovat text, musíte nasbírat dost materiálu, aby se měl z čeho učit. Jak je to ve světě divadelních her?

Nedostatek dat je problém, který se teď snažíme intenzivně řešit. Stejně jako každá moderní umělá inteligence je náš systém založen na strojovém učení, takže mu nejdřív dáme přečíst tisíce divadelních her, on se z toho naučí, jak má divadelní hra vypadat, a pak začne generovat svoje hry. Skvěle to funguje třeba pro novinové zprávy, kterých je všude po internetu obrovská záplava, jenže se scénáři divadelních her je situace o dost jiná, neboť volně dostupných je jich poskrovnu a získat je ve větším množství ve strojově snadno zpracovatelné podobě je dost obtížné. Zatím si tedy částečně vypomáháme scénáři filmů a seriálů a začínáme jednat s různými agenturami, které prodávají scénáře her.

Rudolf Rosa

A jak bude vypadat samotný mechanismus vývoje hry?

Kratší texty už se dají generovat celkem obstojně, s delšími texty je to ale horší, protože je těžké zajistit, aby se generátor držel tématu, aby si neprotiřečil a také aby někam směřoval a neopakoval jen totéž dokola. U divadelních her pak přicházejí i další problémy, například musíme našemu systému vnutit jen omezený repertoár postav, protože když ho v tomhle neomezujeme, tak si klidně ve scénáři pořád vymýšlí další a další postavy a pak na ně zapomíná, takže by za chvíli divadlu došli herci a na pódiu by nebylo k hnutí.

Dál se zaměřujeme na hierarchické generování, protože tak dlouhý text, jako je scénář divadelní hry, nejde generovat prostě větu po větě od začátku do konce, musí to mít nějakou strukturu. Chceme systém nechat, aby si nejprve vymyslel, o čem celá hra bude, pak si navrhnul rozdělení do jednotlivých dějství a scén a až pak napsal jednotlivé dialogy.

Počítáme i se zapojením automatického strojového překladu - vzhledem k datové nouzi asi budeme muset průběžně přecházet mezi českými a anglickými daty, navíc výsledný scénář by měl mít českou i anglickou verzi, protože Švandovo divadlo by hru rádo sehrálo nejen pro české diváky, ale uvažují i o hostování v zahraničí. V jednání je uvedení hry v rámci českých center v USA. Oboustranný zájem jednoznačně je, ale ještě uvidíme, co nám koronavirová situace umožní.

Jakou roli v tom všem sehraje člověk?

Do jaké míry bude scénář kompletně vytvořen umělou inteligencí a do jaké míry tam bude nějaký lidský zásah, zůstává jednou z výzkumných otázek. Cíleně chceme pracovat stylem „human in the loop”, což je klasický koncept, kdy vytvoříme systém, který je v principu počítačový a samočinný, ale pro splnění svého úkolu potřebuje spolupracovat s člověkem.

Cesta volnější spolupráce, kdy člověk jen definuje vstup systému a systém vydá výsledek, nám u tvorby tak rozsáhlého a komplikovaného díla, jakým je divadelní hra, připadal nepostačující, proto jsme zvolili těsnější spolupráci člověka a stroje, kdy člověk zadá stroji úkol, ale stroj během plnění úkolu potřebuje od člověka další informace, vstupy, pomoc. Představujeme si to třeba tak, že člověk zadá počítači začátek dialogu, počítač navrhne pět možných pokračování, člověk z nich vybere to nejlepší a na něj zase naváže počítač dalšími návrhy na další pokračování, až takhle společně napíšou celý dialog. Tohle je postup, který už zkoušíme, a vypadá to celkem slibně.

Možností, jak „human in the loop” realizovat, je ale více a až v průběhu uvidíme, která varianta bude nejlepší. Samozřejmě chceme, aby lidský vklad do scénáře byl co nejmenší, aby to nebyl jen takový podvod, ale aby skutečně celý scénář nebo jeho drtivou většinu napsal počítač a člověk ho jen různě usměrňoval či si vybíral, co z výstupů se má použít a co zahodit. Jak to ale nakonec celé dopadne, to uvidíme až koncem roku, v tom je tedy jakási výzkumná nejistota.

Nakonec ale spoléháme na to, že zkušení odborníci ze Švandova divadla zvládnou zrealizovat lecjaký scénář, třeba i s různými vadami; ostatně jak říkají, inscenovat se místo scénáře dá i telefonní seznam.

„AI tu s námi bude, chceme ji oddémonizovat”

Jak vůbec probíhá tato spolupráce s divadelníky?

Role našich partnerů je v projektu stěžejní, ostatně i samotná myšlenka není naše, ale pochází od Tomáše Studeníka. Od září loňského roku se pak setkáváme s divadelními odborníky ze Švandova divadla a z DAMU a konzultujeme s nimi různé aspekty projektu. Potřebujeme, aby nám vysvětlili, jak se píše divadelní hra, jakou má strukturu, jak se pracuje s postavami, jak se píšou dialogy a tak dále.

Tohle je pro nás všechno nové, matfyzácká část týmu zná divadlo jen z pohledu diváka, zatímco z DAMU máme v projektu studenty, kteří se už několik let učí o divadle ze všech stran, a ze Švandova divadla máme dramaturgy, režiséry a autory divadelních her, kteří mají v oboru nejen vzdělání, ale i nenahraditelnou mnohaletou zkušenost. My sice něco vygenerujeme a vidíme, že to není dobré, ale naši partneři jsou ti, kdo si to přečtou a ukážou nám, co tam funguje dobře, s čím by šlo pracovat a co tomu chybí.

Měli jsme i takové vzájemné rychlokurzy strojového učení a teatrologie, abychom navzájem porozuměli světu těch ostatních a našli společnou řeč. A musím říct, že se to dost podařilo, zejména spolupráce se studenty DAMU a dramaturgy Švandova divadla je skvělá, ti už tomu celému rozumí natolik, že nám už zvládají navrhovat konkrétní úpravy našeho systému.

A kdy se můžeme těšit na premiéru?

Scénář, který společně se Švandovým divadlem vytvoříme, zafixujeme někdy začátkem podzimu, pak se ho ujmou jejich dramaturgové a režiséři, secvičí inscenaci se souborem a v lednu 2021, tedy ke 100. výročí premiéry R.U.R., bude první představení naší hry. Ještě uvidíme, jak do toho zasáhne korona-krize, ale máme ze Švandova divadla potvrzeno, že i nadále s premiérou v lednu počítají. Tomáš Studeník k tomu výročí chystá i další akce, takže by z toho měl být program s tematikou robotů, umělé inteligence a divadla na celý den nebo celý víkend, pracovní název je Noc robotů.

Počítáte i s dalším využitím umělé inteligence coby spoluautora her? K čemu dalšímu může být vaše řešení přínosné?

Umělá inteligence může poskytnout divadlu určité oživení, aktuálnost a přitažlivost pro obecenstvo se zaujetím pro moderní technologie. Chceme dát vyvinutou aplikaci volně k dispozici, což umožní její užití pro generování divadelních her za různými účely, zejména pro realizaci dalšími divadelními soubory a pro zkoumání ze strany odborníků z oboru divadelních věd i umělé inteligence. Budou si pak moci nastavit například generování her s omezenou slovní zásobou a jednoduchou větnou stavbou, což může posloužit u her určených pro znevýhodněné diváky se sníženými kognitivními a komunikačními schopnostmi. Dále počítáme s využitím ve výuce, dramaterapii (terapeutická metoda, která používá prostředky dramatického umění, pracuje se znaky a metaforami, využívá stylizaci a kreativitu - pozn. red.) či artefiletice (psychologická metoda, při níž se klade důraz na umění a kreativitu - pozn. red.).

Hlubším cílem našeho projektu je ale pracovat s tématem role AI ve společnosti a vztahu člověka a AI. V poslední době totiž narůstají ve společnosti obavy ze stále sílícího postavení umělé inteligence, přičemž mnoho lidí má jen velice mlhavou představu o tom, co to AI je, jak funguje a čeho je schopná. Na vytvořených divadelních hrách názorně ukážeme, co již dnes umělá inteligence dokáže a co je naopak dosud mimo její schopnosti. Formou her samotných i prezentací způsobu jejich vzniku chceme široké veřejnosti umělou inteligenci přiblížit a nabídnout vizi role AI jako spolupracovníka člověka, nikoli jako konkurenta či nepřítele. Tím, že ukážeme současnou umělou inteligenci se všemi jejími silnými i slabými stránkami, ji chceme trochu oddémonizovat a ukázat ji ne jako něco, co bychom měli držet v posvátné úctě, či se toho iracionálně bát, nýbrž jako něco, co je prostě tady a bude se to postupně více a více stávat běžnou součástí našich životů.

Autor: Karolina Houžvičková Šolcová, Careermarket

Foto: Pixabay, Archiv Rudolfa Rosy