Igor Třeslín je generálním ředitelem společnosti Storyous, která vyvíjí technologii pro automatizaci restaurací a hotelů. Do současné situace v gastro průmyslu vidí jako málokdo a my jsme toho využili, abychom se ho pro Newsroom zeptali, jak koronakrize zamíchala s rozdanými kartami a jak vypadá typická restaurace budoucnosti. Podle jeho slov roste tlak na to, aby zákazník odcházel se skvělým zážitkem, nikoliv aby se zdržoval neutuchajícím máváním na vrchního, když chce jen zaplatit, či si objednat další dvanáctku. A přesně proto přišlo nedávno Storyous s konceptem OneMenu, umožňujícím mobilní platby pomocí QR kódů.

Od hokeje k software pro restaurace

Jak se dostane hokejista z Třince k vývoji pokladních systémů pro restaurace?

Na tom asi není nic ultra zajímavého. Hrál jsem hokej od dětství normálně při studiu a po tom, co jsem nastoupil na vysokou školu, jsem prošel testy a podepsal profesionální smlouvu s Kometou Brno. Hrál jsem tam dva roky, ale čím víc jsem do toho viděl, tím míň mi to dávalo smysl. Nikdy není vůbec jisté, že ve 35 dostanete ještě nějakou slušnou výplatu. Paradoxně je mi čerstvě 37 a výplatu nemám žádnou, takže možná by byl hokej lepší (smích).

Dobře, a proč zrovna gastro průmysl?

Moje cesta vedla přes několik různých projektů, které se tomuto odvětví věnovaly. V roce 2008 jsem spouštěl projekt Lunchtime, následně v roce 2010 Pizzatime. Lunchtime koupil indický startup Zomato a Pizzatime Tomáš Čupr, aby z něj udělal Dáme jídlo. Odtud jsem se přesunul do Bookio, což je rezervační systém, který používá třeba Café Imperial. A až potom, když už jsem chtěl od gastra odejít, přišla nabídka od Jakuba Havrlanta a Dušana Zábrodského, abych jim pomohl se Storyous.

Nelitujete toho, že jste exitoval ze svých předchozích projektů?

Rozhodně ne, vždycky k tomu byly pádné důvody. U Lunchtime jsem viděl značná omezení ve škálovatelnosti a přišlo mi nejlepší předat to mezinárodní společnosti, která projekt posune dál a pomůže tak celému týmu získat nové zkušenosti. V Pizzatime jsme se úplně neshodli s mým společníkem a koupil to od nás Tomáš Čupr. Ten do toho nainvestoval obrovské peníze a dokázal koncept zhodnotit. A teď tu je Storyous, nádherný projekt, který se nám daří rozjíždět.

Pokladní systémy Storyous začínaly v roce 2013 jako sociální síť pro restaurace.

Storyous, ale nebyl od začátku tak úplně management systém, že?

Když Storyous v roce 2013 vzniklo, byla to sociální síť pro kavárny a restaurace podobná Instagramu, jen s textem. Kluky z týmu v jednu chvíli napadlo přidat platby mobilem, ale v té době jim nebyl trh úplně nakloněn a narazili jsme na problém s autentifikací, protože tehdy offline pokladny nebyly schopné ověřovat mobilní platby. A já jsem začal tlačit na to, abychom se přeorientovali jen na cloudový pokladní systém, odkud byl jen krůček ke kompletnímu informačnímu systému pro management restaurace.

Co s sebou neslo rozhodnutí zaměřit se na pokladnu?

Začalo se nám dařit v prodejích, jen během prvního roku jsme získali 700 nových zákazníků. Z deseti lidí jsme vyrostli na padesát a začali jsme vyvíjet nové funkce a prodávat restauracím to, co je de facto srdcem každého úspěšného podniku - systém, který umožňuje řídit každodenní chod.

Mnoho restaurací krizi nepřežije

Gastro průmysl teď prochází temnými časy. Jak se s nimi podle vás restaurace a hotely poperou?

Letošní krize je pro nás opravdu tvrdou ránou. Ještě před pár měsíci jsme žili v domnění, že máme super stabilní byznys, který nemůže nic ohrozit. Sázeli jsme na to, že jakmile restaurace přejde na náš systém a přizpůsobí mu svoje procesy, jen těžko někdo přijde s něčím lepším, co by ji přimělo nás vyměnit. V tomto tradičním odvětví to není tak, že se objeví nový Slack a všichni na něj naskočí. Ukázalo se ale, že tu je možnost, se kterou nikdo nepočítal. A to ta, že vám někdo ty hospody prostě zavře.

Přitom by člověk řekl, že lidi budou jíst pořád a restauracím nic nehrozí. Zvládl se s tímto šokem už trh vyrovnat, nebo nás následky teprve čekají?

Ta první vlna opatření byla rychlá - nejdřív se propustili zaměstnanci, potom se domlouvalo snížení nájmů a odpuštění různých plateb, což lidé chápali a vycházeli si vstříc. S tím se dají dva až tři měsíce přežít, ale bude to mnohem náročnější. Teď se dostáváme pomalu zpátky, ale jde to zvolna, protože strašně moc lidí do hospody nepřijde.

Proč myslíte?

My sídlíme v Karlíně a vím o třech firmách v našem nejbližším okolí, které poslaly většinu týmu na home office. Máme kanceláře ve stejné budově jako Brand Embassy, kde teď pracuje jeden člověk ze 60, k tomu z domu pracuje 300 lidí ze Socialbakers a 150 ze STRV. Jen z těchto tří firem tu máme 500 lidí, kteří každý den nepřijdou na oběd. I kdyby jich na obědy chodila půlka, je to 10 tisíc obědů měsíčně, a to je pro těch pár restaurací v okolí obrovská ztráta. Když půjdeme z Karlína dál do centra, máme tu například Prahu 1, kam nepřijely miliony turistů.

Znamená to, že hospody začnou hromadně krachovat?

Trh v Praze se určitě proředí, určitě to odnese nejvíc. Dá se očekávat, že první vlna přijde kolem prázdnin, druhá do konce roku. Kdo tady zůstane dejme tomu v únoru, bude mít méně konkurence, ale bude muset optimalizovat. Doteď byl hlavní cíl firem čistě přežít, ale všichni musí začít makat na tom, aby se naučili vydělávat. Drtivá většina lidí na otázku: „Kdo je číšník?” odpovídá: „Člověk, který roznáší jídlo.” Ale tak to není. Číšník je váš obchodní zástupce, prostě salesák, který vám má vydělávat peníze. Mám jednoduché pravidlo, které může uplatnit jakákoliv hospoda: Z 10 lidí na place můžete tři poslat domů, zbylé čtyři naučíte prodávat a jen tři budou nosit jídlo.

O kolik se restauracím propadly tržby?

Nemůžu na základě našich dat hodnotit celý český gastro trh, protože náš systém používají hospody, které to myslí s podnikáním vážně a propady mají výrazně nižší, často pouze v jednotkách procent nebo vůbec. Nicméně dle dat Radima Kopeckého z Bidfoodu - dodávají do 20 000 gastro zařízení - se kterým jsem si o tom volal, je propad 35 až 40 procent!

Kdo krizi nepřežije?

Určitě to nezvládnou hobby restauratéři, kteří to neberou úplně profesionálně, a ti, kteří nechtějí počítat a místo toho se spoléhají na svůj „gut feeling” jako na nějakou zázračnou intuici. Tuší, že mají určité tržby, že něco platí za energie, něco za nákupy surovin, ale přehlíží, že jim někde 10 až 20 procent utíká, a to bude teď v absolutních číslech rozhodující.

Jak by to hospodští mohli zlepšit?

Příkladem je hodnocení číšníků v situaci, kdy mi každý přináší jinou tržbu. Hodnoceni jsou většinou stejně. Jenže kdyby se majitel podniku kouknul, že mu ten jemu méně sympatický člen obsluhy nosí dvakrát větší tržbu než jeho „kamarád”, měl by mít rozhodnuto. Stačí začít využívat technologie naplno a pak kouknout jednou za čas na exaktní data.

Co říkáte na vládní opatření, která zavedla vláda na podporu podniků?

Některá z nich skutečně mohou oddálit smrt podnikům, ale rád bych viděl větší podnikatelskou podporu kromě půjček. Stačilo by pohnout s DPH, aby cena pro zákazníky zůstala stejná, ale podniku zůstalo více financí, či osvobodit dýška od odvodů. To by bylo transparentnější než říct, že do konce roku rušíme EET. Sice jsme vás doteď kontrolovali, jestli nekradete, ale odteď to dělat nebudeme. Tohle ještě nikomu žádné peníze nepřináší, já samozřejmě musím tržby dál přiznávat a daně odvádět. Lepší by bylo, kdyby to EET klidně zrušili úplně, ale opravdu by pomohli první rok až dva s odpuštěním odvodu za zaměstnance.

Jak jste se s krizí poprali ve Storyous vy?

My jsme okamžitě spustili vývoj nového produktu pro digitální objednávání jídla s sebou, který pomohl řadě našich zákazníkům přečkat krizi. Díky neskutečnému nasazení celého týmu jsme zvládli vtěsnat do pár týdnů to, co původně bylo plánované na několik měsíců. Zároveň celý management přistoupil na dočasné snížení mezd. Nevěděli jsme, jak dlouho potrvá zákaz restauračního provozu a chtěli jsme si být jistí, že neohrozí naši budoucnost. Přistoupili na to, protože jim to, co děláme, dává smysl a pro mě je to nejlepší možný výsledek krize – být si jistý, že máme skvělý tým, který kope za společnou věc.

A samozřejmě jsme se také zaměřili na jádro našeho byznysu a začali adresně komunikovat s klienty, abychom jim pomohli udělat z podnikání maržový byznys jako každý jiný a oni zvládli vyjít z krize silnější. Jsme teď na 80 procentech tržeb a mám z toho dobrý pocit, protože jsme díky referencím oslovili spoustu nových zákazníků.

V současné době vznikla hromada iniciativ, které se snaží přimět veřejnost zase utrácet v restauracích a podporovat české podniky. Vy sám se aktivně v několika angažujte. Jaký ohlas má vaše služba Kde-se-najim.cz?

Tahle služba byla aktuální v době, kdy fungoval prodej jídla pouze přes okénka a my chtěli zákazníkům umožnit instantní objednání jídel přes internet přesně na čas místo dlouhého telefonování. Zároveň v té době nikdo nevěděl, které restaurace měly otevřeno, protože otevírací doby na Googlu a webech podniků neodpovídaly skutečnosti, takže na Kde-se-najim.cz jste mohl najít aktuální možnosti, odkud si objednat jídlo. Tento projekt jsme měli v plánu už dlouho, ale současná krize nám to urychlila. Nyní jsme ho rozšířili do komplexní služby OneMenu.

A co druhá aktivita Restaurace budoucnosti?

Ta s tím úzce souvisí, ale pro mě je to spíše restaurace přítomnosti, protože spousta hospod v Čechách žije v pravěku a musí dohnat dobu (smích). Abych se ale vrátil ke konceptu budoucnocti, který rozvíjíme v rámci OneMenu, v půlce Covidu jsme se zaměřili na to, co bude potom. Došli jsme k závěru, že se restaurace sice otevřou, ale spousta lidí bude mít stále strach. To potvrzují i výzkumy, které říkají, že se jedna třetina hostů v hospodě zatím necítí bezpečně.

Pustili jsme se do rozšíření OneMenu QR, takže stačí přijít, naskenovat si QR kód, přečíst si na mobilu menu a rovnou si objednat pivo a svíčkovou. Stejně tak host zvládne i zaplatit, takže nepřichází do kontaktu s papírovým meníčkem nebo platebním terminálem, na které všichni sahají. Zároveň šetříme obsluze spoustu práce, takže se může soustředit na to, aby zákazník odcházel se skvělým zážitkem. Na to jsem narazil zase dneska.

Mobilní platby pomocí QR kódů zrychlí návštěvu restaurace a v době světové pandemie zvýší i bezpečnost hostů.

Copak se vám přihodilo?

Byl jsem na obědě v Esce, kterou mám moc rád. Za výborný oběd pro dva jsem tam nechal přes tisíc korun. Místo abych ale odcházel jako nadšený zákazník, musel jsem 10 minut mávat na obsluhu, ktera pochopitelně řešila další hosty. Přitom stačilo mít na stole QR kód, kterým bych se dostal ke své objednávce, nechal deset procent dýško, jedním kliknutím zaplatil a odcházel spokojený se vším.

Existuje příklad, kde to funguje?

Máme po třech týdnech provozu přes 90 zákazníků, v Praze můžu jako příklad uvést restauraci Červený jelen.

Jak přesně OneMenu pomohlo Červenému jelenovi v podnikání?

S jedním z majitelů jsme narazili na to, že údajně ve špičce přichází až o 25 procent objednávek. Já jsem mu řekl, že to je nesmysl, a šel jsem to vyzkoušet. Nicméně se ukázalo, že má pravdu, protože číšníci jsou vytížení a na každou doobjednávku si musíte počkat. Zdá se to malicherné, ale ty minuty u každého hosta se nastřádají do velkého manka.

Díky QR kódům na stole můžu objednávku naklikat na mobilu sám a rovnou ji poslat na pípu. Nikdo nemusí o ničem přemýšlet, hospoda jede, pivo se točí a hosté jsou spokojení.

Jak funguje Storyous obchodně, je to pro každou restauraci?

Jsme vlastně SaaS projekt, kdy si od nás koupíte pokladní systém a dostane software jako službu přesně na míru vaší restauraci nebo hospodě. Pokud vám stačí jedna pokladna s managementem tržeb, dodáme to. Umíme ale spoustu modulů nad to, můžete od nás využívat management skladového hospodářství, mobilní číšníky nebo můžete začít používat jen inovaci v podobě OneMenu QR i bez pokladen.

Kromě českého trhu působíte i v zahraničí. Jak se vám vede?

Jsme teď ve všech trzích v růstovém módu a najímáme vývojáře i obchodníky do Čech, Polska i Španělska. S novým produktem OneMenu vstupujeme i do Německa.

Existuje jedna věc, kterou byste doporučil restauracím?

Naučit se řídit restauraci podle čísel, ne na základě intuice. Je to jako ve filmu Moneyball podle skutečné události, kde začali vůbec poprvé měřit statistiky hráčů baseballu. Billy Bean tak mohl postavit s minimálním rozpočtem tým z nedoceněných hráčů, kteří se dostali až k boji o titul.

Sám jsme si toho všímal u hokeje a nechápal některá rozhodnutí trenéra. Hráč může dobře vypadat na bruslích, ale jakmile dojde na statistiky, ukáže se, že chybuje a neproměňuje šance jako jeho hůře bruslící spoluhráč, kterého trenér na led posílá méně. Stejně to funguje i v jiných odvětvích.

A dokud nedostaneme Moneyball do restaurací, tak se gastro průmysl nikam neposune.