Kde žili židovští obyvatelé Prahy, než byli deportováni? Jak vypadal jejich život v okupovaném městě? Jaká byla protižidovská nařízení? Co všechno nesměli dělat, jak byli omezováni a vyloučeni z veřejného života? Interaktivní mapa, odpovídající na tyto otázky, byla spuštěna přesně před rokem na Mezinárodní den památky obětí holocaustu připadající na 27. ledna. MemoGIS Praha odkrývá více než čtyřicet tisíc osudů pražských Židů, a proměňuje tak čísla na konkrétní příběhy jednotlivých lidí.
Freude Dickerová byla zatčená za posazení se na lavičku v sadu, kam Židé neměli přístup. Požádala o milost, ve které uvedla, že má nádor na dvanácterníku a trpí žlučovými kameny, které způsobují prudké bolestivé záchvaty. Z toho důvodu se musela posadit na nejbližší lavičku, aniž by si uvědomila, že se jedná o zakázané místo pro Židy. Byla jí vyměřena pokuta tisíc korun nebo pět dní vězení.
To je jen jeden z mnoha tisíců příběhů pronásledování židovských obyvatel Protektorátu, který popisuje webová aplikace MemoGis Praha. Aplikaci vytvořil Masarykův ústav a Archiv AV ČR ve spolupráci s Institutem Terezínské iniciativy a Multikulturním centrem Praha. Projekt podpořila Technologická agentura České republiky a bude dlouhodobě rozvíjen v rámci českého uzlu Evropské infrastruktury pro výzkum holocaustu.
Nápad vytvořit takovou mapu rezonoval mezi tvůrci už dlouhou dobu. „Uvědomovali jsme si, že máme v archivech obrovský objem dat, který má potenciál přenesení do prostoru,“ říká Aneta Plzáková z Oddělení moderních sociálních a kulturních dějin Masarykova ústavu.
Mapa je určena široké veřejnosti. Není třeba ji stahovat, je dostupná jak z počítače, tak z mobilních zařízení. Podle Plzákové je důležité ji vnímat jako možnou pomůcku ve vzdělávání, ale zároveň se neomezuje jen na školy, mohou ji využívat také turisté a obyvatelé Prahy. „Lidé si mohou projít konkrétní místa a dozvědět se něco o historii v místech, kde žijí a kudy každodenně chodí do práce.“
Na mapě jsou tři typy piktogramů. Kliknutím na ně se zobrazí na levé straně obrazovky podrobnosti k nim vztažené. Po prokliknutí do databáze obětí je navíc přístupný rozsáhlý soubor digitalizovaných dokumentů, jako jsou fotografie obětí, úmrtní listy či žádosti o vydání cestovního pasu nebo občanské legitimace.
Červené vykřičníky značí incidenty, tedy za co byli židovští obyvatelé jednotlivých pražských čtvrtí zatýkáni a jaké jim byly vyměřeny tresty. U všech 1700 incidentů je v odkazu dostupný i dokument, ze kterého daný záznam čerpá. Záznamy pochází z fondu Policejního ředitelství Praha, který je uložen v Národním archivu.
„Nejčastějším incidentem, na který můžete narazit, byla občanská legitimace neoznačená písmenem J. Objevuje se v mnoha stovkách případů, protože častokrát lidé ani nevěděli, že by si občanskou legitimaci označit měli. Byli za to trestáni buď vysokými peněžitými tresty, nebo několikadenním vězením. Druhým nejčastějším pak bylo nenošení nebo zakrývání židovské hvězdy,“ přibližuje Plzáková.
K dalším častým incidentům patřil vstup na zakázaná místa, jako byly parky, sady, divadla, biografy, některé restaurace a kavárny a další veřejné prostory. Tyto místa doteď označovaly modré praporky, což se po roce fungování aplikace mění.
V budoucnu je možné rozšíření i na jiná města
Aktuálně byla spuštěna novinka v podobě další vrstvy mapy, která nepřístupná místa znázorňuje v ploše. „Vykreslené plochy nepřístupných míst mají potenciál. Lidé si lépe uvědomí, jak moc byl prostor, kde se mohli Židé pohybovat, omezený,“ zdůvodňuje Plzáková.
Modré praporky ukazují další body zájmu, jako jsou sklady, kde byl uložen zkonfiskovaný židovský majetek nebo místa, kde sídlily židovské instituce.
Žlutý domeček znamená poslední adresy obětí holocaustu. „Když se podíváte na konkrétní dům, vidíte, kolik lidí označených za Židy žilo na dané adrese, kolik jich zahynulo, kolik přežilo a o kolika z nich nemáme záznam, a je nejasné, co se s nimi stalo,“ vysvětluje Plzáková. „Detailní informace o jednotlivcích včetně digitálních dokumentů jsou dostupné na rozkliknutí jen o těch, kteří byli zavražděni, údaje o přeživších z důvodu ochrany osobních dat zveřejněny nejsou.“ Jsou však zahrnuti v obecné statistice.
Použitá mapa pochází z roku 1938 a historické názvy ulic zůstaly zachovány. „Pokud se od té doby jméno ulice změnilo, uvádíme původní, které bylo používané ve čtyřicátých letech. Pro účely geokódování jsme ale převáděli názvy i na současné varianty,“ uvádí Plzáková.
Do budoucna by tvůrci mapu rádi rozšířili. „Projekt je technologicky koncipovaný tak, aby bylo možné jej jednoduše rozšiřovat o další datové sady. Nabízí se samozřejmě Brno, které mělo také velké počty židovských obyvatel, a jiná menší města. Je to ale pouze hypotetické, o ničem zatím nejednáme,“ dodává Aneta Plzáková.
Současně s aplikací vznikla také didaktická příručka Tváře, místa, osudy: používáme aplikaci MemoGIS ve výuce.
