Známá česká fyzička Kateřina Falk odešla před třemi lety z Prahy, protože tam nebyla spokojená. Do Drážďan přetáhla část spolupracovníků a ve Helmholtz-Zentrum Dresden-Rossendorf vybudovala nový výzkumný tým. Zabývá se fyzikou plazmatu, laboratorní astrofyzikou a lasery. Česká věda má podle Falk sice výborné výsledky a velký potenciál, jak se dostat do praxe, výzkumné prostředí včetně sociálního zázemí jsou však stále nepřátelská. Hlavně pro vědkyně-matky. Česko si také zatím nevytvořilo systém transparentního a veřejně kontrolovaného financování a odměňování, aby byl podobný jako v zahraničí, a ani není vůle něco změnit, řekla Falk ve velkém rozhovoru pro StartupJobs Newsroom.

Sedmatřicetiletá vědkyně, která má dvě malé děti, má už za sebou řadu mezinárodních úspěchů nejen v Evropě, ale i USA. Se supervýkonným laserem generovala svazek neutronů, vytvořila antihmotu a prokázala nový koncept ohřívání hmoty pomocí elektronů. Po studiu na londýnské Imperial College a na Oxfordské univerzitě, kde obhájila doktorát z laserové a atomové fyziky, dostala nabídku z americké Národní laboratoře v Los Alamos. Mohla tam zůstat natrvalo, ale musela by se vzdát českého občanství a pracovat v utajení pro americkou armádu. Z USA odešla do tehdy vznikajícího laserového centra ELI Beamlines v Dolních Břežanech u Prahy a působila ve Fyzikálním ústavu Akademie věd ČR. Své zkušenosti představila Falk loni ke konci roku v Praze na akci Czech Space Week, jehož byl StartupJobs Newsroom mediálním partnerem. 

Zkoumáte nejsložitější fyzikální procesy vesmíru. Jak je na tom Česká republika s podporou vesmírných technologií a firem, podporou aplikace základního výzkumu do praxe?

Co se mi v Česku líbí, je Technologická agentura ČR (TA ČR), která se zabývá přechodem do komerční sféry a aplikací. V Německu je toto velmi dobré, ale ten český transfer mi také nepřijde špatný. Pár lidí z TA ČR znám a myslím, že je to jedna z nejlépe fungujících grantových agentur a vědeckých institucí v tomto směru. Tím, že také v Česku sídlí projekt Galileo a i centrum ELI, hovoří samo za sebe, že v ČR půda pro podporu a rozvoj kosmických aktivit je. Češi mají mnoho významných skupin ve výzkumu astrofyziky, takže v kombinaci s tím, co dělá TA ČR, je to na poměrně dobré úrovni.

Můj životní cíl je to, jak teď žiju

Jak u vás vypadá proces výzkumu a každodenní práce?

Děláme hodně technické návrhy, vyvíjíme fyzikální modely a simulace, plánujeme a provádíme samotné experimenty a potom přichází analýza dat a já do toho ještě učím na univerzitě a vedu studenty. Teď jako vedoucí skupiny bohužel dělám v laboratoři méně. Chodím tam spíš relaxovat. Když to shrnu, tak je to velmi zajímavý mix, že třeba máte nějaký experiment, na který se pár týdnů soustředíte a opravdu každý den chodíte do laboratoře, někdy i na dlouhé hodiny, někdy ne. Záleží na tom, jestli jdete dělat experiment někam jinam, nebo máte vlastní laboratoř. Jak sbíráte data, všechno musíte nastavit sami. 

Mě hodně baví vymýšlet, jak sestavovat a navrhovat designy technických zařízení, nové instrumenty, často si něco v 3D modelingu vyrábím sama, nebo si to dokonce vyrobíme sami někde na soustruhu. Už jako studentka jsem se naučila pracovat se soustruhem, a to je ta zajímavá kreativní činnost. No a pak přijde na řadu psaní, ve chvíli, kdy máte data a dává to nějakou hlavu a patu. Máte z toho vytvořit dobrý příběh. Nebo se třeba něco neprokázalo, což je také příběh sám o sobě. Tak začnete připravovat publikaci. A to je zase nějakých několik měsíců tvrdé práce, jak to prezentovat, napsat a poslat do nějakého žurnálu. Ten vám to většinou vrátí a řekne: „A tohle se nám nelíbí.” a vy musíte dokázat, že to je super výzkum. 

A co považujete za svůj největší dosavadní úspěch?

To je těžká otázka. Měla jsem pár moc pěkných článků, které se mi vydařily během pobytu například v Los Alamos, a samotné získání mého grantu v Německu, který je velmi prestižní, byl velký úspěch. A možná jeden z největších úspěchů bylo vedení studentů, protože jsem se na tom nadřela nejvíc. Zjistila jsem, že je to velmi složitá věc. Měla jsem například jednoho studenta, který neuměl moc dobře anglicky a byl z jiné kultury. Chytrý člověk, ale bylo s ním strašně těžké začít pracovat. Neměl stejné návyky, byla to taková ta komunikace, ve které se obě strany vzájemně míjí. A dlouho to bylo velmi frustrující pro oba. Když jsem začala chodit na různé kurzy managementu a výuky a postupně jsem začala získávat potřebné dovednosti, pomohlo mi to zlepšit naši komunikaci a teď se z něho stal asi jeden z nejlepších a nejúspěšnějších členů týmu. Je velmi kreativní, často chytne problém dřív, než nastane něco, čeho si nikdo jiný nevšiml, a to byl před tím člověk, o kterém si všichni mysleli, že nic nezvládne. To beru jako velký úspěch, jelikož to chtělo hodně trpělivosti, hodně práce a také jednání s lidmi, které my fyzikové úplně neumíme nejlépe: empatie, chápání a komunikace.

Kam byste ve svém výzkumu chtěla dojít? 

Možná tak trochu životní cíl je to, jak teď žiju. Chtěla bych udržet to, co dělám, protože je to velmi zajímavý výzkum a grant vyprší za tři roky. Začala jsem projekt na kolize jetů. To jsou výtrysky plazmatu, které najdete například ve vesmíru i v aktivních galaxiích a mohou vytvářet rázové vlny. Začali jsme studovat interakci těchto výtrysků a mám několik nápadů, jak manipulovat toto plazma pomocí magnetického pole a studovat tim reálné situace ve vesmíru. Tento projekt bych chtěla posunout. Přijde mi, že jsem do toho dala trošku duši. 

Další zajímavý projekt, který začínáme, je studium tvorby akrečních disků, což jsou takové víry hmoty kolem černé díry, nebo vznikají při formaci nové sluneční soustavy. V těchto discích najdeme takzvané fotoionizované plazma. Ve vesmíru tyto objekty studujeme pomocí teleskopu, jelikož tak daleko žádná družice nedoletí. Nyní máme konečně možnost studovat tyto jevy v laboratoři, jelikož máme dostatečně silné rentgenové zdroje a lasery, kterými umíme toto fotoionizované plazma vytvořit. No a já se tyto nové technologické vymoženosti snažím využít tak, abychom si je mohli, když už nemůžeme do vesmíru za černými dírami letět, protože jsme moc daleko, vyrobit v malém měřítku v laboratoři a studovat je zde na Zemi. 

Když se objeví něco zajímavého, podívám se tomu pod pokličku

Takže je to takové poznávání vesmíru, aby měl člověk větší informace o tom, co se děje mimo planetu Zemi.

Ano, přesně tak. A zároveň je to studium základní fyziky, protože ty procesy, které studujeme, se dají aplikovat i v energetice nebo například v léčbě rakoviny. Mně se právě líbí tato kombinace, že to, co my studujeme, co děláme, se dá využít na mnoho věcí. 

Od malička mě hodně zajímala astrofyzika, ale právě mně hodně imponuje to, že co vyrábíme, má smysl i ve všech možných úrovních. Mou hlavní motivací bylo vždy hlavně to poznání. Když se díky technickému a vědeckému vývoji objeví něco zajímavého a já mám ten správný instrument, tak se do toho „zažeru a podívám se tomu pod pokličku”.

Odešla jste před třemi lety z Prahy a s sebou vzala část svého týmu, nebyli z toho v břežanském laserovém centru ELI zklamaní? 

Asi záleží, koho se zeptáte.

Podmínky v ELI nebyly dostatečné?

Nebylo to ideální.

A ideální to nebylo z hlediska personálního či finančního nebo zajištění vědeckého prostoru?

Bohužel to mělo hodně různých složek. Do Prahy mě lákalo především to, že to byl návrat po nějakých patnácti letech do České republiky. Praha je krásné město, mám tam rodinu, takže to bylo fajn. Ale ty podmínky na několika úrovních prostě nebyly ideální. Zaprvé středisko ELI tehdy nebylo dokončené a česká věda bohužel nemá úplně ideální podmínky, nejen pro volný výzkum. To by se ještě dalo nějakým způsobem vyřešit pomocí mezinárodních grantů, což také není jednoduché, ale budiž, kdyby člověk opravdu hodně chtěl, tak může. Ale zjistila jsem, že i personální podmínky nebyly ideální. Nezapadla jsem do kultury práce v ČR. Byla jsem zvyklá na určité tempo a jednání ze Spojených státu a z Británie a bohužel v Česku to nebylo úplně na té úrovni, kterou bych očekávala. Takže to byla jedna věc. A pak také podpora rodin. 

Myslíte podporu vědců rodičů?

Spíš specificky vědkyň matek. V Praze skoro neexistuje možnost, jak najít pro dítě místo v jeslích, aniž by člověk platil půlku výplaty soukromé instituci. Takže jsme šli do Drážďan, kde máme lepší podporu ve skloubení rodiny a profese, a jelikož mám náročnou profesi, tak je tohle pro mě velmi důležitý aspekt. Nejsem člověk, který si může dovolit sedět tři roky na mateřské a pak se vesele vrátit a dělat si „tu vědu”. To vám ujede vlak. A ani bych to nechtěla. Své děti mám ráda, máme to dobře nastavené s manželem, ale žijeme prostě v jiných návycích. Asi jsem byla venku moc dlouho. 

Ale Akademie věd ČR má přece několik školek a ve městě existují i dětské skupiny…

Ale ty školky AV ČR berou až od dvou let. A hlavně jsou úplně na jiné straně města než Dolní Břežany. Člověk by strávil dvě hodiny cestováním jenom tam, a to nepřipadalo v úvahu. No, a pak tam byl i problém s přístupem k ženám v Česku.

Jako přístupem k ženám v ELI Beamlines? 

Oni rádi dávají statistiku, že mají až 40 procent žen, ale samozřejmě většina je jenom ta administrativa. Vědkyně chybí, především na vyšších pozicích. Proč tam ženy nechtějí být, proč odchází, nebo jestli se v daném prostředí cítí dobře, už nikdo nezkoumá. Když se zeptáte většiny v tomto oboru, tak vám řeknou, že na pohlaví nezáleží, tak proč bychom tam ty ženy měli mít. 

Je to o jiném přístupu k ženám, nebo spíš o platových podmínkách?

Je to hlavně přístup. Nerovné odměňování mužů a žen je také velký problém. 

Drážďanský Helmholtz-Zentrum Dresden-Rossendorf, kde Kateřina Falk vybudovala nový výzkumný tým. (zdroj: hzdr.de)

Můžete přiblížit podmínky v Británii a v USA? 

Ve Spojených státech jsem byla ve specifické situaci, kde jsem byla oceněna, myslím si, že nejen férově, ale i dobře. A především ve Spojených státech, zejména ve státních institucích, jsou platy veřejné. Takže víte, jaké je máte a kde si stojíte. A tudíž není tolik prostoru na přilepšení kamarádovi. Ve Státech je samozřejmě ten problém také, ale je tam větší transparentnost, takže člověk alespoň vidí, na čem je. V Německu to není transparentní úplně stejně jako v Čechách, ale zase se tu člověk může opravdu dohledat. Jsou tu tabulky podle zásluh a podle délky kariéry. Bohužel v Česku neexistuje stejná transparentnost a ani chuť něco takového vytvářet. Obávám se, že to má i důvod, protože by se pak odhalila spousta nepříjemných věcí. 

To je ale interní systémová záležitost vědecké komunity. To asi nikdo zvenčí změnit nemůže...

Záleží. V USA i Německu je transparentnost přímo diktována státní federální vládou, takže zaměstnavatelé diskriminovat nemohou. Mají určitá pravidla, která jsou zákonná, a člověk jako vědec si dohledá, na co má, nebo nemá nárok. Ve Státech musí mít všechny platy veřejně dostupné a pak i žena-vědkyně ví, kde může vyjednávat, kde si stojí a co je přesně hodnoceno. Toto se tady (v ČR) neděje. V Británii je to naopak vyřešeno tím, že zaměstnavatelé jsou ze zákona povinni reportovat platy mužů a žen a jakékoliv nesrovnalosti. Takže způsobů, jakými lze tento systém regulovat, dohledávat nebo aspoň zlepšovat povědomí, je mnoho, akorát Česká republika skoro žádný z nich nedělá.

Není to tím, že zde mají akademické instituce poměrně velkou autonomii? 

To není jenom akademické. To je i ve firmách. Autonomie akademie s tím nemá prakticky nic společného.

Kdo vám vlastně teď v Drážďanech hlídá miminko?

Manžela se na tohle nikdy nezeptají... Každé miminko má dva rodiče. Já mám doma Švéda. Ve Švédsku vlastně devadesát procent mužů sdílí rodičovskou, takže mého muže by ani ve snu nenapadlo na rodičovskou nejít. Automaticky vezme dítě a stará se. Teď máme rodičovskou oba dva napůl. V Německu je velmi dobrý flexibilní systém, že si můžete zvolit částečný úvazek a zbytek dodělat s rodičovskou, kterou můžete brát současně s manželem a libovolně to prakticky bez omezení prohazovat a měnit. Takže my využíváme tuto flexibilní formu. 

To vám může hodně českých žen závidět.

To asi ano. A to je další problém, proč by se český systém mohl změnit. Není na tom nic složitého. Je to jenom o nastavení. Ty finance tam jsou, akorát nastavení není takto flexibilní. 

V nové české vládě vzniklo zcela nové místo pro ministryni pro vědu, výzkum a inovace, možná to dá jasnější pravidla? Pomohlo by to vám?

Nyní existuje ministerstvo školství, ale věda pro něj není jejich prioritou. Co plánuje nové ministerstvo, nevím. Já své názory české vědecké komunitě nebudu vnucovat. Oni si nastavují pracovní kulturu, jakou chtějí, a pak je na nás, jestli jsme s tím ochotni existovat. Zjistila jsem, že v těchto podmínkách to pro mě nebylo úplně příjemné a komfortní, a tak jsem se rozhodla, že odejdu, jelikož systém sama nepředělám. A když ten systém sám nechce být předělaný, tak úplně nemám na výběr. A hlavně nechci fungovat v prostředí, které pro mě není úplně kreativní a komfortní. Ono je to hrozně důležité. Člověk musí myslet kreativně a mít na to prostor. Pokud je v práci zbytečný stres a špatné prostředí, tak bohužel tento prostor nemám. 

Takže o sto kilometrů dál od Prahy v Drážďanech jste klid a kreativitu našla?

Rozhodně lepší. Věda je stresující všude, ale tady je rozhodně velmi kreativní a dobré prostředí, kde se na vědu mohu soustředit bez zbytečného rozptýlení jinými problémy.