Napadlo vás při sledování olympijských výkonů reprezentantů nebo při jakémkoli jiném sportovním klání, že nejde jen o napínavou podívanou plnou emocí, ale také vitrínu dovedností, jež by se daly uplatnit i mimo hřiště či atletický ovál? Je to tak. Jedním z takových příkladů může být Josef Matějovič, někdejší vrcholový basketbalista, dnes rovněž cyklista a zároveň manažer, jenž měl donedávna na starosti globální podobu Škody Auto. Čerstvě udává tvář Srovnejto. V rozhovoru pro StartupJobs Newsroom mluvil o tom, co užitečného si může člověk pěstující sport odnést do pracovní kariéry.

Matějovič se sportu věnoval od útlého dětství, kdy ho jeho otec, někdejší úspěšný překážkář, přivedl v šesti letech k atletice. „Sportu vděčím za to, kde teď jsem,” má jasno čtyřiatřicetiletý manažer, který před nedávným „přestupem” do Srovnejto na pozici marketingového ředitele působil jako globální brand manager ve Škoda Auto. Zde měl na starosti celosvětové marketingové kampaně. 

„Od začátku pracovní kariéry mám pocit, že se posouvám právě díky tomu, co mi sport celý život nabízel. Pro někoho to může být úsměvné, ale většina sportovců by to asi podtrhla - že už jako malé dítě se strašně rychle učíte zodpovědnosti, jezdíte denně na tréninky, zatímco většina vrstevníků si ještě hraje na hřišti. Když se později ostatní chodili bavit po škole, nebo možná za školu, já musel opět na tréninky a zápasy. To byl úplný základ,” vzpomíná. „Přitom nemusíte být nejlepší, ale musíte mít odhodlání makat na sobě. Neznamená to, že musíte hrát v reprezentaci, abyste byl dobrý manažer, ale ze sportu si můžete odnést řadu kvalit a hodnot, ať už ho děláte na jakékoli úrovni,” říká. 

Od páté třídy se věnoval basketbalu, který ho přitahoval více než atletika. Krátce na to se dostal do přípravky pražské Sparty, s níž pak svázal zbytek své kariéry. „Byl jsem ambiciózní kluk, chtěl jsem být dobrej, vynikat, být kapitánem, lídrem. Nechtěl jsem být jen ten dvanáctý, co sedí na lavičce, a dělat to jen proto, že ho rodiče donutili k nějakému sportu,” tvrdí a dodává, že právě ambicióznost je další z vlastností, které se při stoupání v kariérním žebříčku vyplatí. V dorostu pak patřil k nejlepším a pomýšlelo se u něj i na účast v reprezentaci nebo angažmá v zahraničních klubech. 

Po basketbalu si Josef Matějovič oblíbil cyklistiku. 

Měsíc po sedmnáctých narozeninách mu však vystavilo stopku vážné zranění v jednom z klíčových utkání.  „Odvezli mě s pětkrát přelámanou nohou s otevřenou zlomeninou holenní a lýtkové kosti,” vypráví a dodává, že se jednalo o shodu mnoha nešťastných náhod. „Před tou situací došlo k několika faulům, které rozhodčí nezapískali. Míč se dostal doprostřed hřiště a my dva protihráči jsme proti sobě běželi. Já se k míči dostal dřív než protihráč, ale zatímco já jsem dobržďoval, tak on uklouzl a celou vahou mi dopadl v rychlosti na brzdící nohu a rozlomil ji vejpůl.”

Ještě týž den dostal do nohy šrouby a železné dlahy, ochrnul na část chodidla a následovala dlouhá rekonvalescence. „Bylo to období, kdy každý den strávíte na rehabilitaci, cvičíte v bolestech, ale děláte všechno pro to, abyste se vrátil, protože v životě vidíte jednu jedinou věc, a to byl basketbal,” ohlíží se. Nakonec se na palubovku vrátil, ale trvalo dlouho, než se zase prosadil a nabral formu. Přesto se probojoval do mužské složky a ve 25 letech ukončil kariéru. 

Z palubovky do marketingu

Připouští, že kdyby místo zlomené nohy přišla lákavá nabídka na přestup do zahraničí, zřejmě by šly plány na vysokou školu stranou. Místo toho šel po gymnáziu studovat média a marketing, začal pracovat jako redaktor a reportér ve sportovní redakci České televize a přivydělával si zároveň na juniorských pozicích v marketingových agenturách. „V televizi jsem měl pocit, že je to taková rychlokvaška. Něco uděláte, odvysílá se to, ale zítra to už neexistuje. A takhle znova a znova, pořád děláte něco jiného a ztrácíte trochu povědomí o věcech, které vytváříte. Já chtěl vytvářet něco dlouhodobého, a to se mi na marketingu strašně líbí,” vysvětluje.

Ve Škodě Auto tehdy hledali content managera, který přesně odpovídal Matějovičově profilu, a tak ho přijali a zanedlouho dostal na starost 360kové kampaně, mimo jiné týkající se prezentace Škody Auto na mistrovství světa v hokeji či motorsportu. A tak spoluzaložil i úspěšnou platformu We Love Cycling s celosvětovým přesahem a vytvářel také strategie týkající se bezpečnosti.

Právě tam začal uplatňovat, co se naučil nejen pod basketbalovými koši: „V první řadě je to týmovost, protože pokud jste individualista, není pro vás v týmu místo. Musíte se naučit myslet na ostatní a zároveň umět plnit svou roli. Protože ne každý může být nejlepší hráč týmu. Může být ale nejlepší střelec, nejlepší obránce či nejlepší v přihrávkách. Každý by si měl najít nějakou roli. Občas mu ji dá trenér, protože v něm něco vycítí, a on ji musí přijmout, protože když ne, tak ten hráč prohraje. V práci je to podle mě stejné, každý člověk, který se v něčem specializuje, se stane součástí týmu. Nepotřebuje se hrnout do všeho, ale měl by vynikat v té konkrétní věci.”

Paradoxně on sám zjistil, že v ničem zázračně nevyniká, ale ve všem je do jisté míry úspěšný, takže cílil na roli kapitána. „Schopnost manažera je i o tom nechtít všem dokazovat, že jste nejlepší, ale dokázat spojit vlastnosti dohromady a umět vést tým,” říká a dodává, že kapitán se jednak naučí dělat rozhodnutí vůči trenérovi, ale zároveň mluvčího směrem k týmu.  

Že sport učí také vytrvalosti a trpělivosti, má Matějovič jasno. „Ve sportu spadnete několikrát na hubu, víc prohráváte než vyhráváte, ale pokud si dokážete uvědomit, že tohle je realita, která na konci znamená potenciální vítězství, tak máte sílu dál na sobě pracovat, i když několikrát spadnete. Pokud jste ochoten naučit se vstávat a tvrdě dřít, tak se vám to v životě vyplatí,” je přesvědčen. V práci je to podle něj stejné: „Prohrávat se může, ale musíte dřít na to, abyste druhý den znovu přišli, znovu se čelem postavili svým problémům, ať už s nadřízeným nebo podřízeným nebo s konkrétními projekty, a znovu je dali dohromady. Zároveň vás to učí trpělivosti - protože když nejste trpěliví, tak pravděpodobně nikdy nevyhrajete, protože vítězství nepřichází hned druhý den, ale jsou za ním tisíce hodin dřiny,“ dodává.

Při závodu L'etape de Tour si prý sáhl na dno svých psychických i fyzických sil. 

Lidé, kteří se sportu věnovali odmala, mají podle něj v těchto věcech náskok, zdravý pohyb však doporučuje i těm, kteří si k němu našli cestu až v pozdější době. I když už se při něm patrně nenaučí hodnoty a podobné věci, pomohou dát se do klidu a trénovat takové nedostatky, jako je uspěchanost, nedočkavost či nervozita. O pozitivních dopadech na fyzické zdraví nemluvě. 

Josef Matějovič zůstává i nadále aktivním basketbalistou, i když už „jen” v pražském přeboru. Do toho začal koketovat s cyklistikou, a to do té míry, že dvakrát zajel extrémní závod L’etape de Tour, kdy jedou amatéři před slavnou Tour de France jednu z nejnáročnějších etap. Matějovič na svou účast vzpomíná jako na moment, kdy si sáhl na dno svých fyzických i psychických sil: „Přemlouváte se každým šlápnutím do pedálů, abyste se dostal dál, abyste to dojel, bylo to strašně těžký,” vypráví. Člověk podle něj musí porazit sám sebe, nikoho jiného. "V cyklistice totiž skutečně soupeříte jen sám se sebou a dodnes si pamatuju, že když jsem projel cílem, tak jsem brečel jako malej kluk a měl jsem pocit, že jsem vyhrál svou vlastní olympiádu a uvědomil jsem si, že když chci, tak jsem schopen porazit hlavu i tělo, a když si tohle dokážete, tak víte, že potom můžete dokázat jiný věci, a třeba v práci a třeba v osobním životě nebo kdekoli jinde. To vám dává sebevědomí do žil ve chvílích, kdy o sobě pochybujete,“ uzavírá. 

Foto: Archiv Josefa Matějoviče