V době, kdy česká veřejnost očekávala vyhlášení celostátní karantény a před koronavirem se chránila maximálně mytím rukou, se na internetu objevilo video Petra Ludwiga. Čtyřiatřicetiletý podnikatel a autor knihy Konec prokrastinace v něm vyzýval ke kolektivnímu nošení roušek. U této iniciativy ale nezůstal. K nošení ochrany se teď snaží přesvědčit celý svět.

Co vás vedlo k tomu, abyste natočil video o rouškách?

Žiju mezi New Yorkem a Prahou, a když Donald Trump oznámil, že bude rušit veškeré lety z Evropy do Ameriky, pochopil jsem, že se musím co nejdřív dostat domů. Koupil jsem si na druhý den letenku a zjistil, že jsem jediný člověk na palubě letadla, který měl roušku. To mě docela překvapilo, protože to bylo v době, kdy se už nákaza šířila v mnoha státech a Itálie měla velký problém. Po příletu jsem si o tom začal číst studie a snažil se přijít na to, kde je pravda a zda to funguje, nebo ne.

Na co jste přišel?

Během rešerše jsem narazil na několik zásadních studií, které prokazovaly, že i podomácku vytvořené roušky jsou velmi účinné. Nikoli na to, aby chránily jen svého nositele, ale na to, že když je potenciálně nemocný, nebude nákazu šířit na ostatní. A to je vlastně hlavní myšlenka celé kampaně „Já chráním tebe, ty chráníš mě”. Natočil jsem o tom video na YouTube, které jen v Česku vidělo půl milionu lidí, a ačkoli předtím roušky téměř nikdo nenosil, během tří dnů je nosila celá republika, a to ještě před tím, než to zavedla vláda povinně.

Jak si ten úspěch vysvětlujete?

Krom videa se do celé akce zapojilo hodně influencerů. Máme WhatsAppovou skupinu s 250 předními českými influencery, které jsme oslovili s prosbou, ať sdílejí fotku sebe v roušce s hashtagem #rouškyvšem. A potom v tom hrálo roli několik dalších velkých zlomů. První přišel, když video a svou fotku v roušce nasdílel na sociálních sítích pražský primátor Zdeněk Hřib. Ten samý den se povinně zavedly roušky v pražské MHD. Další zlom nastal, když jsem se spojil s rektorem ČVUT, který má kolem sebe skupinu expertů napříč obory a začali jsme spolupracovat a vše vědecky ověřili.

Jak jste se k tomu dostal?

S panem docentem Vojtěchem Petráčkem jsem se seznámil během natáčení rozhovoru v DVTV, šli jsme na řadu hned za sebou. Zjistili jsme, že máme společného známého, Martina Hausenblase, investora a jednoho ze zakladatelů Liftaga, který je teď také členem naší expertní skupiny Covid-Czechia.org. Její součástí jsou i další odborníci včetně virologa nebo odborníka na aerosoly a nanočástice, ale patří do ní třeba i Josef Průša, který má továrnu na 3D tiskárny. Společně jsme jako skupina dávali doporučení české vládě a krizovému štábu a Česká republika pak jako jeden z prvních států vůbec zavedla roušky povinně pro všechny. My dnes víme a každý den jsou o tom data průkaznější, že šlo o velmi důležitý střípek do skládačky ostatních opatření a díky tomu se Česko v porovnání s ostatními státy Evropy drží velmi dobře.

Vláda tedy zavedla nošení roušek na váš popud?

Myslím, že to bylo jednak na doporučení naší expertní skupiny pod záštitou rektora ČVUT a na základě toho, že se nám podařilo prostřednictvím influencerů rozšířit nošení roušek v Praze a dalších městech. Kdyby nebyla taková podpora mezi lidmi, těžko říci, zda by se vláda k takovému opatření odhodlala. Také je důležité, že jsme nečekali na to, až vláda poskytne roušky lidem, ale jako národ jsme je svépomocí začali šít sami.

Po české kampani jste stejnou iniciativu pod hashtagem #masks4all rozběhli pro celý svět. Jak uspělo video u mezinárodního publika?

Spojili jsme se s mojí kamarádkou, Anetou Kernovou, která je režisérka, herečka a která žila v Los Angeles. A právě proto, že jsme oba žili v Americe, nám hodně záleží na tom, jak to tam probíhá. Dali jsme dohromady partu, jejíž členové na tom pracovali zadarmo a dobrovolně, a natočili video pro celý svět. Aktuálně má přes pět milionů zhlédnutí, objevilo se v CNN, BBC, izraelské televizi, načež Izrael poté zavedl povinné nošení roušek v celé zemi, v Africe to převzalo několik velkých iniciativ lékařů a třeba Zambie také zavedla povinné nošení roušek. Sdílel to i jeden americký senátor a video se objevilo ve všech velkých médiích od Wired přes New York Times až po Guardian. Podařilo se nám odstartovat z Česka kampaň a už teď máme informace, že jsou města v Kalifornii, jako třeba Los Angeles, kde starosta první den na briefingu zmiňoval naše video a druhý den už doporučil všem nošení roušek. Náš kamínek odstartoval lavinu v celém světě.

Jak se díváte na reakci vlády, konkrétně Andreje Babiše, který na sociálních sítích doporučoval americkému prezidentovi používat roušky a v podstatě si tento nápad přisvojil?

Dívám se na to ve dvou rovinách, v lokální a globální. V té globální je jakákoli pomoc při šíření zprávy o významu roušek záhodná, protože jde o čas a doslova i o životy. Takže fakt, že Andrej Babiš vezme video a pošle ho americkému prezidentovi a my víme, že americký prezident měl pár dní nato prohlášení o tom, že jeho vláda zvažuje zavedení roušek v celé Americe, měl zřejmě nějaký pozitivní vliv. A pak je tu lokální rovina, kde rozhodně nesouhlasíme s některými kroky Andreje Babiše a jeho vlády. Mnoho dnů mlžení a rozporuplná prohlášení a hlavně to, že vláda nedokázala zařídit roušky pro zdravotníky včas. Proto musela vzniknout i naše iniciativa, protože jsme prostě nevěřili, že to obstará vedení naší země.

Jak budou vaše aktivity pokračovat? Máte další plány?

Máme seznam dalších témat, která chceme podporovat. Teď například vznikla iniciativa Matěje Hollana, které jde o zajištění ochranných pomůcek pro domovy seniorů, tak aby jimi byly zásobovány podobně jako nemocnice. Další iniciativa rouškylidem.cz má za cíl dostat kvalitní mikro a nanomateriály otestované na Technické univerzitě v Liberci mezi lidi, kteří šijí roušky. Tyto materiály totiž dokážou zachytit 80 a více procent virů, takže jsou daleko účinnější než svépomocí vyrobené roušky.

Jak na karanténu? Zůstaňte pozitivní

Napsal jste knížku plnou fíglů o tom, jak zvládat sama sebe. Co byste poradil lidem, kteří teď musí zvládnout ztrátu zaměstnání nebo potíže v podnikání?

My to řešíme i u sebe, protože hlavní oblast našeho podnikání jsou konference a velké přednášky, které máme ze sta procent zrušené. Snažili jsme se proto maximální množství aktivit přesunout do online prostředí a začali dělat webináře a online vzdělávání. Na druhou stranu pro Česko, které na tom z evropských států není zdaleka nejhůř, to může být výzva k pořádnému nakopnutí inovací. Je to vidět kolem skupiny ČVUT, která začala vyrábět ochranné masky ze šnorchlovacích masek, nebo u Josefa Průšy, který svou výrobu během pár dní předělal a tiskne ochranné štíty a podle jeho vzoru je tiskne celý svět. Ačkoli je doba těžká, může výrazně přispět k inovacím a Česko může znovu zúročit, že tu máme spoustu chytrých a talentovaných lidí.

PŘEČTĚTE SI: U Průši vyrábějí ochranné štíty pro lékaře. Za pár dní jich zdarma dodali 1600

Ne každý, kdo aktuálně řeší živobytí, na to má ale kapacitu. Co byste poradil lidem přímo zasaženým aktuální krizí?

Myslím, že základ je v duševní hygieně, je to o tom si udržovat nějaké základní návyky i přesto, že člověk nemá práci. Třeba ráno vstát, zacvičit si, dát si třeba studenou sprchu, věnovat se vztahům a sportovat, protože sport je největší antidepresivum. Prostě zůstat co možná nejvíc pozitivní a nespadnout do skepse a rezignovanosti. Protože pokud se tak stane, lidi pak mají mnohem nižší šance, že se uplatní na trhu práce.

Je možné se na zvládnutí stresu předem připravit?

Podle psychologie se mohou vyskytnout dvě reakce: Buď posttraumatický stresový syndrom, nebo posttraumatický růst. Buď vás to položí, nebo posílí. Tento efekt se prokázal třeba u lidí, kteří přežili koncentrační tábory. Někteří se po hrůzných zážitcích dožili třeba 90 nebo 100 let, byli velmi aktivní a pozitivní a napsali, třeba jako Viktor Frankl, mnoho knih. Jak na danou situaci budeme reagovat, je totiž o nás a je to o tom, jak to máme srovnané v hlavě. Jak ukazuje řada studií, naše spokojenost není o okolních věcech, ale o našem myšlení. O vzorcích, které máme v hlavě, a ty se dají naštěstí dlouhodobě kultivovat.

Myslíte si, že nás současná situace změní?

Je to už vidět, lidi si začali daleko víc pomáhat, zapojili se do různých dobrovolnických akcí, začali šít roušky pro seniory a chodit starším sousedům pro nákup. Pokud nás má tato situace v něčem posunout, bude to určitě morálně, v lidských hodnotách. Když jde do tuhého, umíme spolupracovat a nezaměřovat se na malichernosti, ale na to podstatné, což jsou lidské vztahy. Druhá věc, kde nás pandemie může posunout, je převzetí odpovědnosti. Jestli se člověku zadaří, nebo nezadaří, bude totiž záviset hodně na něm. Myslím si, že bude stále častější, že lidé budou mít dvě práce nebo budou podnikat a zkoušet nové věci. Přijde vlna inovací. Opět platí, že ti aktivní, kteří nespadnou to skepse, budou mít největší šanci, že se z toho rychle dostanou.

A co třeba nové návyky, které najdou uplatnění v době postvirové?

Doufám, že taky trochu zpokorníme. Dosud jsme žili ve zlaté době, kdy lidi často utráceli peníze za věci, které ani nepotřebovali. Pandemie by nás mohla vést ke střídmosti a minimalismu. Další věcí, která bude čím dál víc žádoucí, je adaptabilita. Ukazuje se, že lidi, kteří dokáží rychleji reagovat na změnu, jsou úspěšnější. Člověk by si měl uvědomit, že teď je vhodná doba k tomu, aby se třeba učil jazyky nebo cokoli jiného, protože pak se na trhu práce uplatní mnohem lépe. Doufám, že to celé povede k většímu vzdělávání a práci na sobě, ostatně lidem nic jiného ani nezbyde.

Inovace a adaptabilita jsou většinou doménou startupů, jejich slabinou ale bývá neschopnost dotáhnout nápady do konce. Máte pro ně tip?

Dlouhodobé studie ukazují, že k úspěchu vedou dvě ingredience – vášeň a vytrvalost. Vášeň znamená, že člověka baví obor, v němž pracuje, že má ke své práci nějaký vztah. A vytrvalost znamená, že člověk umí věci dotahovat a neodradí ho první selhání. Třeba v Americe vnímám startupovou scénu velmi jinak než v Česku, lidi jsou tam ochotni daleko víc pracovat a dávat do práce hodně energie. Naopak tady mám pocit, že umíme hodně mluvit, ale skutek někdy utek, takže doufám, že současná situace povede i k tomu, že lidi u nás budou produktivnější.

Čím si ten rozdíl vysvětlujete?

Třeba v New Yorku, kde žiju, lidé pracují dvakrát až třikrát víc než Češi. Tamní podmínky jsou daleko tvrdší, je větší konkurence, a když člověk selže, padá na dno daleko hlouběji než v Česku. Zdravotní a sociální systém ho nepodrží jako u nás a nemůže si pak zavolat ani záchranku. Tlak na lidi v USA je tedy daleko větší a lidi jsou ochotni za své nápady daleko víc kopat.

Jak jste na tom byl vy sám, když jste přijel do USA?

I já, který jsem o tom napsal knížku a myslel si, jak jsem produktivní, jsem byl v Americe na 50 procentech toho, co je tam běžné. Takže jsem musel daleko víc zabrat. Teprve v USA jsem zjistil, co znamená „American dream”, že to lidi mají opravdu vydřené a jsou zvyklí dávat práci daleko víc úsilí.

Je to ale dobře?

Asi to dobře úplně není, ale Američanům nic moc nezbývá, když se narodili v tak konkurenčním prostředí, a nám brzy taky ne. Kdo bude líný, tak se na něm současná situace podepíše ještě desetkrát víc.

Jak se dobrat větší produktivity, když venku začíná jaro, těžko se plánuje na měsíce dopředu a země je v karanténě?

Základem je mít dobrý plán, dobře si plánovat, kdy začnu i kdy přestanu pracovat. Důležité je rozplánovat si každý den jako nějakou myšlenkovou mapu a ty úkoly si seřadit. Je to metoda o vizuálním plánování, kterou popisuju ve své knize a která se jmenuje „To-Do Today”. Další věcí je snažit se každý den dodržovat nějaké návyky, protože právě ty jsou klíčem k udržení si dlouhodobé vůle. Třeba já od doby, co přišel koronavirus, každé ráno podstupuju studenou sprchu. Před koronavirem jsem to nedělal, ale teď, když jde do tuhého, jsem ve svých návycích daleko důslednější.

PŘEČTĚTE SI: Jak se vypořádat se strachem v době pandemie? „Udělejte si vizi,“ radí psycholog

Svou první knihu jste vydal před sedmi lety, není už čas na další?

Původně jsem chtěl napsat novou, už ji mám dokonce rozepsanou, ale v současné chvíli, kdy se snažíme dostat roušky do celého světa, je to u ledu. Nicméně tématem mé nové knihy má být smysl v práci a smysl v životě obecně. Je to dnes velká téma, protože spousta lidí dělá věci, v nichž úplně smysl nevidí. Bydlím tři bloky od Wall Street a Manhattanu, kde má spousta lidí vystudované ty nejlepší školy, pracují v bankách a vydělávají velké peníze, a přitom třetina z nich bere nějaké prášky, jsou odpojení a často nevidí smysl v tom, co dělají. Dnes zažíváme krizi smyslu.

Může to změnit pandemie?

Ano, věřím, že právě ona by mohla vést k tomu, že začneme experimentovat například se základním nepodmíněným příjmem nebo že nejen státy, ale i lidi a firmy budou měnit svůj přístup k práci. Myslím, že budoucnost bude daleko víc „purpose-driven”, že lidi budou daleko víc dělat věci, které budou mít opravdu smysl.