Má devatero aktivit a na konci by mohla být úspěšná firma, která prorazila v Americe. Softwarový vývojář Martin Fejt, aktuálně pracující jako vývojář pro datová centra v Seznamu, na své dosavadní cestě posbíral řadu zkušeností. Vyučil se elektrikářem, vystudoval elektrotechniku, rekvalifikoval se na řidiče vozidla záchranné služby. Na to se v rozhovoru pro SJ.News dostalo.
Výčet aktivit tím ale rozhodně nekončí. 3D tiskař, aktivní radioamatér, muzikant, geocacher, video maker. V životě se mockrát spálil, přesto v minulosti pořádal akci Plechová huba. Když si chce doma šplhnout, zařídí na zahrádce zavlažování záhonků. Jen aby dřívější roky studia nepřišly nazmar, udělá je elektricky ovládané.
A aby toho všeho nebylo málo, vypravil se před časem s kolegy na hackathon. Zaujali natolik, že ho nejen se svým řešením DiApp vyhráli, ale IKEM je chce testovat v praxi. Protože ale stejný název mají tři další existující aplikace, přejmenovali projekt na GluMCo.
A uspěli znovu. Byli vybráni do mezinárodního inkubačního programu Caelestinus, který se zaměřuje na technologické inovace ve zdravotnictví. S Martinem Fejtem jsme probrali nejen mobilní senzor a aplikaci, které umožňují lékařům a sestrám sledovat hladinu cukru v krvi pacientů během pobytu v nemocnici bez nutnosti využití mobilního telefonu.
Co je ambicí projektu GluMCo?
Dobrá otázka. Ještě před pár týdny bych řekl, že to byl produkt, který jsme chtěli zkusit někam dotáhnout, když už to vzniklo, ale tím, jak v rámci inkubátoru Caelestinus stále víc zjišťuji, jaké jsou možnosti, tak tím víc se přikláním k možnosti, že se mi to líbí, chceme s tím prorazit a vůbec inovovat v rámci zdravotnického oboru.
Inkubátor se pro vás stal stimulem, který vám otevřel oči a možnosti?
Ano, v podstatě se dá říci, že splnil účel a pomohl nám s tím, že s naším produktem můžeme jít dál a věci dotáhnout. Dal nám víru v to, že naše řešení má potenciál. Všichni nám dávají najevo, že se jim líbí. Takže jsem přesvědčen o tom, že spojení s inkubátorem je pro nás správnou cestou.
Hackathon jako akcelerátor
Úplně na zelené louce jste ale nezačali. Loni na podzim jste společně s kolegy Dušanem Klímou a Petrem Kramarou vyhráli European Health Hackathon...
...a dnes jsme v GluMCo už pouze s Dušanem. Petr Kramara má spoustu své práce a projektů. Stále nám pomáhá, ale tahouny projektu jsme momentálně Dušan a já.
Když se zaměříme na genezi příběhu s European Health Hackathon, tak co vás přimělo k účasti? Měli už jste něco připravené?
Ne, vše vzniklo kompletně na místě. Šli jsme tam s vybranou úlohou, která řešila zpracování dat o pacientech, protože se nám jako programátorům líbila. Ale na prvním mítinku, kde nám ta data vysvětlovali, tak si týmy kolem nás už objednávaly virtuální stroje a vybíraly vhodné AI modely. Uvědomili jsme si, že vedle těchto datových analytiků vůbec nemáme s našimi datovými znalostmi šanci prorazit. Na poslední chvíli mezi řešenými úkoly přibyla úloha zaměřená na glukometry. Perfektně nám sedla, protože Petr je čistě hardwérář, já jsem tak půl na půl a Dušan je zase čistě softwérář. Řekli jsme si, že tuto úlohu zkusíme a můžeme mít šanci to v soutěži někam dotáhnout.
Přispěl k výběru tématu i váš osobní background? Kromě mnoha jiných aktivit také občas řídíte sanitku.
Právě proto, že se ve zdravotnické oblasti už nějakou dobu pohybuji, tak šlo o důvod, proč jsme zvolili účast právě na tomto hackathonu. Spojoval zdravotnictví a software, což jsou mé obory, takže to byl popud, proč do toho jít. Na European Health Hackathonu jsem byl už o rok dříve než vzniklo GluMCo, ale tehdy to bylo úplně bez úspěchu. Loni jsem si řekl: Mám tu v práci dobré kamarády a kolegy, rozumíme si, zkusíme tam jít spolu. A dopadlo to tak, že jsme s aplikací DiApp vyhráli.
Kde jste při počtu svých aktivit našel čas a prostor zkusit to na podobné akci?
Samozřejmě jde o time management. Dělám toho sice hodně, ale ve výsledku to není tak horké. Pracuji v Seznamu, občas něco doma vytvořím, do toho samozřejmě rodina. Ano, je to časově náročné a stálo to doma nějaké přemlouvání, ale když člověk chce, tak čas se samozřejmě najde.
Co následovalo po výhře?
Týden po hackathonu se mi ozval vedoucí odboru informatiky IKEMu Petr Raška, že by naše řešení rádi dovedli do praxe. Reálně to ještě nefunguje, stále řešíme napojení, ale IKEMu se to naše řešení líbí a mají o něj zájem.
Jak jste se od výhry v European Health Hackathonu posunuli ve vývoji?
V zásadě moc ne, ale ani nebyla šance. Na hackathonu vzniklo strašně moc věcí, které se používají dál. Už to bylo opravdu jenom o tom, jak celé řešení vyšperkovat. Největší gró je v podstatě napojení na konkrétní systém nemocnice, které bude potřebovat nějaký vývoj, což se musí ladit s konkrétním zákazníkem. Doteď se věci moc nehýbaly, ale teď jde vše mílovými kroky dopředu.
Jedineční a bez mobilu
Jak vaše řešení funguje? Co umí?
DiApp není podkožní sensor, to jen na úvod. Používáme už roky prověřený a běžně prodávaný senzor, který se využívá pro kontrolování měření hladiny cukru. Používá ho velké množství nemocných, kteří mají diabetes prvního typu. Výrobce dodává senzory a je v tom mobilní aplikace pro konkrétního uživatele. Telefon ze senzoru sbírá data a může je posílat třeba obvodnímu lékaři pacienta nebo diabetologovi.
Problém je, že lékař ta data vidí ... někdy. Ale naše zadání z nemocnice je, že data potřebují ihned a potřebují je i od pacientů, kteří tam jsou hospitalizovaní třeba jen na dva dny nebo na dvouhodinovou operaci. Což obnášelo buď každému pacientovi dát na místě telefon, který je funkční a nabitý, což může být občas v nemocnici problém. Náš systém umí to, že se připojí do zásuvky někde na pokoji, nebo na chodbě toho oddělení a sám čte data ze senzorů, bez nutnosti mobilního telefonu.
Co přesně váš systém tvoří?
Jednak je to hardwarová krabička, která zajišťuje příjem ze senzorů a posílá data po interní síti do našeho počítače, který je zpracovává a buďto je obsluze zobrazí nebo je pošle do nemocničního systému přes jejich rozhraní. Naše řešení spočívá v tom, že vyřadíme mobilní telefon, který dodává výrobce, protože jej absolutně nepotřebujeme a jsme schopni data ze senzorů získávat naší vlastní krabičkou, která vznikla na hackathonu.
Jste tedy mezičlánkem mezi pacientem a nemocnicí?
Ano.
A nebylo by pro nemocnici výhodnější, abyste tam nebyli a to propojení bylo přímé?
Kdyby nebylo našeho řešení, tak nemocnice musí nakoupit erární mobilní telefony, neustále je udržovat v provozuschopném stavu, nabité a předávat je pacientům na dobu, kdy jsou hospitalizovaní. Jeden mobilní telefon ale zvládne jen jediný senzor.
Jak napojení senzoru na váš systém funguje?
Princip je takový, že senzor komunikuje s telefonem přes bluetooth. Tím, že telefon vyřadíme, máme vlastní bluetoothový přijímač, tak jsme schopni přes bluetooth číst všechna zařízení v okolí zhruba 30 metrů. A je nám jedno, kolik těch senzorů celkem je. Všechny načteme, data zpracujeme a na základě nějakých znalostí je můžeme hromadně předat nemocnici, v podstatě v reálném čase.
V rámci hackathonu bylo skvělé, že jsme na testování dostali sedm senzorů, všechny jsme načetli a každých pět minut jsme měli u všech v celé hale informace o stavu glukózy. Takže toto je naše přidaná hodnota.
Jste jedineční, ať už v rámci Česka, Evropy nebo světa?
Ano. Dokonce i v rámci hackathonu jsme byli jediným týmem, který zvolil tuto cestu a pokud mám správné informace, tak jsme jediní, kteří to zatím takto řeší. I proto si myslím, že nás všichni kolem tlačili právě do inkubátoru Caelestinus.
Hackathon jsme vyhráli i s mou mizernou angličtinou, s videem, které které vzniklo v posledních 15 minutách před termínem odevzdání řešení a neobsahovalo žádný zvuk. Šlo pouze o několik záběrů z nemocnice. Přesto jsme nakonec skončili první. Proto si myslím, že ten produkt mluví sám za sebe.
Zcela nový mindset
Co konkrétně ve vašem případě podpora od inkubátoru obnáší?
Díky tomu, že jsme vývojáři, tak pro nás je zásadní pomocí mentoring a zaměření na byznysovou část projektu. Sám podnikám už dvanáct let, ale je to takové podnikání na malém písečku. Na uživení to stačí, nikam se netlačím, jsem spokojený. Což ale pro to, co chceme s GluMCo udělat, není dobrý mindset.
Když to vezmu lokálně, tak v Česku je třeba sedm velkých nemocnic, pro které je naše řešení relevantní. Reálně to od nás mohou chtít tak tři nebo čtyři. A tím na českém trhu končíme. Z toho se byznys udělat nedá.
V rámci Caelestina, byť součástí programu jsme zatím jen dva měsíce, dostáváme tak intenzivní program, že každý den se děje něco nového, k dispozici jsou nové informace, co tři dny se koná nějaký workshop. Musím přiznat, že jsem díky těmto dvěma měsícům úplně změnil pohled na náš byznys. Konečně jsem si řekl: OK, pojďme to vzít pořádně do ruky a udělejme to velké, prodejme to do Ameriky i jinam. Samotného by mne dříve nenapadlo říct si, že chci získat investora a dostat se se svým produktem na trh za oceán. Úplně přenastavili můj mindset a nasměrovali nás všechny správným směrem.
Pomoc ze strany inkubátoru vás posouvá, ale není to svým způsobem zdržující? Není toho moc?
Je. Vždycky se spousta akcí koná v čase, kdy člověk buď chce být s rodinou nebo musí zrovna jít někam něco zařídit. Program ale v listopadu končí, takže je potřeba ten čas v maximální možné míře využít. Je to teď pekelně náročné. Pořád se něco děje, pořád po nás něco chtějí, pořád mám někde prezentovat, musíme stále dodávat další a další informace. Aktuálně se třeba shánějí validační místa, další nemocnice.
Takže občas je to na hlavu, ale mám dobrý pocit z toho, že to někam vede, že nás ten program tlačí někam, kde by to mělo být. Nečekal jsem to, ale díky tomu, že nás to posouvá, tak je to super.
Když se zaměříme na technické řešení, tak v jaké fázi momentálně jste?
Ve fázi validace, kdy už máme na stole nějaké kusy hardwaru, které v nejbližších týdnech budeme testovat v IKEMu. Oslovili nás ještě z nemocnice v Hradci Králové, že by to také chtěli vyzkoušet.
V rámci validace to namontujeme, budeme to reálně testovat, získáme reálná data a výsledky a vychytáme případné technické problémy. A myslím, že na konci letošního léta bychom měli být schopni říci: OK, takhle je to ono, takhle to funguje, takto to můžeme prodat. Do konce roku by měl vzniknout hotový produkt, u kterého můžeme investorům říci: Máme tady super věc, pojďme to prodat.
A s investory jste na tom momentálně jak? Už vám nadbíhají?
Neřekl bych, že nadbíhají, ale rozhodně nás pečlivě sledují, primárně v rámci Caelestina, protože pravidelně reportujeme. Nemyslím si, že bych v této fázi byl schopný přijít za investorem a investici od něj získat. Tam určitě ještě nejsme. Zatím spoléhám na síť kolem Caelestina.
Program je navíc nastavený tak, že v tuto chvíli spíš řešíme praktické věci. Absolvoval jsem workshop na téma software ve zdravotnictví a jak se certifikuje. Vzhledem k tomu, že vím, jak to ve zdravotnictví chodí v souvislosti se Státním ústavem pro kontrolu léčiv a pojišťovnami, tak se trochu bojím.
Ještě k technickému řešení. Fungujete na čipu, který nakupujete. Nechcete mít komplet vlastní řešení?
Nevyplatilo by se nám to. Co se týká hardware čtecího zařízení, tak nákupní cena jsou nižší desítky eur. Konkurovat Číně ve výrobě čipů nemá smysl. Na naší straně není nutné mít vlastní hardware. Přičemž ono to částečně naše je, protože se koupí čip z Číny a kolem se dá podpůrný obvod. Takže částečně tam náš hardware je, ale to gró kupujeme a nemá smysl je vyrábět.
Co se týká senzorů, tam by bylo úplným nesmyslem je vyrábět, protože tam už jde o zásah do lidské kůže a dělat ve dvou v Česku vývoj něčeho podobného vůbec nedává smysl.
Plánujete tým rozšířit?
Sháníme někoho na sales, proto, že to neumím. Ale jsme momentálně v klasické problematické startupové pozici. Abychom si mohli dovolit dobré lidi, tak na ně potřebujeme peníze, které ale zatím nemáme. Takže musíme sehnat nějakého nadšence, který nám pomůže, případně investora.
V technických pozicích nikoho nabírat nepotřebujeme, ale někoho na sales a byznys nezbytně potřebujeme, abychom se zase posunuli dál.
Nedíváte se po člověku na sales v zahraničí? Protože sám říkáte, že potenciálních klientů v Česku jsou jednotky.
To je věc, kterou vnitřně velmi řeším. Český trh je pro nás malý a nevím, jak vyřešit světový trh. Tím, že děláme vlastní hardware, tak si nedokážu představit, že k tomu navíc budu ještě v týdnu objíždět Evropu a řešit montáž, servis a potom poletím do Ameriky řešit to samé, když mám v Česku rodinu. Ambicí je vytvořit tým minimálně pro Evropu, získat někoho, kdo nám pomůže s Evropou, někoho, kdo nám pomůže v Americe.
Amerika je po všech stránkách úplně jiný trh. Ale pro nás je důležité i zajímavé to, že senzory se vyrábějí v Americe. Proto je naší ambicí napojit se na InterSystems FHIR, protože na tuto platformu je v USA napojena téměř každá nemocnice. Amerika nám dává smysl ve všech ohledech.
Už proběhl z USA nějaký kontakt?
Ještě ne, vše je teprve v zárodku a snažíme se najít cestu. Není reálné, že bych si projel internet a na všechny maily amerických nemocnic poslal zprávu, že máme produkt, který by je mohl zajímat. Chce to strategii, se kterou nám bude muset někdo pomoci.
Můžeme to zkusit
Je potenciál přijít po GluMCo s něčím dalším?
Určitě. Tím, že mě Caelestinus nasměroval určitým směrem, tak vím, že nechci skončit pouze u GluMCo. Věřím tomu, že každá spolupráce navazuje na další. Dlouhé roky jsem pracoval pro automotive jako subdodavatel a tam je to krásně vidět. Když jsou s vámi spokojení, tak se ptají: A uměli byste ještě tohle? Jasně, uměli. A věřím tomu, že stejně to bude i ve zdravotnictví.
Dokážeme, že umíme něco nasadit, implementovat do jejich systému. Tím si vybudujeme do dané nemocnice cestu a oni řeknou: Fajn, a uměli byste ještě číst toto? Můžeme to zkusit.
Víte, co by to případně dál mohlo být?
Zatím se plně soustřeďuji na rozvoj GluMCo, ale náš směr je naprosto jasný. Zdravotnictví. Tím, že se v této oblasti už nějakou dobu pohybuji, tak vím, že mne zajímá sběr dat z různých metrik. Právě toto vidím jako naši cestu. Nové senzory, analýza něčeho, zpracování dat pro nemocnice.
Kdybyste se měl podělit o své lifehacky, tak co vám pomáhá?
Pro mě je to manuální práce. Vypnout počítač a nic neřešit. Jít se projít, pracovat na zahradě, stavět dětem domeček na zahradě. To mě baví.
Pomáhala mi také práce ve zdravotnictví. Sedl jsem za volant na dvanáctihodinovou službu, řešil jsem úplně jiné věci a na konci služby mi bylo dobře. Fyzicky jsem byl sice hotový, ale mentálně mě to vždy posunulo někam jinam.
Co byste poradil těm, kteří by chtěli jít ve vašich stopách? Čemu se vyhnout?
Velkou chybou je roztříštit svou pozornost do velké spousty věcí. Mám hodně projektů a je nemožné se jim všem naplno věnovat. Jeden z projektů táhnu už šest let, ale nemám na něj dost času, abych ho dělal kvalitně. Tak ho raději ukončím.
Je na začátku projektů typu GluMCo důležité, aby se na něm podíleli kamarádi a lidé na stejné vlně?
Určitě. Ve všech projektech si s lidmi musíte rozumět po osobní stránce. Pokud mi člověk lidsky nesedí, tak není důvod s ním rozjíždět byznys, byť může být ve svém oboru sebelepší. Zažil jsem v oboru spoustu skvělých lidí, kteří mi prostě nesedli a ten byznys nefungoval. Takže když si sednete osobně, tak to zkuste rozjet i pracovně, jinak to nemá smysl. Mně se to osvědčilo.
Pokud se GluMCo začne dařit, bude to karta na kterou vsadíte a opustíte zajímavou pozici v Seznamu?
Asi ano. Abych se k tomu sám dokopal, tak jsem na tom začal pracovat. Udělal jsem revizi svých projektů a spoluprací a postupně ukončuji ty, které by mohly brzdit mé zaměření na GluMCo. Nemá smysl věnovat se šesti věcem, když můžu dělat dvě nebo tři perfektně.
