V České republice žije přes milion lidí, kteří z různých důvodů „propadávají" systémem veřejné pomoci a českou ekonomikou. Analýza iniciativy Neviditelní ukázala, že každý z těchto lidí, ať už jsou to samoživitelé, chudí studenti, mladé rodiny či naopak zkušení nezaměstnaní lidé po padesátce, ročně přicházejí o 154 tisíc korun oproti zbytku populace. Stát pak na všech ročně tratí 174 miliard korun. Ekonom Aleš Rod, ředitel výzkumu Centra ekonomických a tržních analýz (CETA), které je jedním ze zakladatelů iniciativy, v rozhovoru pro StartupJobs Newsroom popsal, s jakými problémy se Neviditelní potýkají a jak jim může iniciativa pomoci.
Povězte mi, kdo jsou to ti „Neviditelní“?
Nejjednodušeji by se dali definovat jako lidé, kteří žijí s námi ve společnosti, sdílejí s námi společný prostor, ale nejsou úplně dobře charakterizovanou zájmovou skupinou, která by si dokázala systematicky hájit svá práva, a už vůbec ne je nějak nátlakově prosazovat. Každý Neviditelný má tolik svých starostí, že nemá čas ani chuť svá práva nějak aktivně prosazovat diskusí s politiky nebo nějakými jinými zájmovými skupinami. Jejich zájmy jsou rozmělněné mezi velký počet osob bez vlivu, a proto žijí na periferii reálného zájmu politiků a institucí. Zdůrazňuji reálného, nikoliv verbálního zájmu. A byť žijeme v poměrně dobře rozvinutém sociálním státě, tak faktem je, že na některé služby Neviditelní nedosáhnou, nebo na ně dosáhnou, ale s příliš vysokými administrativními náklady, se kterými si tito lidé nedokážou poradit.
Našli bychom nějaké společné rysy těchto lidí?
Není to homogenní skupina, ale společnými znaky jsou problémy s financemi, majetková deprivace, psychická deprivace, nejistota, problémy spojené s tím, že mají pocit, že jejich hlas není slyšet, že jsou ve společnosti ztraceni, řítí se na ně změny, s kterými si nedokáží poradit, a to se projevuje i na jejich ekonomické aktivitě a psychickém rozpoložení. A to vše se projevuje třeba i na jejich okolí, například dětech, které vychovávají.
Zmínil jste, že ti lidé často nemají čas a chuť se jaksi poprat o svá práva. Také ve vašem desateru poznávacích znaků najdeme vedle vnějších okolností (nedosáhnou na pomoc od státu) i věci jako neschopnosti si zjistit informace. Jak moc je potřeba tyhle dvě skupiny rozlišovat? Protože jednu z těch skupin věcí jsou přece schopni svou činností ovlivnit.
Určitě. Můžeme se na to dívat tak, že status Neviditelných je vždy spojen s daným jedincem. My to charakterizujeme přes nějaké skupiny lidí, ale určitě v nich najdeme osoby, které by samy o sobě nikdy neřekly, že jsou „neviditelní“, naopak v jiných skupinách bychom našli lidi, kteří tu definici splňují.
Vy se Neviditelným nestanete ze dne na den, ale na základě nějakých rozhodnutí v minulosti, která vás vedou životním příběhem až do dané situace. Za ta rozhodnutí si můžete samozřejmě sám nebo sama, třebaže jste je často dělal v dobré víře. Když to uvedu na příkladu, tak jednou z těch skupin jsou zaměstnanci ve stínové ekonomice. Někdo tam pracuje záměrně, protože to vnímá jako “daňovou optimalizaci”, někdo je tam dotlačen situací, třebaže je to v daném místě standardem, někdo je tam dotlačen vnějšími okolnostmi, jako je exekuce, rozvod a podobně. Tehdy to nemusíte vnímat jako žádný velký deficit, ale pak přijde covid, zaměstnavatelé zjistí, že na zaměstnance ve stínové ekonomice nemohou žádat státní podporu a že pro ně nemají práci. Takže tihle lidé jdou v drtivé míře z práce jako první. Vyrazí na úřad práce, zjistí, že mají buď žádný, nebo malý výměr mzdy, z kterého se určuje podpora v nezaměstnanosti, možná někdo z nich potřeboval překlenout tohle období nějakým úvěrem, jde do banky a zjistí, že nemá žádnou oficiální příjmovou historii, takže na něj nedosáhne. V podstatě se sérií rozhodnutí dostanou do situace, kdy se stávají Neviditelnými a kdy je už velmi těžké z toho stínu vykročit. Pak už jsou třeba odkázáni na neoficiální finanční sektor, nebo stojí před rozhodnutími, která mají jen špatná řešení. To znamená kumulaci dalších problémů.
Tohle jsou pak situace, do kterých se Neviditelný dostane, aniž by si uvědomoval, že je Neviditelný, ale pak když je má začít řešit, tak zjistí, že to nedokáže.
Ve své analýze uvádíte, že průměrné příjmy jednoho Neviditelného jsou nižší o 154 tisíc korun a zároveň na nich ale tratí i stát, a to celkem 174 miliard ročně za celou skupinu.
Je potřeba říct, že to jsou odhady vycházející z metodiky, která je po vědecké stránce v pořádku, ale pořád jsou to odhady. Protože například u té zmíněné stínové ekonomiky je problematické stanovovat příjem v něčem, co je z definice skryto.
Porovnání příjmů v absolutní hodnotě je dáno do jisté míry i strukturou Neviditelných, na jakých pozicích působí, a porovnání ušlého příjmu je dané tím, že řada lidí neodvádí z příjmů ani základní zdravotní a sociální pojištění, potažmo daně.
Separátní pilíř pak tvoří sociální pomoc, která k Neviditelným míří, ať už jsou to různé sociální dávky, příspěvek na bydlení, na děti apod. Ten balík je poměrně velký, na druhou stranu když se pak bavíte se zástupci jednotlivých Neviditelných, tak slyšíte příběhy o tom, že se opravdu rozhodují, jestli si koupí rohlík nebo housku, protože každá koruna, kterou vynaloží navíc, je pro ně znát. To z makro údajů velkých institucí, z těch velkých ročních čísel, nevyzní. Jednotlivci mají navíc ještě ten problém, že s ohledem na svou finanční a právní gramotnost a s pohledem, že nemají času nazbyt, aby se něco učili nebo si něco zjišťovali, často ani neví, jak si o tu dávku zažádat. Což vyplývá i z informací neziskových organizací, které s námi spolupracují a jednoznačně říkají, že si ti lidé často nedokážou poradit ani se základními administrativními úkony vůči státu.
Spíše než v nedostatku pomoci je problém v tom, jak je pro cílové skupiny složité na ně dosáhnout. Možná by při přípravě jednotlivých programů stálo za to spolupracovat se samotnými adresáty pomoci, jako se to například děje v soukromém sektoru při testování produktů nebo služeb před uvedením na trh – když dáme formulář na web sem, dokážete jej tam najít? Preferujete komunikaci po telefonu, nebo osobní návštěvu? Rozumíte takto položeným otázkám ve formuláři, nebo jsou moc složité? Takový přístup by hodně pomohl.
Jakou pomoc teda tito lidé získají ze strany vaší iniciativy?
Iniciativa, kterou jsme ustavili společně s institucemi Provident Financial, AMI Communications, Ipsos, Spotřebitelským fórem a Dirivitu, má tři cíle. Prvním je upozornit na samotný problém, zvednout ho a být hlasem za Neviditelné. To vypadá triviálně a může se třeba i zdát, že o matkách samoživitelkách a o nezaměstnaných 50 plus se přece mluví pořád, ale problém, který souvisí s veřejnou volbou a ekonomií veřejného sektoru, je, že se velmi často ty problémy řeší, nikoli vyřeší, protože politický kapitál získáváte z řešení problému, a ne jeho vyřešení. To je pragmatický fakt.
Druhá věc je poskytovat rady, a to ve třech pilířích: Jedním jsou rady samotným Neviditelným, druhý pilíř jsou rady soukromému sektoru, kteří s Neviditelnými pracují tak trochu z druhé strany barikády, a třetí jsou rady státu, potažmo veřejným institucím, třeba i formou iniciací nějakých změn do legislativy. Ukazuje se totiž, že v některých oblastech by poměrně významného přilepšení mohlo být dosaženo jednoduchými legislativními zásahy.
S Neviditelnými samotnými se nikdo příliš nebaví, každý má pocit, že to vyřeší kobercový nálet - nalejeme tolik a tolik peněz do té a té rozpočtové položky a ono se to nějak udělá. Ale ve finále když matce samoživitelce přistane na účtu o tisícikorunu víc, tak je to nepochybně významná pomoc, ale možná by jí víc pomohla možnost poradit se o tom, jestli by nemohla začít podnikat nebo kde v rodinném rozpočtu může ušetřit peníze.
Může se na vás obrátit kdokoli?
Součástí iniciativy jsou webové stránky www.neviditelni.org, kde jsme jakožto partnerská instituce přislíbili, že se budeme případy zabývat, buď adresně, nebo je pomůžeme přesměrovat na partnerskou síť neziskových organizací, které tohle mají v popisu práce. Neříkáme, že jsme největší odborníci na sociální oblast. Jsme autoři analýzy, ze které vyplynula nějaká data a doporučení, dokážeme s nimi do jisté míry pracovat, ale ještě víc dokážeme vybudovat takovou klouzavou pomoc, která Neviditelného, jenž projeví zájem, nasměruje na ty správné dveře.
Co jste tedy statutárně za typ organizace?
Neviditelní jsou skutečně iniciativa tvořená pěti institucemi, které daly hlavy dohromady, ale fakticky ani jedna z nich nemá ve svém popisu práce pracovat s Neviditelnými na denní bázi. Jsme spíš jakýmsi deštníkem, který by jim měl pomoci, aby správnou informaci našli co nejrychleji. Na tom spolupracujeme i s těmi organizacemi, které danou pomoc dělají každý den.
Jaká byla motivace těchto pěti subjektů takový deštník vytvořit?
V projektech, kterým jsme se věnovali - pokud budu mluvit za CETU, tak třeba analýzy, které jsme dělali k problematice rodičů samoživitelů - jsme nabyli zajímavé informace, s kterými jsme už pak neměli prostor dál pracovat. A při analýzách stínové ekonomiky, jimiž se zabýváme dlouhodobě, jsme se začali dostávat k podnětům, které lidi do stínové ekonomiky naženou. A přišlo nám, že některé z nich bychom dokázali poměrně dobře vyřešit právě takovouto iniciativou, která by ukázala zákonodárcům, jaký je legislativní směr, kterým by se dalo jít.
Spolu s ostatními institucemi, které jsou v tom s námi, máme průnik množin, které nepoužíváme nějak byznysově nebo vlivově, ale se kterými by se dalo pracovat a mohlo by to dost lidem pomoct. A to byla právě oblast Neviditelných. Do tohoto spektra se příliš podnikatelů a politiků nedívá, protože tam spíš narážíte na problematiku přílišných sociálních dávek, navíc tito lidé moc nechodí k volbám, takže vám maximálně stačí před volbami něco slíbit a nikdo z Neviditelných pak nebude podrobně zkoumat, jestli jste ty sliby splnil, nebo ne. Na to Neviditelní nemají minimálně čas. A tak nám přišlo, že pracovat s tímto tématem dlouhodobě by dávalo smysl a lidem by to mohlo pomoci k lepším životním podmínkám.
Právě Provident ale bývá často terčem kritiky právě za poskytování půjček s vysokým úrokem lidem, kteří nejsou příliš zdatní ve finanční gramotnosti.
Nepracuji pro Provident, ale mohu k tomu říct tři věci: Zaprvé znám lidi v Providentu, kteří za projektem stojí, přišli za námi s tím, že cítí potřebu se tématu věnovat, rozkrýt ho a pokusit se pomoct, protože se v terénu s Neviditelnými potkávají, a mohu vám garantovat, že byste těžko našli větší srdcaře, kteří to myslí vážně, a ne jako svůj PR projekt. Druhá věc, že byť je to velmi často všem úvěrovým společnostem dáváno za vinu, tak z pohledu ekonoma vám můžu zaručit, že obchodní model, který by se spoléhal na poskytování úvěrů lidem ve finančních problémech a s nízkou finanční gramotností, i kdyby to bylo za jakýkoli úrok, který by si nastavili, by byl neudržitelný obchodní model. To je taková zkratka, která je z mého pohledu postavená na hlavu. To poslední, co úvěrové společnosti chtějí řešit, to nejdražší, co je navíc žene do problémů, je poskytnutí úvěru člověku, který jim nebude schopen splácet a oni s ním pak budou muset řešit věci týkající se vymáhání pohledávek, exekuce, osobního bankrotu a podobně. To nechcete.
Třetí věc je, že tenhle projekt jim nemůže v byznyse nijak pomoct, je to CSR aktivita, která v tomhle případě nemá překryv s obchodním modelem firmy. Naopak jedno z hlavních doporučení u každé skupiny Neviditelných je: Skutečně si dávejte pozor, jestli potřebujete úvěr, nikdy si neberte úvěr na zbytné věci, které nepotřebujete, poohlédněte se po věcech z cirkulární ekonomiky, sdílejte věci, snažte se vyvázat ze zadlužení, budujte si transparentní finanční historii, spořte, neřešte problémy úvěrem. Takže pokud by platilo, co jste naznačil, tak takové věci by tam oni jako partner projektu ani nechtěli mít.
Už jste naznačil, že iniciativa je tu také od toho, aby ukázala zákonodárcům, jakým legislativním směrem by se dalo jít. Plánujete nějaký přímý lobbing u politiků?
Plánujeme, respektive není to jednorázový projekt, není nám jedno, co s ním bude. V součinnosti se Spotřebitelským fórem už jsme na to téma dělali pracovní snídani, kde jsme se zabývali součinností státní správy a neziskových institucí, které s Neviditelnými pracují. Rozhodně máme v plánu se tomu tématu věnovat i dále a iniciovat jednání se státními institucemi a zákonodárci o tom, abychom naše zkušenosti nasdíleli.
Ze strany CETA nebyla účast v projektu myšlená tak, že si otevřeme okýnko pro Neviditelné a budeme jim na denní bázi poskytovat poradenství, protože to neumíme, na rozdíl od neziskovek, které to dělají skvěle. Jejich zapojení do projektu si velmi vážíme, jejich zkušenosti jsou neocenitelné.
Ekonom Aleš Rod je ředitelem výzkumu Centra ekonomických a tržních analýz.
Co by se tedy mělo zlepšit ze strany státu?
Určitě vyšší míra prevence. Tak jako platí třeba v oblasti závislostí a zdravotních problémů, že prevence je klíč k nižším nákladům veřejného zdravotnictví v budoucnu, tak to samé platí i u Neviditelných. Musíme začít u vzdělávání. Není jednoduché zcela přeškolit primární a sekundární vzdělávání, začít tam najednou učit finanční a právní gramotnost a problematiku státních výdajů a příjmů nebo výhody fungování v oficiální ekonomice ve srovnání se stínovou. Ale do jisté míry to považuji za jeden ze hlavních úkolů všech možných reforem, o nichž se roky vedou debaty.
Jedna z reforem vzdělávání by ale určitě měla mířit k tomu, aby lidé vycházející ze střední školy věděli, jaký je rozdíl mezi zaměstnáním, OSVČ a prací na černo. Aby přesně věděli, co to pro ně znamená v den, kdy inkasují výplatu, co se s příjmy děje na konci hospodářského roku a co to pro ně bude znamenat za pět až deset let, až si třeba půjdou zažádat o hypotéku nebo nedej bože ztratí práci či onemocní. Třetí věc je, aby se studenti učňovských nebo technických oborů ještě víc vzdělávali v základech podnikání.
Jsou čísla, k nimž jste dospěli v analýze, srovnatelná v zahraničí?
Studii samotnou jsme pojímali národně. Ale můžeme říci, že zejména v zemích střední a východní Evropy, tzn. v postkomunistickém světě, je situace velmi podobná. Máme dvě třetiny lidí, které se motají pod hranicí průměrného příjmu, a ti řeší podobné problémy spojené nejen s hrozící chudobou nebo finanční nejistotou, ale třeba i podobné problémy s kariérním postupem, včetně toho, že lidé po padesátce bez nějakých technických znalostí digitálního světa nachází hůře uplatnění.
V těchto zemích také panují velké regionální rozdíly, stále tam existují strukturálně postižené regiony, třeba postižené výrobou spojenou s těžkým průmyslem, který šel do ústraní. Ty naše ostravské, karlovarské, ústecké regiony mají v Polsku, Maďarsku, na Slovensku a dalších zemích na východ od nás taky, a často i s většími problémy. Co se týče zemí západní Evropy, tak tam Neviditelní spadají spíše do nějakých národnostních nebo náboženských menšin, a to je otázka, kterou my u nás zatím neřešíme.
Foto: Neviditelni.org, Archiv Aleše Roda, Unsplash
