Začátkem roku jsem zaznamenal na LinkedInu příspěvek někoho, kdo se svěřoval, že zatímco celý loňský rok vstával denně do práce v 5:30, letos si přivstane ještě o tu půlhodinu, aby toho více stihl. 

Pošetilec. 

Nechme stranou, že sociální síť LinkedIn není ničím jiným než Instagramem ve fraku, jen tam místo modelek a rádoby modelek bojují o pozornost byznysmeni a rádoby byzmysmeni, a je to tudíž obuté do vznešenějšího hávu. Ale tenhle příspěvek se týká jak modelek, tak byznysmenů, tak kohokoli dalšího bez rozdílu. 

Všichni totiž máme v základní výbavě k dispozici podobných čtyři tisíce týdnů, jak spočítal spisovatel Oliver Burkeman, o kterém ještě bude řeč, a soudě podle cílovky našeho magazínu si dovolím konstatovat, že já i vy se nacházíme zhruba v jejich třetině či polovině. 

Dělej více. Mantra některých dnešních pracovníků, která ale dle Burkemanovy logiky postrádá smysl. 

Time management je pro člověka, jenž se živí prací, klíčový. Tvrdí to psychologové (naposledy mi to řekla před pár dny terapeutka Martina Mikesková ze Soulmia v tomto rozhovoru) a já to na základě svých vlastních zkušeností mohu rovněž potvrdit. Coby distanční pracovník a do určité míry volnonohař jsem musel jednoho dne uznat, že bohémské načasování věcí na tehdy, kdy je chuť a čas, přináší mnohem víc stresu a ve výsledku i špatné výsledky, ať už jde o pracovní úkoly či volnočasové aktivity. Nastavení si pevných mantinelů přineslo paradoxně víc klidu, lepší výsledky a čistější hlavu. Ostatně jak vysvětlují psychologové, hlava prostě potřebuje rutinu a řád.

Čas je omezený pojem

Jenže je nutné si uvědomit, že mantinely jsou skutečně mantinely, které něco definitivně ohraničují. Tak jako do pětilitrového kanystru prostě nenalijete šest litrů, tak jako hodina má šedesát minut a ani o vteřinu víc, tak i život člověka má za běžných okolností 4000 týdnů. 

Tak se také jmenuje knižní novinka zmíněného Olivera Burkemana. Čím mě tak zaujala? Tím, že místo vzletného ezo povzbuzování k neohraničenému výkonu ve stylu „Getting things done”, jak to razili jeho předchůdci v seberozvojové literatuře, od začátku jasně říká, že nikdy nestihneme všechno, co bychom rádi stihli, a tak je lepší se s tím smířit, neboť snaha o boj s časem nás jen ve finále bude stát úzkosti z prohrané bitvy, a především nikdy nedosáhneme onoho blaženého pocitu, že teď už konečně máme čas na to, čemu se opravdu chceme věnovat. Nikdy ho mít nebudeme. 

Jedná se z jeho strany o racionální a přízemní úvahu. Burkeman v ní napadá zaběhnuté modely jakéhosi time managementu na steroidech, jenž s vymezeným časem pracuje jako s gumovou nádobou, která i když je plná, tak přece jen se nám při troše úsilí podaří do ní ještě něco napchat - pokud budeme zdatní manažeři, budeme používat aplikace na zefektivnění procesů, budeme méně spát a podobně.

Burkeman naopak tvrdí, že je potřeba pracovat s časem (i našimi kapacitami) jako s omezeným pojmem a stejně tak nezapomínat, že život je konečný a v lepším případě bude trvat ony čtyři tisíce týdnů a víc do něj prostě „nenapcháme”. Naše e-mailová schránka nikdy nebude prázdná, nikdy nám nepřestanou chodit nové a nové pokyny, každou odškrtnutou položku v to-do listu okamžitě nahradí jiná a tak dále. 

Nikdy nezvládnete všechno

„Produktivita je past,” tvrdí britský autor. „Zvyšování efektivity vás jen víc uspěchá a snaha o to vyčistit si stůl ho jen znovu ještě rychleji naplní. Nikdo v historii nikdy nedosáhl work-life balance, ať už to znamená cokoli, a rozhodně jí nedosáhnete tak, že budete kopírovat ‚šest věcí, co dělají úspěšní lidé před sedmou ráno’”. Snahu o vyřízení všech úkolů pak přirovnává k pouhé snaze rychleji a rychleji šplhat po nekonečném žebříku: Nezáleží na tom, jak rychle polezete, protože nikdy nedosáhnete jeho vrcholu.

Podle autora loňského bestselleru musíme tento fakt přijmout, uznat vlastní limity a odstranit ze svého života nejen to nepotřebné, co nám očividně ubírá čas, ale i části toho, co považujeme za důležité, máme rádi, ale prostě na to nemáme čas. Místo relativně jednoduchého rozhodování mezi důležitostí a zbytečností tedy stojíme před mnohem složitějším rozhodnutím: mezi důležitým a důležitým. Ale konečné rozhodnutí, když si za ním budeme stát a přestaneme se ohlížet, přinese úlevu. 

„Hlavní výzvou k nakládání s naším omezeným časem není, jak vše zvládnout - to se nikdy nestane - ale jak se moudřeji rozhodovat, co nedělat, a v klidu to přijmout,” říká doslova Burkeman.

Klíčovým sdělením tedy je, že čas není natahovací, nemůžete donekonečna vstávat dříve a dříve, a i kdybyste to dokázali, stejně nikdy nevyřešíte všechny úkoly, neboť čím více e-mailů odešlete, tím více se vám vrátí odpovědí, čím víc položek z to-do listu si odmažete, tím větší prostor vzniká pro nové a nové projekty. Očekávat, že jednou zvládnete všechny své úkoly a dosáhnete jakési kancelářské nirvány, je naivní.

Jen pošetilec věří, že když bude produktivnější, jednoho dne dosáhne jakési kancelářské nirvány. 

Baránek: Mám síto na informace

Nakladatel Tomáš Baránek je muž, jemuž se v Česku ze všech nejvíce přisuzuje přízvisko lifehacker. Sám tvrdí, že prvním naším lifehackerem byl kutil Přemek Podlaha, neboť současný lifehacking není nic jiného než množství zlepšováků, byť přenesených do dnešního digitálního světa.  

Měl jsem tu čest s ním nedávno hovořit, z čehož vznikl minulý týden tento rozhovor o užitečných lifehacích. I Tomáš Baránek v něm vychvaloval Burkemanovu knihu, která ostatně brzy vyjde v jeho nakladatelství Melvil. A sám jako jeden ze svých posledních zlepšováků uvedl ten na filtrování přehršle informací: „Je jich víc, než za život stihneme vstřebat, takže jedním z mých vstupních algoritmů je, že mám sepsané okruhy témat, jimž se věnuji, a ty fungují jako hrubé síto, přes které jednou za čas nekompromisně profiltruji množství článků či knih, které se mi hromadí ve frontě. Přestože mě zajímá spousta dalších témat, musím si dávat pozor, abych kvůli spontánnímu rozšiřování záběru nezůstával na povrchu u věcí, které jsou pro mne klíčové," dodává. 

Takový přístup přesně odráží Burkemanovo pojetí konečnosti a z ní vycházejícího přijetí limitů. Čas totiž skutečně není nafukovací. Možná to takto řečeno zní pesimisticky, fatálně, ale když člověk tuhle skutečnost přijme, akceptuje nastavené mantinely, je to úleva. 

A jaký je váš názor? Podělte se o něj v komentářích, nebo mi napište na vaclav.lang@startupjobs.com.

Foto: Unsplash