Fenomén „tiché rezignace” v Česku: Odmítnutí přílišné pracovní horlivosti nemusí být na škodu, říkají odborníci
Zaklapnout počítač, vypnout mobil, zabouchnout dveře kanceláře a jít si užívat života. To je hlavní myšlenka fenoménu Quiet Quitting. (Foto: Unsplash)

Fenomén „tiché rezignace” v Česku: Odmítnutí přílišné pracovní horlivosti nemusí být na škodu, říkají odborníci

4. zář 2022 Václav Lang 7 min

Odpracovat si nejnezbytnější minimum, zaklapnout laptop, zavřít za sebou dveře od kanceláře a udělat tlustou čáru mezi prací a soukromým životem. Ve světě byznysu se v těchto dnech skloňuje fenomén označovaný jako Quiet Quitting, tichá rezignace. Vzdáleně se dá vysvětlit jako hnutí mladé generace proti přílišné pracovní horlivosti, zakořeněné v nepsaných pravidlech zavedené pracovní morálky. Kde se tento jev vzal a jak si vede v Česku?

Ve strojovém překladu by výše uvedený termín zněl nejspíš „tiché odcházení” či „tiché ukončení”, výstižnější (a v češtině dozajista lépe znějící) je však označení „tichá rezignace”. Neznamená přitom, že by daný pracovník rovnou podával výpověď. A v tom je právě jádro pudla: Dotyčný si dál plní své úkoly, setrvává na svém místě, ale rezignuje na jakékoli výkony nad rámec nezbytného minima svých povinností.

Ať už jde o to, že dotyčný zásadně odchází z kanceláře přesně vteřinu po skončení pracovní doby, nebo o to, že se v rámci týmu prostě „veze” a nikdy na sebe nevezme iniciativu a nepřijde s vlastním nápadem - pokud za to není vysloveně placený - oba případy můžeme založit do složky s trendy označením Quiet Quitting. Termín totiž postrádá přesné vymezení a v podstatě se pohybuje na škále od: „Budu dělat jen nezbytné minimum” po “Nebudu dělat nic navíc, za co nejsem placený”. Přičemž názory veřejnosti se různí: Podle jedněch je logické, když člověk podává jen takové výkony, za které je ohodnocený, druzí tento trend soudí jako výplod „zhýčkané” generace.

Schválně, zda uhodnete, která z postav na obrázku je „tichým rezignátorem". (Foto: Unsplash)

Za vším hledej pandemii

Onen samotný přístup, kdy si dotyčný „odkroutí to svoje”, a tím jeho pracovní úsilí končí, není ničím nový nebo převratný. Jenže až současná tiktoková kohorta mu dala jméno a učinila z něj takřka hnutí. Na zmíněné sociální platformě se zejména v posledních dnech šíří videa, v nichž se generace Z (lidé narození zhruba od poloviny 90. let do roku 2010) hrdě hlásí k tomu, že odmítá svůj život zasvětit práci, a tak dělá do puntíku právě to, co jim kompenzuje výplata.

Odborníci pro ně mají pochopení. Například docentka organizačního chování (organisational behaviour) Maria Kordowitz z Univerzity v Nottinghamu tvrdí, že vzestup vědomějšího uvažování nad časem stráveným v zaměstnání má svůj původ v pandemii. „Hledání smyslu se stalo mnohem zřetelnějším. Během pandemie se objevilo zvláštní vnímání vlastní smrtelnosti, něco zcela existenciálního, kdy lidé přemýšleli: Co by pro mě práce měla znamenat? Jakou roli bych měl zastávat, aby více odpovídala mým hodnotám?” citoval docentku britský deník Guardian.

Dílek do mozaiky této teze doplnily výsledky mezinárodního šetření prestižní agentury Gallup o situaci v pracovních prostředích napříč světem v roce 2021. V jejím závěru za hlavní zjištění označuje výrazné změny v tzv. engagementu, tedy jakémsi zapojení či angažovanosti pracovníků vůči jejich zaměstnavateli.

💡
CEO společnosti Leadx a autor knihy Great Leaders Have No Rules Kevin Krause definoval v americkém Forbesu engagement jako „emocionální závazek zaměstnance vůči organizaci a jejím cílům”.

„V době před pandemií rostly engagement a také wellbeing celosvětově téměř deset let - teď ale stagnují,” konstatovali výzkumníci z Gallupu. „‚Žít jen pro víkend', ‚Sledovat ručičky hodin', ‚Práce rovná se výplata' - to jsou mantry většiny pracovníků po celém světě. Zatímco pouhých 21 procent se považuje v práci za angažované a 33 procent si pochvaluje životní pohodu (wellbeing), většina řekne, že svou práci nepovažuje za smysluplnou, nemyslí si, že se jejich životy vyvíjejí dobře, nebo necítí naději ohledně své budoucnosti,” dodávají.

Generace Z spustila na Tiktoku protestní kampaň proti přílišné pracovní horlivosti. 

Například Česká republika se s 16procentní mírou angažovanosti pracovníků umístila na 24. místě z 38 posuzovaných evropských zemí a meziročně nezaznamenala žádný výkyv. Oproti tomu třeba Velká Británie se umístila až na 33 příčce, když „angažovanost” tamních zaměstnanců klesla o dva procentní body na 9 procent. Nejlépe si vedlo Rumunsko s 33 procenty. Report se také zmiňuje o tom, že téměř polovina zaměstnanců zažívá ve své práci na denní bázi pocity stresu a obav.

Už je v Česku. Ale co s tím?

Do jaké míry se Quiet Quitting dotýká českého pracovního prostředí? Terapeut Tomáš Zetek, který působí také jako mentální kouč ve firmách, tvrdí pro SJ News, že s tím, co se pod pojmem tichá rezignace skrývá, se ve své praxi setkává: „Zatímco před několika lety šlo spíše o jev určitého krizového scénáře (Už toho mám všeho tak akorát dost!), tak nyní je příklon k obnovení životní rovnováhy o něco častějším jevem,” říká.

Uznává, že může mít spojitost právě s pandemií, která setřela hranice mezi domovem a prací a mohla přinést i jakési procitnutí, že jedno nebo druhé vlastně hranice nemají. Zdůrazňuje však, že vždy záleží především na osobnosti jednotlivce a na tom, kam se rozhodne napřít svou energii. „Ať už práci a soukromí oddělíme pevně či jen náznakem, spojujícím prvkem je v obou světech' jednotka jménem člověk. A tu dost dobře takto rozdělit nejde (i když se mnozí pokouší). A to, jak dobrý jsem v práci, jaký jsem jako rodič, partner, přítel...určuje hlavně to, jaký jsem jako člověk jako celek. Pokud je nějaká část dlouhodobě prosazovaná na úkor jiné, nutně vznikne nerovnováha, která jedince dříve či později doběhne,” vysvětluje a dodává: „Můžeme si to představit třeba jako kolo, jehož jednotlivé výseče jsou tvořeny jednotlivými oblastmi života. Když je něčeho moc a jiného málo, z kola se stane patvar neschopný své funkce - doma nebo v práci. Co je horší? S odpovědí na tuto otázku nám pomůže hlas svědomí, duše.”

Oddělení práce od soukromého života se během pandemie stalo palčivým tématem. (Foto: Unsplash)

Psycholožka Zuzana Donáthová ze společnosti Soulmio, která pomáhá s duševní pohodou ve firmách, je toho názoru, že se trend přesného vymezení osobního a pracovního života objevil už dříve: „Často u lidí, které rádi popisujeme jako generaci Z. Ti se do pracovního procesu většinou zapojili ještě před covidem a měli jasnou představu o tom, jak chtějí pracovat, jakou si představují odměnu a co jsou ochotni zaměstnavateli nabídnout,” uvedla pro SJ News. V reakci na pandemii ale začali vymýšlet, jak sjednotit fungování partnerů či rodin v novém režimu - cítili nutnost určit pravidla, která by jim dovolila nerušeně pracovat a také udržovat harmonické vztahy.

Její kolegyně ze Soulmia Martina Mikesková dodává, že je důležité si na začátku pracovního vztahu vymezit, co se od zaměstnance očekává. „Vstupuje-li zaměstnanec do pracovního poměru, dochází mezi ním a zaměstnavatelem k dohodě o povaze práce včetně pracovní doby. Nepoužívala bych pojem nezbytné minimum, používala bych pojem odvést práci, na které jsme se domluvili v rozsahu daném pracovní dobou. Může to fungovat jako velmi dobrá ochrana pro úzkostné, perfekcionisticky, kreativně založené osobnosti, které mohou být hnány myšlenkou, že každá práce se dá vždy udělat ještě líp,” tvrdí Mikesková.

Quiet Quitting proto chápe i jako nástroj k zdravému nastavení hranic mezi prací a soukromým životem: „Někdy se setkávám s klienty, kteří se ocitnou uvnitř pracovního týmu bezhraničních horlivců' a trpí pak výčitkami svědomí, pocitem nedostatečného pracovního výkonu třeba proto, že nereagují na e-maily po pracovní době, z jejich slov i aktivit je však znát, že o práci a její kvalitu mají zájem a reálně ji odvádějí, své výsledky umí kriticky nahlédnout.” V takovém případě mohou podle ní posloužit nástroje jako zákaz e-mailové komunikace po pracovní době, či dokonce zkrácení pracovního týdne nebo pracovní doby.

PŘEČTĚTE SI: Čtyřdenní pracovní týden? Pro Čechy otázka budoucnosti, pro Islanďany běžný režim. Američané a Kanaďané si ho otestují už letos v říjnu

Tomáš Zetek na závěr vyzdvihuje potřebu naučit se správně nakládat se svou energií, což může být klíčem k řešení: „Když vím, že jsem svou práci odvedl a vydal na to potřebné množství energie a že za tuto vydanou energii dostanu zaplaceno, nevzniká nikde ani dluh, ani pocit jakéhosi falešného závazku. Co to znamená? Že znám své cíle a priority, že si dokážu sám před sebou obhájit, proč jsem to či ono udělal a to či ono odsunul a že sám dokážu změřit, zda jsem danou věc dělal, jak nejlépe jsem v tu chvíli uměl, a nebo nikoli. Pak můžu mít sám před sebou klidné svědomí a neživit tím onoho soudce v srdci. A pak i vím, kdy je čas zaklapnout notebook a kdy je naopak třeba přidat,” poradil.  

Václav Lang

Šéfredaktor SJ News. Předtím téměř deset let pracoval jako politický reportér v předních českých médiích. Střídavě žije na rodné Šumavě a v Ciudad de México.

Další články autora →

Líbil se vám článek? Sdílejte jej!
SJ Ads
Přečtěte si dále
Související témata: Kancelář, Kauzy
Nenechte si uplavat nové články!
Váš e-mail
Sledujte nás:
Další články