Všichni si z dětství neseme určité vzorce chování, které nás ovlivňují v každodenním jednání a rozhodování. Kam až nás ale může přivést nezdravá snaha zavděčit se? A jak se vymanit ze začarovaného kruhu nespokojenosti? I o tom v rozhovoru pro StartupJobs Newsroom hovoří terapeut Tomáš Zetek, který si prošel vlastní bolestnou životní zkušeností.

O vás je známo, že jste se v minulosti neměl úplně špatně. Měl jste dobrou práci, dostatek peněz, hezké bydlení. Zdálo se, že se vám v životě daří, pak se ale něco změnilo. Co se tenkrát stalo?

Jednoduše bych řekl, že se mi tehdy stalo několik špatných věcí najednou a já se svým životem napálil do zdi. Vůbec jsem nerozuměl tomu, co se děje. Všechno pro mě bylo v tu dobu nepochopitelné a zvláštní. Umřel mi tenkrát táta, a i když jsme spolu neměli nějaký zvláštní vztah, tak mě to hodně zasáhlo. Půl roku nato mě čekal rozchod s manželkou. Do toho se přidala nemoc – taková, co na první pohled vypadá jako by nic. Prostě jen nějaké fleky na kůži. A pak se ukázalo, že by to mohl být docela závažný problém. 

V té době vás zastihly i pracovní starosti. Je to tak?

Ano, měl jsem v O2 na starost vedení produktů. A v tom pro mě ne úplně příjemném období koupila O2 společnost PPF. A já, i když se mi to špatně popisuje, jsem z toho měl od začátku takový divný pocit, že to pro mě nedopadne úplně dobře. Časem se ukázalo, že jsme si s novým vedením navzájem lidsky úplně nesedli. A tak jsem najednou neměl už ani tu práci. A najednou mi připadalo, že už je toho všeho na můj život až moc.

Co se dělo dál?

Začal jsem pátrat, co se to vlastně děje. Když se na to podívám zpětně po těch přibližně osmi letech, řekl bych, že jsem tenkrát žil život, který nebyl úplně můj. Bylo to, jako bych žil život někoho jiného. Odrážela se v něm snaha zavděčit se rodičům i jakýsi pro menší město běžný kulturní vzorec – být někde v Praze a úspěšný. Tento vzorec se ale úplně neztotožňoval s tím, jak to mám v sobě nastavené.

A roli hrálo i to, co bylo pro mě asi nejdůležitější, a to je moje sexuální orientace. Protože jsem se tenkrát sám sebe snažil přesvědčit, že to jako teda nějak dožiju tím stylem, jak je v mém okolí běžné.

Jenže ta nemoc, která se u mě v té době objevila a která v jednu chvíli hrozila i něčím vážnějším, vám v takovém přístupu na sílu vlastně trochu začne bránit. A tak jsem se rozhodl přijít na to, co se teda se mnou děje a co doopravdy cítím uvnitř – odhalit spoustu překážek v sobě v podobě odporu, strachu a studu. A jakmile tyto tlaky polevily, tak i nemoc najednou sama od sebe částečně vymizela a spadla do nějakého latentního stádia. 

Vždycky, když teď jedu jednou za čas do Ostravy vlakem na kontrolu, je to určitá příležitost udělat si takovou malou revizi. Vyházet ze života nepotřebné věci, přijít na co, z čeho mám obavy, a udělat nějaká zásadní rozhodnutí, ke kterým jsem se doteď neměl. Je to zkrátka taková životní inventura.

Co pro vás takový zásadní obrat znamenal v osobním životě?

Než přišla tato změna, žil jsem si docela nadstandardně. Neřekl bych, že jsem byl úplně bohatý, nikdy jsem neměl žádné velké miliony, spíše dobrý životní styl. Prostě jsem si mohl koupit, co jsem chtěl. A když pak všechno vezme za své, najednou zjistíte, že ten lifestyle prostě stojí sto tisíc měsíčně a že už to není úplně jednoduché dlouhodobě utáhnout. Takže to pro mě taky znamenalo vrátit se aspoň trošku zpátky na zem. 

To bylo docela zásadní…

Ano, taková otočka, kterou jsem si ale já sám nenaplánoval. Která se mi prostě stala. Bylo to, jako kdybyste jel třeba po dálnici a najednou vás seshora chytil jeřáb, otočil vás na druhou stranu, postavil vás do protisměru, popostrčil a řekl jeď. Člověk je v tu chvíli samozřejmě zmatený a snaží se protestovat, ale to rozhodnutí už jednoduše bylo uděláno za něj.

Co by se stalo, kdyby u vás tenkrát otočka nenastala? Co vám hrozilo?

Jednak si myslím, že by se ze mě stal strašný kretén. Byl bych namyšlený, prostě taková ta vepřová hlava v obleku. Nevím, jak to líp pojmenovat. A dost možná by mě to i zabilo. Protože pravdou je, že po té práci, kterou jsem dělal, mi pak všechna další zaměstnání v byznysu už neseděla. Zmizela nějaká vnitřní motivace a stálo mě to strašného úsilí.

Ale hlavně bych nikdy neporozuměl tomu, co se to vlastně se mnou tam uvnitř dělo. A ty vnitřní pochody mi dneska přijdou jako to nejdůležitější, co v životě mám. Dneska, když třeba vidím nějakou situaci, ve které se necítím dobře, tak se na to podívám z pohledu toho, co se odehrává v psychice a jak se to pak projevuje navenek. A to mi dává jistý klid a nadhled. Ne ve smyslu mě se to netýká, ale spíš aha, tak tady se děje tohle a tady se nemá cenu dohadovat. Nebo naopak tady je potřeba se za sebe postavit nebo nad tím je lepší mávnout rukou a podobně. Takže ve výsledku člověk zjistí, co je hodnotově dobré a co špatné, co je důležité, a co ne.

Vzorce z dětství

Já se vás na to celé ptám proto, že už je to nějaká doba od chvíle, kdy ta změna proběhla. A mě by zajímalo, když se dneska někdo jiný ocitne v situaci, v jaké jste byl tenkrát vy, a něco se mu nepozdává, cítí nějaký tlak – jak podle vás pozná, že je něco v nepořádku? Co byste dneska vy poradil svému tehdejšímu já? 

Určitě vám teď nedám univerzální radu – ta totiž neexistuje. Sám sebe bych se ale asi důkladněji ptal na motivaci. Proč vlastně dělám to, co dělám? Proč potřebuju tak drahé auto? Proč potřebuju drahé šaty? Proč potřebuju další věci? Proč v některých situacích potřebuju cítit klid? Proč se nechci rozčilovat nebo proč mě naopak něco rozčiluje?

Protože právě tím je člověk nevědomky svázaný. Jsou to přesně ty vzorce, které si neseme z dětství nebo z kulturního kolektivního prostředí. A spoustu věcí děláme prostě proto, že to tak vždycky dělali ostatní.

Já si třeba pamatuju na jednoho Němce, se kterým jsem se kdysi pracovně setkal. On byl hrozný dříč a kdysi jsme se spolu dohadovali, jak něco udělat, a on nakonec, jak už byl zoufalý, tak začal plácat rukou do stolu a říkat: „My v Německu to děláme takhle!“ To byla zkrátka finální odpověď. A přesně takhle funguje i většina z nás.

A druhou věcí je ochota být k sobě upřímný. Člověk je totiž mistrem sebeklamu. Je normální, že si řeknu, že to auto potřebuju, protože se chci cítit bezpečně. No a tím si to vlastně omluvím. Ale je to tak doopravdy? Není tam náhodou i nějaký kus ega? Nebo naopak veliký, až panický strach o život, který je třeba zase přemrštěný? 

Jednou, když jsem byl v takovém jakémsi zoufalství, tak mě třeba v jednu chvíli napadlo, že budu říkat jenom pravdu. Přišlo mi, že je to docela normální. A najednou jsem zjistil, v kolika situacích používám drobné výmluvy, které mi tak nějak prochází. Člověk společensky pluje jako rybka ve vodě. Ale najednou zjistíte, že těch malých lží nebo nevyřčených pravd je strašná spousta. A když si řeknete, že budete říkat jenom pravdu, najednou nejste schopní fungovat.

Jak se toto všechno, o čem mluvíte, promítá do podnikání, budování firmy, budování startupů a kariéry?

Dá se říct, že máme v sobě nastavený nějaký způsob obrany proti tomu, abychom se třeba necítili nedostateční. Nebo aby nás okolí neodepsalo. Nebo že nás ta práce musí naplňovat. Když jsem například vnitřně hodně nejistý, budu to nejspíš kompenzovat perfekcionismem. Budu se snažit dělat věci perfektně. Když pak budu dělat nějakou práci a nebudu mít ten správný nadhled, tak se jakoby to mé já spojí s tou prací a vznikne tam rovnice já = ta práce nebo projekt. 

Velkou míru nejistoty se člověk snaží něčím překrýt. A najednou zjistím, že ten perfekcionismus neslouží té věci, aby byla věc dobře udělaná a správně fungovala. Ale skrytě to slouží hlavně mně. Abych nemusel cítit nejistotu. A tento mechanismus se pak šíří stejně jako plevel na zahradě. 

Pokud to vychází z nějakého tlaku sama na sebe, tak se ten tlak přenáší ven. Buď tím, že začnu tlačit na lidi okolo sebe a budu strašně kritický, budu po nich vyžadovat perfekcionismus, ale stejně tak se to samozřejmě přenáší i na děti. Pak se stává, že v takové situaci po někom potřebujete udělat nějakou práci. On ji patnáctkrát předělá a stejně to pro vás pořád není dost dobré. A ve výsledku si ten člověk zvykne, že je jedno, jestli se napoprvé snaží, nebo ne, protože ví, že vy mu to stejně celé předěláte. A tak se přestane snažit a ví, že z těch patnácti verzí se to nakonec sníží třeba na půlku.

Tím mě ale zároveň ten člověk zase zpětně utvrzuje v tom, že tady pro něj musím být, protože to tady beze mě nikdy neudělá správně. Ve skutečnosti to ale ti lidé vidí úplně obráceně. Říkají si: „Tomu nikdy nebude nic dost dobré.“

Další věcí je třeba strach, aby mě lidi neodepsali – aby se o mně neříkalo, že jsem neúspěšný. Tak ten projekt budu hrnout a tlačit sám. Jenže pokud nemám náhled, že já nejsem moje práce, tak v určitém momentě nastává strašná degradace a hrozí, že narazím na nějaký neúspěch a že si s tím okamžitě spojím svou hodnotu. Budu to brát ne tak, že je to kritika projektu, ale jako svůj vlastní bytostný problém. Tím pádem budu výrazně nervóznější a budu pod ještě větším tlakem. V důsledku toho začnu tlačit, místo abych se nadechnul, podíval se, co se děje, získal nadhled a teprve pak se vydal zase do boje. Takže ve mně zůstane jen ten pomyslný voják, který tam zběsile kope všude kolem sebe a snaží se zoufale prostřílet na druhou stranu.

Tomáš Zetek před několika lety prošel náročným obdobím. I z toho čerpá při své terapeutické práci.

A co bude dál?

Myslíte, že stejné problémy zažívali i lidé dříve, nebo že je to především otázka posledních let, kdy se vlivem technologií všechno zrychlilo?

Asi je potřeba se na to podívat trochu z pohledu historie. Od té doby, kdy byla pojmenována psychoanalýza, uplynulo nějakých 120 let. Do té doby o tom nikdo moc nepřemýšlel, ale neznamená to, že se ty věci neřešily. Jen byly možná řešeny v nějakém náboženském systému, kdy měl člověk určité přirozené vedení.

Pak byly válečné etapy, kdy se člověk musel dívat pravdě do tváře a odpovědět si na to, co jsme to za hyeny, když si tady o sobě po devatenácti stech letech nějakého náboženství lásky něco myslíme, a pak se skoro vyhladíme. A to je prvek, který tady do té doby nebyl. Člověk prostě nějak fungoval.

Druhý velký prvek je, že jsme dnes výrazně odcizenější přírodě. Každý je zavřený ve svém bytě. Buď kouká na televizi, čte si noviny nebo dělá něco jiného. To je, jako kdybyste si odřezal kořeny. A tento deficit nás samozřejmě vede do určité nejistoty, ta do výkonnosti a my jsme zkrátka ztratili kontakt s podstatou, že máme nějakou hodnotu jako bytosti, jako lidé. A tuhle ztrátu někde potřebujeme kompenzovat. Typicky to pak děláme prací, výkonem.

Tomu jde samozřejmě naproti ten vědecko-technický pokrok, jak jste zmínil. Dneska je člověk nucen výrazně víc pracovat hlavou. Přijde mi to, jako kdybychom ty hlavy dali na nějaký piedestal, a pak už používáme jen ruce, abychom dosáhli na klávesnici. Ale všechny ty ostatní složky lidské mysli, jako je cítění, intuice, smyslové vnímání – ty bývají vůči tomu myšlení výrazně míň rozvinuté.

Tím se myšlení nad ostatní funkce mysli povyšuje, až mu nakonec není dost dobré, a nikdy člověku neřekne: „Teď se ti to teda povedlo, můžeš být spokojený a dát si na rok pauzu.“ Dosáhnete pak nějaké mety a jakmile to oslavíte, tak hlava si řekne: „A co bude dál?“ Je to jenom mechanismus, který se snaží zakrýt určitou černou díru. Duch doby vyžaduje výkon, úspěch a tlak. Pojmenoval bych to jako takový rozpolcený workoholismus – co nejvíce makat, a pak co nejvíce odpočívat. 

Je řešením hledat pro svůj život obyčejné, běžné prožitky?

Já nemám pocit, že by to šlo nadiktovat zvenčí. Nejčastější způsob, jak to běžně chodí, je to, že si člověk v průběhu let osvojí nějaký styl života, a pak prostě nějaká životní oblast selže. Člověk najednou zjistí, že už si se svým mechanismem nevystačí. V tu chvíli je samozřejmě vystavený zoufalé situaci, protože nic nezabírá. A tak prostě musí začít hledat nové způsoby. A to jsou přesně ty sféry, které nemá tolik rozvinuté. Na začátku situace vypadá zoufale, protože člověk nemá v ruce žádný nástroj. Má jenom haldu problémů, na které původní nástroje nestačí. A všechny takové situace vyvolávají pocit, že nic nedává smysl. 

V tu chvíli potřebujeme pochopit obraz, ve kterém jsme se ocitli. Protože my se neocitáme v nekonečném množství situací. Jsou prostě typické lidské situace, ve kterých se můžete ocitnout a které potřebujete pochopit. Dříve by vám pomohl třeba farář, který by vám povyprávěl nějaký biblický příběh a tím by vám dal vlastně návod, jak se zachovat. Ale takhle už to dneska moc nefunguje. Takže člověku nezbývá než přijít na to, jak si ty věci dát do širších souvislostí sám. A nejtěžší je schopnost podívat se na to jakoby malinko shůry, odpojit se od té situace a vidět jen příčinu – důsledek – souvislost a hledat, kudy by za normálních okolností tekl ten přirozený směr života. 

Když jsem zakladatel startupu a mám možnost ovlivnit personální fungování, co bych měl dělat, abych lidem nabídl prostor pro lepší zvládání podobných osobních problémů?

Tím úplně nejdůležitějším je si uvědomit, že tohle je na individuální osobní zodpovědnosti. Jako šéf ani majitel nemůžu dávat lidem nějakou péči v tomto smyslu. Spíš je můžu navést na přemýšlení o tom, že někdy je člověk pod tlakem nebo v nějaké slepé uličce a je potřeba to správně vnímat, neztrácet sám sebe. Vést je k tomu, že jsou od začátku do konce zodpovědní za svůj život. A samozřejmě můžu vytvářet i nějaké podmínky. Takže se nebudu snažit ty lidi zotročit, zneužít.

Jenže i když všechny vnější podmínky nastavím správně a nabídnu lidem smysluplnou, rozvojovou a dobře placenou práci, tak to ještě neznamená, že člověk nepotřebuje něco jiného. Možná je vnitřně nastavený, že potřebuje být někde jinde. To ale platí nejen v práci, ale i v ostatních sférách života.

Takže bych jako šéf lidem doporučil, aby si dávali pozor, aby nezanedbávali péči o sebe – o své tělo a duši. Každý jsme zodpovědní sami za sebe. A jen já můžu vědět, jestli mi můj způsob života vyhovuje. 

Je tedy role šéfa firmy více důležitá až ve chvíli, kdy člověk má problémy tohoto charakteru? 

Takhle bych to asi úplně neřekl. Každý člověk je jiný, takže se nedá říct, že nějaký typ fungování firmy je lepší než jiný. Prostě je vždycky jenom otázka, jak moc to odpovídá osobnosti daného člověka a jestli je v tom schopný fungovat. A nechtěl bych to ani generalizovat, ale samozřejmě když se pak něco stane a funguje tam podpora a lidský přístup, je to dobře.

Ale abych byl schopen něco správně posoudit, tak nemůžu číst návody, protože na to žádný takový návod neexistuje. Musím prostě v tu chvíli otočit to zrcadlo zpátky na sebe a podívat se, kdo ve mně je a co mi teď říká. Ta zodpovědnost je na každém z nás.

Život ve stínu

Napsal jste nyní knihu Terapie sebepoznáním. Co se na vašich sezeních často opakuje a zaznívá to i ve vaší knížce?

Jednou z prvních věcí je to, jak funguje vědomí a nevědomí. Protože my máme představu, že to, jak o sobě a světě smýšlíme, je veškerá realita. A úplně zapomínáme, že máme ještě část psychiky, které se říká nevědomí. Ta zahrnuje jak to, že se něco děje a my tomu nerozumíme, tak to, že přijde nějaká myšlenka, pocit nebo událost, a ta naše vnitřní navigace je najednou úplně neschopná to vyhodnotit. 

V druhé části pak rozebírám základní stavební prvky osobnosti, jako jsou sebehodnota, sebedůvěra, sebeúcta, a věnuji se tomu, jak se deficit v těchto částech projevuje v lidském životě. Velká část je věnovaná také vztahové problematice. Protože spousta lidí nerozumí tomu, co je vztah, co je láska a zamilovanost. Zaměňují závislost na druhém za lásku a podobně.

Tvrdíte, že každý máme svůj stín. Co to znamená?

To je jedna z největších problematik toho, jak dneska fungujeme – ať už celospolečensky, nebo v soukromí. Máme představu, že to, co si o sobě myslíme, že to jsme my.

Uvedu příklad. Když bude člověk od malička ponižovaný a kritizovaný, pořád mu někdo bude říkat, že za nic nestojí, tak to v něm vytvoří určitý sebeobraz. Všechno to, co se do něj postupně usazovalo, se stane jeho realitou. A všechny ostatní věci, na které si třeba jen myslí, že není dobrý, zůstanou nerozvinuté.

Když se pak ten člověk dostane do situace, kdy má využít ty nerozvinuté věci, které zůstaly za sebeobrazem, tak říká, že je prostě takový. Ve skutečnosti ale jen nemá ty věci rozvinuté. Má je mimo své zorné pole – ve stínu. Spousta lidí má třeba ve stínu skrytou agresi, emocionalitu nebo citlivost. 

Takže když někdo má třeba agresi, ale nevypustí ji, co se stane?

Je to hlavně o tom, co by se stalo, kdyby ta agrese prošla vědomým vývojem – kdyby to odmalička nebylo považováno za něco špatného a bylo to bráno jako součást lidské přirozenosti. V co by se ta agrese proměnila? Možná v odvahu, asertivitu, možná ve schopnost se prosadit nebo říkat ne.

Pokud tyhle vlastnosti neprojevuju, tak to ještě neznamená, že je nemám. Možná jsem jen nedovolil, aby se rozvíjely. Zůstalo to ve stínu – v nevědomí. My se jako lidé rodíme v podstatě se všemi vlastnostmi, akorát ještě nejsou rozvinuté. V rámci výchovy se rozvíjí jen něco – to, co je v ní považováno za dobré, co je oceňováno a podobně. 

Co je stínem ve vašem případě?

Velká míra nejistoty a nízkého pocitu vlastní hodnoty. To jsem si vlastně táhnul celý život s sebou. Snažil jsem se být navenek suverénní, rázný, rychlý, přímočarý. Ale uvnitř bylo pořád to malé vystrašené dítě. A druhou věcí byla snaha vytvářet dokonalý obraz. Mít prostě práci, dům, labradora, dítě… Taková ta klasická hypotéková reklama. 

A v soukromí to byla prudkost, necitlivost až brutální chlad. A pak samozřejmě i ta velká nejistota a celá sexualita. V mém případě to znamená, že jak to tam uvnitř skutečně mám, a co to znamená, to prostě celé leželo v tom stínu. Takže jsem žil podle nějakého schématu, které nebylo moje. Víte, jak to má všechno vypadat, a najednou zjistíte, že to šlo třeba 30 let úplně jiným směrem, než by to mělo jít.

Díky moc za rozhovor.

Tomáš Zetek právě vydal knihu Terapie sebepoznáním, ve které své myšlenky do detailu rozebírá. Koupit si ji můžete například na webu vydavatelství Pointa. Byl také hostem našeho pořadu SharkTalk, ve kterém hovořil mimo jiné o tom, jak motivovat zaměstnance a dostat z nich to nejlepší.

Foto: Albatros Media, archiv T. Zetka