Trápíte se ve své práci? Cítíte se po mnoha letech na vyhřátém místě frustrovaní? Vnímáte rutinu? Chce to změnu a není třeba se jí bát. Právě teď je vhodný čas. Za roky praxe jste nastřádali bohaté zkušenosti a do důchodu máte ještě daleko.

Pokud máte dojem, že ve čtyřiceti či v padesáti jste, co se týče svého zaměstnání, tzv. za zenitem, vyvedeme vás z omylu. V minulosti sice bývali lidé své práci věrni často od samotného počátku až do důchodu, dnes je ale běžné se i po dvaceti letech na jednom místě rozhodnout pro změnu. Jestliže cítíte, že vás k tomu cosi vybízí, jděte za si za svým snem.

Podle HR konzultanta Michala Slavíčka, spolupracujícího se StartupJobs, je v dnešní době změna profese po čtyřicítce nejen reálná, ale dokonce stále častější. „Ještě v roce 1999 byli Češi z valné většiny chroničtí ‚neměniči‛, ale už v roce 2013 uvedly dvě třetiny českých zaměstnanců, že by je celý život nebavilo pracovat v jedné profesi," uvedl.

„Jsou kultury nebo země, kde to tak běžné není (například Německo). Stejně tak změna profese závisí i na dosaženém vzdělání - častěji profesi mění lidé s nižším vzděláním, naopak lidé se vzděláním vyšším profesi mění méně často. Je to obvykle proto, že si za tu dobu vybudovali odbornost, senioritu atd. Důvody se také liší - zatímco u lidí s nižším vzděláním a spíš manuálně zaměřených povolání ke změně dovedou častěji finanční důvody, u lidí s vyšším vzděláním jsou to věci jako ztráta motivace, potřeba nasytit touhu po seberealizaci, nějaký silný impuls v podobě inspirace nebo naopak vyhoření či nemoc (velmi často psychosomaticky související se stávajícím povoláním, návyky a životním stylem),“ ukazuje příklady Michal Slavíček.

„Firma spotřebovávala stále více časových i mentálních zdrojů"

Přesně do jeho vize zapadá Jitka, která dlouhá léta pracovala jako obchodní manažerka v prestižní firmě. Po čase však cítila, že jí práce přestává dávat smysl, a tak se po delším váhání rozhodla ve dvaačtyřiceti letech opustit perspektivní místo a zúročit své zkušenosti na vlastní pěst. „Firma rostla a bohatla. Čerpala všechny moje studiem střední a vysoké školy, sebevzděláváním a dosavadní praxí nabyté znalosti a zkušenosti. Spotřebovávala stále více časových i mentálních zdrojů, kterými nehospodárně plýtvala, neumožňovala žádnou příležitost k jejich obnovení a rozvoji,“ popisuje okolnosti svého rozhodnutí Jitka s tím, že v jejím životě vznikal paradox. „Čím více práce a odpovědnosti jsem zastávala, tím více se zhoršovala kvalita mého života.“

Jitka je dnes spokojenou koučkou osobního rozvoje.

Cítila se nespokojeně, a tak uzrál čas na změnu. Své nabyté zkušenosti zúročila ve své nynější praxi komplexního rozvoje osobnosti. O co jde? „Jsem koučka v rámci osobnostního rozvoje a dále pracuji jako sportovní trenérka a cvičitelka. Vždycky pro mě byl sport velkým koníčkem a příležitostně jsem fungovala jako instruktorka. A kouč osobnostního rozvoje? To pro mě bylo doslova poslání, což jsem věděla už dříve, jen jsem nevěděla, jak to pojmenovat. Pilně jsem studovala, získala certifikát Mezinárodní federace a vrhla jsem se do podnikání,“ říká spokojeně Jitka.

Přestože, jak tvrdí, není střelec, který by udělal zásadní kroky bez rozmyslu, našly se obavy, které jí nedaly spát. Přeci jen neživí pouze sebe, ale má zodpovědnost za dvanáctiletého syna, finanční závazky. Zkrátka dostavil se strach z neznámého. „Člověk je nucen vystoupit z jakési zóny komfortu. Ovšem opravdu to byl komfort? Musí se rozhodnout a udělat krok do neznáma. To na tom vidím jako nejtěžší. Rozhodnutí byl jen první, důležitý, krok. Bylo mi jasné, že moje spokojenost v profesní sféře je pro mě zásadní. Tímto rozhodnutím dostal můj život nový rozměr, což se nyní odráží v ostatních oblastech mého života,“ zamýšlí se po roce od zásadní změny. Ani tehdy si však příliš nepřipouštěla možná rizika. „Pokud budu chtít vidět rizika, těžko se rozhodnu pro podobnou změnu. Vidím možnosti a příležitosti,“ radí všem, kteří se dostali do stejného bodu jako ona.

Podle Jany Marlé-Žižkové, která se zaměřuje na vzdělávání žen v technologiích, je Jitka typický příklad člověka zralého na změnu. „Změnu profese doporučuji každému, kdo vítá a potřebuje změnu, je připraven učit se nové věci a nastoupit na novou pozici, často ne tak významnou, jako byla ta, kterou zastával dříve. Do určité míry je to také o odvaze, protože když se vykročí do neznámého, nového prostředí, člověk potřebuje být rozhodnut a připraven.“

A to Jitka byla. Zrovna tak jako Olga, které táhlo na čtyřicet, když se rozhodla, že konečně nastal čas splnit si svůj velký sen. Po patnácti letech za přepážkou banky odešla pracovat na veterinu. „Myšlenka na změnu se mi v hlavě zrodila v době, kdy se osamostatnil můj syn a já jsem získala čas, prostor i odvahu opustit pracovní jistotu a jít si za tím, co jsem si vysnila už jako malá,“ vzpomíná Olga na moment, kdy nastoupila jako veterinární sestra do velké veterinární nemocnice.

Olga je šťastná mezi zvířaty, a tak jí práce na veterině naplňuje.

„Musela jsem se vše naučit sama. Neustále jsem chodila se sešitem a dělala si zápisky. Poslouchala jsem vystudované veterinární sestry a lékaře, studovala atd,“ směje se dnes při vzpomínce na moment, kdy se její život otočil o sto osmdesát stupňů. „Vážím si toho, že jsem dostala tuto šanci. Pracovala jsem na hospitalizaci i v ambulanci a vše jsem se učila od začátku. Zpočátku jsem na kliniku docházela jako brigádnice. Po čtyřech měsících jsem se odhodlala podat v bance výpověď a nastoupila na plný úvazek.“

Dnes, po třinácti letech praxe, je z ní zkušená sestra. Na začátku však převládala nejistota, obavy z nedostatku financí, vlastního selhání. „Samozřejmě, že začátky byly těžké, bála jsem se, abych všechno zvládla, ale nikdy jsem ani na okamžik nezalitovala. Celoživotní láska ke zvířatům byla silnější než jakékoliv obavy z nejistoty. Ve středním věku jsem si konečně začala plnit svůj sen. Jedinou nevýhodu vidím v tom, že jsem si finančně pohoršila, ale výhody převažují. Posunula jsem se dál, vypracovala se, je ze mě spokojená sestřička,“ pochvaluje si Olga, která už několik let pracuje i jako canisterapeutka. Před pěti lety dokonce založila spolek Tam, kde zvířata pomáhají.

Jeden z workshopů Jany Marlé-Žižkové

Změna, základní znak života

Že se v jejich pocitech vidíte? Taky sníte o tom, že byste zásadně změnili svůj život, ale přikládali jste to „krizi středního věku“? Nenechte se oklamat a jděte si za svým snem. „Mám zkušenosti s mnoha lidmi, kteří po čtyřicítce cítí vyhoření a opouštějí korporátní kariéru. Chtějí se realizovat a zkusit něco na vlastní pěst. Viděla jsem také změny lidí, kteří budovali kariéru na jistotu, ale nebavilo je to a pak si po čtyřicítce dodali odvahy a vyšli úplně jiným směrem,“ uvádí Jana Marle -Žižková. A nabádá: „Nebojte se.“

Michal Slavíček s ní souhlasí. Jak tvrdí, změna je jedním ze základních znaků života. Co se nemění, to zaniká. „Bez nových podnětů přestáváme růst a růst je jeden ze smyslů života. Druhý smysl je pomoc ostatním, světu, odevzdávání něčeho, v čem používáme naše předpoklady, v kterých jsme nejlepší, kde máme talent. Pokud nám stávající profese ani jedno neumožňuje a navíc nemáme k tomu nic (například koníček), kde si tyto smysly naplňujeme, nezachrání to nadlouho ani sebelepší tým kolem nás nebo skvělá výplata. Pak je čas na změnu,“ říká Michal Slavíček.

A když vám nevyjde váš sen? Práce se vždycky najde. Dnes, kdy je téměř nulová nezaměstnanost, opravdu není důvod k obavám. „Možností je nepochybně víc než v minulosti - stále větším trendem je freelancerování, flexibilní úvazky a práce na dálku. Ruku v ruce s nízkou nezaměstnaností nabízí dneska dokonce i spousta manuálních profesí zaučení a žádá nadšení namísto výučního listu. Převažuje nabídka práce nad poptávkou, takže jde hlavně o chuť a vůli naučit se něco nového, plus o schopnost překlenout období, kdy si člověk v nové profesi nevydělá tolik, na kolik byl zvyklý. Což je samozřejmě těžší pro živitele rodiny po čtyřicítce než pro single člověka krátce po škole,“ uvádí Michal Slavíček.

Jana Marlé –Žižková k tomu dodává, že vždy je lepší učinit krok vpřed, než si jednou vyčítat, že jsem nic neudělal. „Přinejhorším si člověk uvědomí, že tohle není cesta pro něj, ale alespoň ji vyzkoušel a nebude si za pár let říkat, co kdyby...“

Sepiště si pro a proti

Stále ještě váháte? Pak si proberte všechna pro a proti. Co vás na dosavadním místě drží? Finanční jistota? Dobrý kolektiv? Máte to blízko do zaměstnání? Vyhovuje vám jasně daná práce s pracovní dobou od-do? Jistý komfort rutiny, kdy nemusíte příliš přemýšlet nad tím, co děláte? Nebo je to jen pouhá obava, že nenajdete uplatnění? Případně vás nahlodávají rodinní příslušníci a vy si přestáváte věřit? Na to má Jana Marlé-Žižková jasnou odpověď: „Pokud se vám ráno už rok hůř vstává do práce, je čas na změnu. Zůstaňte zvídaví a rozšiřujte si obzory. Nesmiřte se s průměrností a rutinou. Posouvejte se, a pokud se rozhodnete pro změnu, nenechte se zviklat svým okolím. Často naše okolí změna překvapí a stává se, že jejich ohlasy nejsou zrovna pozitivní,“ shrnuje hlavní kritéria pro změnu profese.

HR konzultant Michal Slavíček

Podle Michala Slavíčka je dobré si před zásadní změnou položit pár otázek. „Je dobré se ptát: Proč chci změnu, proč mě láká právě tahle konkrétní profese a v čem to bude po roce, dvou, pěti letech jiné. Budu moct realizovat to, v čem jsem dobrý? Uživí mě to, a pokud ne, čím chybějící příjem doplním (či jak snížím výdaje)? Co na to rodina (neměl bych tomu dávat větší váhu než svému pohledu, ale i tak rozhodnutí, které se rodiny dotkne, mají členové rodiny právo spolu-ovlivňovat)? Uchovám si možnost udržet si stávající kvalifikaci a případně se k ní vrátit?“ radí Michal Slavíček a upozorňuje i na možná rizika: „Největším rizikem je asi to, když zaměním frustraci např. ze šéfa či dlouhotrvající špatné firemní kultury za frustraci z oboru a místo abych šel ‚za něčím‛, jen ‚před něčím‛ utíkám. Často se pak stává, že mě opravdové důvody doběhnou a za pár let budu řešit tu samou situaci.“

Je jasné, že se objeví i nečekané překážky. Ale je potřeba se jim postavit čelem. „To je přirozená součást toho, když se něco děje,“ říká Jitka, která díky své odvaze nyní dělá, co ji baví a naplňuje. „Nikdy jsem nelitovala žádné změny. Litovala bych, pokud bych cítila nespokojenost a nic neudělala pro to, abych to změnila,“

Podle Jany Marlé–Žižkové existuje jediný případ, kdy není vhodné měnit profesi: „Není pro lidi, kteří jsou spokojeni tam, kde jsou,“ směje se s nadsázkou. A proč do toho tedy jít? Všichni to shrnují do jediné věty: „Protože změna je život.“

Foto: www.freepik.com, soukromý archiv zpovídaných