Slovníky v posledních měsících a týdnech obohatil termín Doomscrolling, který by se dal volně přeložit jako listování špatnými zprávami. Obecně vzato spočívá v tendenci neustále se probírat negativními až katastrofickými texty a může být nebezpečný pro zdraví člověka.

Letošní rok je na katastrofy a pochmurné globální události bohatý jako málokterý předtím. Což je živná půda pro média, neboť není žádným tajemstvím, že špatné zprávy přitahují čtenáře víc než ty dobré. V plné míře se toto žurnalistické pravidlo ukazuje právě v těchto dnech.

Řada lidí se shoduje, že si osvojila novou neřest - donekonečna se probírat katastrofickými zprávami v novinách či na sociálních sítích. O tom, že se nový pojem skutečně mezi lidmi šíří, se můžete přesvědčit třeba na Twitteru v tomto vyhledávání příslovečného výrazu „doomscrolling”.

Také na slovníkovém webu Merriam-Webster už má zmíněný úkaz svou definici: „Doomscrolling a doomsurfing jsou nové termíny značící tendenci neustále surfovat či scrollovat mezi špatnými zprávami, ačkoli jsou to zprávy smutné, zkličující či depresivní. Mnoho lidí přistihuje sama sebe, jak dokola čtou špatné zprávy o covid-19, aniž by byli schopni přestat.”

Evoluční záležitost

Nejde však pouze o aktuální pandemii, která hýbe světem doomscrollingu, nýbrž i o další katastrofická témata, o než obzvlášť tento rok není nouze: Vzpomene si vůbec ještě někdo ve stínu ničivého výbuchu v Libanonu na nedávné nepokoje kvůli rasovým nespravedlnostem? Co třeba požáry v Austrálii z přelomu roku? A tak bychom mohli pokračovat.

Ostatně samotný termín doomscrolling (v případě telefonů; u desktopů se vžila již zmíněná varianta doomsurfing) není horkou novinkou, ale podle některých zdrojů má počátek nejpozději v říjnu 2018, kdy ho novinářka Karen Ho údajně spatřila na Twitteru (takže může sahat i dále do minulosti). Svou renesanci však neoddiskutovatelně zažil v dubnu, kdy jej redaktor LA Times Mark Barabak zařadil mezi koronavirové novotvary a definoval doomscrolling jako „nadměrné množství času stráveného přijímáním dystopických zpráv”.

Redaktor NY Times Kevin Roose použil daný termín už v březnu, když se ve svém sloupku o novinkách ve světě technologií přiznal, že si jednoho dne před spaním přečetl koronavirový report od Imperial College, který byl (a v březnu to i z dnešního pohledu platilo dvojnásob) opravdu hrozivý. „Poslední dobou jsem takového doomsurfingu dělal hodně - upadal jsem do hlubokých, morbidních králičích děr plných koronavirového obsahu, znervózňoval jsem sama sebe až do fyzického nepříjemna, zatímco jsem ztrácel jakoukoli naději na dobrý spánek,” napsal Roose.

Celý problém patrně spočívá ve vědecky dokázané přirozené tendenci lidí věnovat více pozornosti negativním zprávám, podpořené navíc závislostními algoritmy sociálních sítí či aplikací, v dané době navíc okořeněné zvýšeným množstvím volného času kvůli karanténě. (Například v březnovém průzkumu mezi americkými dětmi ve věku 6 až 12 let uvedla většina z nich, že v době zavřených škol tráví nejméně o 50 procent víc času u obrazovek svých elektronických zařízení.)

Psychiatr Ken Yeager z Wexnerova zdravotního centra Státní univerzity Ohio vysvětlil magazínu Health, že jako lidé tíhneme k negativním věcem, neboť si uvědomujeme, že nás mohou fyzicky zranit. Laicky řečeno: Zjišťujeme si více informací o tom, co nás může zabít. A tak zatímco naši předci shromažďovali poznatky třeba o zvířecích predátorech či bojové taktice nepřítele, naše generace googloje vše možné o koronaviru.

Thea Gallagher, ředitelka kliniky v Centru pro léčbu a studium úzkostí na Perlmanově lékařské fakultě Pennsylvánské univerzity pro Health dodává: „Lidé si kladou otázku, hledají na ni odpověď a předpokládají, že když ji dostanou, budou se cítit lépe. A tak scrollují a scrollují. Jenže na konci se cítí spíš hůř.”

Cesta do záhuby

Doomscrolling skutečně může ovlivnit náš pohled na svět, míní Yeager: „Lidé se k němu ubírají, protože mají pocit, jako by byli schopni negativní zprávy ovládat. Nic takového ale doomscrolling neumožňuje, jen se díky němu cítíte mizerně.” Typicky prý takové probírání se světovými hrůzami může vést k úzkostem, depresím a izolaci. O fyzických dopadech spojených s neustálým civěním do obrazovek, potažmo konzumací modrého světla do pozdních nočních hodin se netřeba zmiňovat.

Jak se tedy s tímto zprávařským fetišem vypořádat? Citovaná doktorka Gallagher uvádí, že jako první je zapotřebí si vůbec uvědomit, že neutuchající touhou pročítat si katastrofické zprávy trpíme. Pak by si měl čověk sám zhodnotit, jak se po takové čtecí dávce cítí: Pokud úzkostně či jinak negativně, pak je potřeba s listováním černou kronikou okamžitě přestat.

S tím dovedou pomoci například časovače aplikací, kdy si v telefonu či jiném zařízení nastavíte denní časový limit na konkrétní aplikaci. Doktor Yeager pak dodává, že je zapotřebí zapracovat na tom, abychom kolem sebe viděli pozitiva, a nabádá k hledání nejméně tří pozitivních úkazů denně, ať už je to třeba ranní kafe, které se vám dnes obzvlášť povedlo. Nabádá také ke konání dobrých skutků pro své okolí.

A jak připomíná zmíněný redaktor NY Times Roose, jenž po přečtení koronavirového reportu nemohl usnout: „Není nic špatného na tom, být informovaný, ale musíme trénovat sebekázeň a vybalancovat spotřebu pochmurných zpráv s příjemnějšími stimulacemi.”

Obecně však omezení doby strávené bezcílným brouzdáním na internetu, aplikacích či sociálních sítích může jedině prospět. Koneckonců je dokázáno, že pasivní užívání sociálních sítí není pro naší psychiku právě to nejlepší. Když už tedy člověk tyto nástroje využívá, měl by k nim přistupovat vědomě a aktivně, nikoli jimi jen zabíjet čas. A potažmo své zdraví či rozum.

Foto: Unsplash