Kyberšikaně čelí každé desáté dítě. Pohání ji anonymita, oběť má ve virtuálním světě ztížené podmínky obrany

Kyberšikaně čelí každé desáté dítě. Pohání ji anonymita, oběť má ve virtuálním světě ztížené podmínky obrany

3. lis 2021 Barbora Semecká 8 min

Víte, co je to kybergrooming nebo happy slapping? Kyberšikana má mnoho podob, některé se nacházejí za hranicí zákona. Oproti klasické šikaně má větší vliv na psychické zdraví – oběť se totiž nikdy zcela nedostává z jejího dosahu. Z výzkumu České děti v kybersvětě z roku 2019 vyplývá, že šikanu v online prostoru zažilo osm až deset procent dětí. Pojďme se proto podívat, jaké může mít podoby a jak s ní bojovat.

Kyberšikana představuje formu šikany, která probíhá v kyberprostoru, bez fyzického kontaktu mezi agresorem a šikanovaným. „Na úvod je třeba připomenout, že skutečná kyberšikana musí naplňovat několik kritérií – především musí být intenzivní a musí být opakovaná. Jednorázová nadávka či urážka v online světě, která nepřeroste v něco intenzivnějšího, tedy není kyberšikanou, ale spíše jednorázovou agresí,“ vysvětluje pro StartupJobs Newsroom Kamil Kopecký, docent Pedagogické fakulty Univerzity Palackého a vedoucí projektu E-Bezpečí a Centra prevence rizikové komunikace.

Tato agrese je směrována vůči jednotlivci nebo skupině pomocí komunikačních technologií a sociálních sítí. Dochází k ní opakovaně, ať už ze strany primárního agresora, nebo sekundárních útočníků, tedy dalších osob, které pokračují v šíření citlivých materiálů, komentování, posílání zpráv.

Forem kyberšikany je celá řada: dehonestace, vyhrožování, zastrašování, vydírání a očerňování v online prostředí. Dále se může jednat o publikování ponižujících fotografií nebo videozáznamů, krádež identity, vyloučení, vytváření falešných profilů za účelem ponižování, napadání skrze chat nebo komentáře a obtěžování.

Kybergrooming označuje chování v online prostoru, které má za cíl vylákat oběť na osobní schůzku a následně ji využít nebo zneužít. Kybergroomingem jsou nejvíce ohroženy děti, které jsou z pravidla důvěřivější a postrádají vědomosti o možných rizicích. Happy slapping (v překladu „zábavné fackování“) vznikl v Británii a spočívá ve zveřejnění nahrávky fyzického útoku na oběť. Kyberstalking je pronásledování za použití informačních komunikačních technologií, nejčastěji mobilního telefonu a sociálních sítí. Webcam trolling označuje zneužívání webkamer pro manipulaci uživatelů internetu prostřednictvím podvržených videozáznamů.

V hlavní roli anonymita

Rozdíl oproti klasické šikaně, který odborníci často vyzdvihují, je, že klasická šikana probíhá v nějakém čase a místě. Kyberšikana může probíhat odkudkoli, kdykoli a kdekoliv,“ říká Michaela Trnková, koordinátorka mediálního vzdělávání JSNS (dříve Jeden den na školách, vzdělávací program organizace Člověk v tísni). S kolegyní Adélou Sílešovou se podílela na tvorbě DigiStories: Nela, edukační hry, zaměřené na prevenci kyberšikany na školách, o níž jsme psali zde

Šikanátoři často šikanují i někoho, koho vůbec neznají. Mají pocit, že když jsou online a anonymní, je pro ně daleko jednodušší překonávat bariéry a něco někomu napsat,“ říká Trnková.

To je to, co obětem šikany stěžuje jejich situaci. Je to psychicky mnohem tíživější situace, když ani nevíte kdo a proč vám ubližuje,“ doplňuje Sílešová. „Když někdo pověsí ve škole na nástěnku fotku, tak tam jeden den visí a vy jí pak strhnete, hodíte do koše a zničíte jí. V kyberprostoru je všechno prakticky nezničitelné. Když někdo zveřejní vaši fotku, jednoduše si ji může dalších deset stáhnout. V tom spočívá další psychologická hra, protože nevíte, kdy to na vás někdo znovu vytáhne.“

To má nevyhnutelně velký dopad na psychiku oběti. „Dítě zažívá strach, frustraci, zklamání a depresivní stavy. Objevují se poruchy spánku, poruchy stravování, podrážděnost a nabourání vztahů s vrstevníky a rodinou a podobně,“ říká Kopecký. Bojí se používat mobilní telefon a počítač, přestává komunikovat a snaží se před rodiči skrývat své aktivity v online prostoru. Podle Kopeckého je ale mnoho projevů kyberšikany propojeno s nastupujícími znaky puberty, kvůli čemuž může být obtížné náznaky kyberšikany poznat.


Jak se bránit

Kyberšikanu zažívá podle Kopeckého posledního výzkumu osm až deset procent dětí v České republice. „U obětí pak velmi často záleží na tom, jakou měl agresor motivaci – nejčastějším motivem pro kyberšikanu je pomsta, na dalších místech je pak např. představa, že oběť si šikanu zaslouží, dalším motivem je nuda, případně skupinový tlak a podobně,“ říká.

Agresor také může vycházet z přesvědčení, že kyberšikana je něco běžného a jeho okolí závažnost situace bagatelizuje. Motivem může být i pocit anonymity a nedotknutelnosti. Tím vzniká disinhibice, tedy ztráta jakýchkoliv zábran a nerespektování pravidel, které by mimo online prostředí neporušil. „Hrana mezi vtipem a kyberšikanou je dost tenká. Vše vychází z toho, zda děti dokážou vyhodnotit, kde je hranice a co už je moc,“ popisuje Sílešová.

Přitom v jejich úsudku může sehrát roli řada faktorů, třeba zda jde zkrátka o agresivního jedince, případně jakou má výchovu.Vliv může mít i to, když má třeba sám doma problémy, a tímto způsobem je vypouští ven a má pocit, že si tím odlehčí vlastní život. Může sám kyberšikanu zažívat a tímto způsobem to světu oplácí,“ doplňuje Trnková.

Šikanovaný by se měl v první řadě někomu svěřit – rodičům, učitelovi, nebo se obrátit na Linku bezpečí. Dále by neměl reagovat na agresora, který na reakci čeká. Pokud zůstává bez odpovědi, je podle JSNS větší pravděpodobnost, že s nadávkami skončí. Předtím, než agresora zablokuje nebo nahlásí na reportu sociálních sítí, měl by si veškeré důkazy uložit.

Pokud došlo ke zveřejnění citlivého obsahu na sociálních sítích, měl by se šikanovaný obrátit přímo na provozovatele. Ani v takovém případě ale není jisté, zda dojde k jeho odstranění. Pokud se jedná o choulostivý materiál, je možné obrátit na policii. 

Podle Trnkové by měl uživatel automaticky předcházet situaci, kdy by někdo zveřejnil něco bez jeho souhlasu. „To znamená chovat se stejně, jako bychom se chovali ve fyzickém světě. Než něco někomu pošlu, měla bych si představit, zda bych něco takového zveřejnila na nástěnku ve škole,“ říká. 

Stejný princip by měla uplatňovat i druhá strana. „Řekla bych něco takového člověku do očí, jestli ne, tak to nikomu nepošlu ani v online prostředí,“ dodává Trnková.

Prevence a postih

V roce 2019 zrealizovala Univerzita Palackého ve spolupráci s O2 Czech Republic výzkum České děti v kybersvětě. Z výzkumu vyplývá, že bezmála deset procent dětí zažívá v online prostředí vyhrožování nebo zastrašování, necelých šest procent se setkalo s vydíráním a téměř třináct procent dětí zažilo průnik na účet. S kybernetickou agresí se setkala skoro polovina dotazovaných.

Platformy, skrz které se může kyberšikanovat, se vyvíjejí daleko rychleji, než my jsme schopni reagovat například v rámci vzdělávání a učit děti, jak komunikovat na internetu. Ve chvíli, kdy zjistíme problém, začneme přemýšlet, co pro to musíme udělat v rámci preventivních programů,“ říká Michaela Trnková.

Vydírání a vyhrožování je trestné, stejně tak s kyberšikanou souvisí mnoho mravnostních trestných činů, ke kterým patří sexuální nátlak. Může se jednat o nátlak k samotné sexuální činnosti, nebo i tím, když je vydíráno pomocí intimních materiálů dotyčného. Dále výroba či šíření dětské pornografie, účast na pornografickém představení apod. Tímto tématem se zabývá například dokumentární film Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti, který měl premiéru v loňském roce.

Mnoho trestných činů je také spojeno s tzv. svobodou projevu: pomluva, křivé obvinění, podněcování nenávisti apod. Trestné jsou také průniky na cizí účty – e-mail, účet na sociální síti...Vždy ale záleží na intenzitě a konkrétní situaci,“ říká Kopecký.

Barbora Semecká

Další články autora →

Líbil se vám článek? Sdílejte jej!
SJ Ads
Přečtěte si dále
Související témata: Technologie, Kancelář
Nenechte si uplavat nové články!
Váš e-mail
Sledujte nás:
Další články