Propojit nabídku univerzit s poptávkou firem. O to usiluje společnost Unico.ai, která k tomu využívá data a umělou inteligenci. Spoluzakladatel a proděkan ČVUT pro spolupráci s průmyslem Pavel Kordík prozradil v rozhovoru pro StartupJobs Newsroom například to, jak z univerzit dostat do praxe technologie, které by jinak zůstaly v šuplíku, nebo jak zabránit odchodu talentů do zahraničí. Kromě Unico.ai je Kordík spoluzakladatelem startupu Recombee a spolku Prg.ai.

Jak vznikl nápad na založení Unico.ai?

S co-foundery Vojtou Noskem a Vojtou Kadlecem jsme se potkali na ČVUT. V té době pracovali pro rektorát a zajišťovali IP transfer z ČVUT, to znamená komercializační aktivity. Zjistili jsme, že systém komercializace výzkumných inovací nefunguje moc dobře, a rozhodli jsme se s tím něco udělat. Tak jsme založili Unico.ai. Chtěli jsme, aby univerzity byly pro průmysl trochu relevantnější, aby uměly to, co vymyslí, dostat do praxe.

Potíž je, že komercializační centra často ani netuší, co mají, protože jsou odtržená od lidí, kteří dosáhli konkrétních výsledků nebo chtějí založit startup. A my se to snažíme propojit. Zajistit, aby univerzita věděla, co má k dispozici, a mohla přinést příležitost lidem, kteří o ni stojí. S dalším spoluzakladatelem Standou Kuznětsovem navíc léta zpracováváme data a zkoumáme chytré algoritmy. Takže Unico.ai není jen o konzultacích, ale vytváříme software, který univerzitám umožňuje lépe ukázat, co vlastně mohou podnikům nebo investorům nabídnout.

Vaše zkušenost z univerzity byla tedy taková, že tam vzniká spousta nápadů, které se nedostanou ven, ačkoliv by byly v praxi využitelné?

Ano. Je tam hodně chytrých lidí a zároveň hodně zajímavých technologií, které vznikly z výzkumu. Ale nikdo pořádně neví, jak to udělat, aby se z toho vyvinula firma a produkt, který je globálně úspěšný. Samozřejmě je spousta modelů a způsobů, jak to udělat. Ten nejhorší je, že se univerzita z celé záležitosti vynechá a lidé si založí byznys vedle. My se snažíme o „win-win“ způsob, kdy univerzita není zbytečnou zátěží a firma nějakým způsobem s univerzitou stále koexistuje tak, aby mohla i pro univerzitu generovat nějaké peníze, data nebo talenty. Pomáhají nám v tom i zkušenosti ze zahraničí. Třeba další spolumajitel Unico.ai, Jirka Navrátil, dělal transfery na Imperial College v Londýně.

Jak přesně vypadá ten váš model?

Snažíme se z výzkumných inovací postupně dělat produkty, které jsou škálovatelnější. Ambice je rozšířit je časem do celého světa. U propojování se snažíme firmě dodat zajímavého partnera z akademie nebo z výzkumných ústavů, který jim udělá kvalitní výzkum nebo dá zajímavou technologickou výhodu oproti konkurenci. Pomůžeme jim nastavit celý framework, aby si ty dva odtržené světy porozuměly.

Příkladem je třeba Rouvy, česká firma z Vimperka, která dělá závody ve virtuální realitě. Předloni jsme ji propojili s profesorem Adamem Heroutem a jeho brněnským týmem na VUT. Pomohli jsme jim získat státní podporu a oni společně vyvinuli technologii, která Rouvy pomáhá obstát v globální konkurenci. Tohle je to prosté propojování. Pak jsou podniky, které mají ještě vyšší nároky a potřebu kontinuálních inovací. Třeba Plzeňský prazdroj. Tam jsme také začínali propojováním, a pak nám došlo, že by bylo dobré se podívat na celý management inovačního cyklu. Inovace je fajn, ale když ji nedokážete dotáhnout do produktu, tak jako by nebyla. A s tím má spousta firem problém.

Pomáháte třeba i přímo se vznikem startupů?

Ano, to je další věc, že chceme líhnout nové firmy. Jejich prostřednictvím se snažíme „porodit“ nějakou technologii z univerzity tak, aby výzkumníci mohli zůstat na univerzitě. Protože je spousta případů, kdy se výzkumníci sebrali a půlka katedry odešla dělat byznys. To je nezdravé pro celý systém. Přemýšleli jsme nad způsobem, jak to udělat, aby univerzita na startupech a spin-offech tolik nekrvácela.

Nejdříve vyhledáme inovaci nebo technologii. Máme poměrně velký tým a průběžně obcházíme výzkumné instituce a vyhledáváme zajímavé věci. Potom děláme market research, díváme se, kde by ty konkrétní technologie mohly být použitelné. Pak vědcům pomáháme s týmem a propojujeme je s investory. Často je to tak, že výzkumník zůstává v roli technologického konzultanta a my přivedeme zkušeného šéfa, který firmu vybuduje.

Měl byste nějaký zajímavý příběh?

Zmiňme například vznik senzoru na měření vlhkosti v Univerzitním centru energeticky efektivních budov při ČVUT. Technologie vypadala skvěle, ale nevědělo se, kde ji použít, aby to bylo komerčně zajímavé. Zjistilo se, že dřevostavby mají problém s vlhkostí, a když je tam únik vody, vzniká plíseň a je potřeba vyměnit celý kus dřevostavby. Zaměřili jsme se na tento segment a vznikla firma Moisture Guard. My jsme přivedli manažera a investora, výzkumníci se věnují technologiím a nyní jsme ve fázi, kdy startup už má stovky zákazníků nejenom v Česku a na Slovensku, ale míří i do Rakouska. Zároveň jsme prodali pět procent z deseti, co tam máme, zpátky co-founding týmu, protože se firmě začíná dařit a generuje peníze, takže se podílu postupně zbavujeme, abychom měli další kapitál na scouting a budování dalších startupů.

Zaměřujete se na pomoc pouze výzkumným týmům, nebo pomáháte i studentům?

Nedávno jsme na ČVUT řešili, že by mohl vzniknout fond pro studentské startupy. V Unico.ai se ale spíš zaměřujeme na pokročilé nápady, které už mají za sebou solidní výzkum a dostaly zpětnou vazbu od mezinárodní vědecké komunity. To značí, že jde o dobrou technologii, na které se dá stavět. Studenti nemají tolik zkušeností, v jejich případě není takový rozdíl mezi startupem z ulice, kde začínají úplně od nuly. Takové věci my neděláme, protože projektů, které jsou technologicky zajímavé, je strašně moc. My si z nich vybíráme jenom třeba jedno procento nejlepších. Zrovna teď startujeme další dva projekty, ale vím, že jich je dalších dvacet, které by si to také zasloužily. Je ještě hodně ryb, které se dají z toho technologického rybníka vylovit a vyslat je na úspěšnou cestu.

Jak si mám představit to propojování? Pobíhá to jen na základě databází a algoritmu?

Z různých databází, většinou veřejných, získáváme informace typu publikace, patenty, prodané licence, výzkumné projekty. Z toho zagregujeme profily výzkumníků. Potom se snažíme v těchto datech vyhledávat a doporučovat. S tím nám pomáhá AI. V regionech, kam nyní expandujeme, v podstatě žádná evidence neexistuje. Ani tady na tom nejsme o mnoho líp. Musíme agregovat velké množství databází a čistit nekonzistence v datech, abychom tyto profily vyrobili.

Původně jsme si mysleli, že uděláme systém založený na AI a celý proces bude automatický. Ale zatím se nám to úplně nepovedlo. Teď jsme ve fázi, kdy je potřeba ještě hodně lidského elementu. Začali jsme budovat důvěru a zlepšovat procesy. Jak u akademických institucí, tak u firem. Ukazuje se, že spousta firem si neláme hlavu nad udržitelností – snaží se vytáhnout z akademie talenty a je jim jedno, že po nich zůstane spálená země. Pochopitelně akademie je směrem k soukromým firmám poměrně ostražitá, protože je zvyklá na tento způsob jednání. Toto musíme překonávat a s tím AI nepomůže.

Postupně na tom systému pracujeme a tím, jak expandujeme datově i do Polska a na Slovensko, teď i do Gruzie, tak se ta osobní rovina nedá škálovat. Takže se snažíme celý systém vymyslet tak, abychom ho byli schopni rozšířit i do zahraničí. Čím méně známe terén, tím větší význam mají standardizované procesy a algoritmy jako například AI matchmaking.

Univerzity jako betonárky

Jaký pro vás byl loňský rok, co se týče obratu a zisku? Pocítili jste vliv pandemie?

Na jaře jsme měli docela těžké časy. Kolegové dříve dělali hodně osobních schůzek, což najednou nešlo. Firmy byly ve složité situaci a inovace je to první, co můžete škrtnout. Trochu jsme se báli o budoucnost, udělali jsme poměrně zásadní řezy. Propustili jsme nějaké lidi. Dopadlo to ve finále dobře, podařilo se nám zase o sto procent vyrůst, možná i díky těm změnám. Obrat jsme měli kolem dvanácti milionů a výnosy milion. Další plán je čtyřicet. To už bez mezinárodní expanze neuděláme.

Jak funguje Unico.ai po finanční stránce? Je například využití platformy pro firmy zdarma?

Nejvíc výnosů máme od velkých soukromých společností. Pak děláme hodně konzultací, třeba pro Světovou banku. Ve startupech máme podíl, nějaké malé procento, kterého se postupně zbavujeme. To jsou peníze, které přijdou za čas, nedá se na nich moc stavět byznys. Ale věřím, že některé startupy budou za pár let hodně úspěšné, a máme jich hodně, tudíž věřím, že se to vyplatí.

Z hlediska softwaru je náš byznys model takový, že základní funkcionality dáváme zadarmo. Na web Experts.ai se dá jednoduše přihlásit a vyhledávat. Větším firmám nabízíme customizaci. Ony si to koupí a my jim můžeme interní data polepšit, natahat z různých zdrojů, vylepšit jim profily atd. To je jeden směr. Druhý směr je, že vysokým školám dodáváme personalizované widgety na jejich web. Ty ukazují podnikům, co jim instituce může nabídnout z pohledu expertů, technologií, smluvního výzkumu. Šetříme jim práci, protože data aktualizujeme, a profily tak nezastarávají.

Hovořil jste o konzultacích a workshopech. Snažíte se v rámci nich i šířit nějakou osvětu na akademické půdě? Naučit třeba výzkumníky, jak se orientovat v byznysovém prostředí a přemýšlet předem o byznysovém potenciálu technologie?

My nejsme firma, která by se soustředila na výchovu lidí, jak dělat byznys. Spíš se snažíme jim pomoci to strukturálně nastavit. Jednáme s vedením univerzit a fakult a pomáháme jim upravit jejich vnitřní směrnice tak, aby podporovaly podnikavost. Vidím objektivní překážky, které tohle prostředí hodně tlumí a poškozují.

Snažíme se to dělat tak, aby na tom vydělal náš region, aby tady vznikly firmy, které dokážou výsledek výzkumu přetavit do produktu. A ne jako třeba v Kanadě, kde dělají hodně základního AI výzkumu, ale potom to nedotáhnou do produktu a vydělá na tom peníze někdo jiný.

Jaké konkrétně překážky máte na mysli?

Spousta komercializačních oddělení funguje spíš jako betonárky. Snaží se, aby nikdo nemohl říct, že tato oddělení na vysokých školách neplní funkci řádného hospodáře, a aby splnily své povinnosti ochrany duševního vlastnictví. Mají přehnané nároky a představy o podílu ve firmě. To často i v situaci, kdy je duševní vlastnictví, které univerzita vkládá, marginální. Přitom každý normální člověk si spolupodílníka vybírá tak, aby mu pomáhal. Vysoké školy by kromě výzkumu a výchovy vědců měly fungovat jako motor inovací. Měly by se naučit přenášet inovace do praxe. Aby výzkumníci zakládali startupy přes univerzitu, tak ta cesta přece musí být schůdná. A ne, že projekt dva roky jen připravujete, protože to musí projít přes sedm schvalovacích orgánů.

Já s tím mám sám zkušenost. Když jsme zakládali Unico.ai, tak jsme chtěli, aby z toho ČVUT něco mělo. Komunikace, co jsme měli s rektorátní kanceláří, byla něco, co už nikdy nechci zažít. A když máte výzkum, který byl placený univerzitou, a potřebujete ho dostat ven, tak je to ještě těžší. Kolikrát se lidem vyplatí udělat si to vedle znovu. Dokud se univerzity nezmění a nebudou víc přátelské k původcům i k byznysu, tak je budou lidé obcházet. Já přitom vidím, že jsou původci vděční, když dostanou šanci to udělat od začátku správně. A úspěch částečně připisují i univerzitnímu prostředí a snaží se mu to vrátit.

Mluvil jste o expanzi do zahraničí. Jak tam funguje propojování? Doporučujete zahraničním firmám české výzkumné týmy?

To byl náš původní plán. Že budeme hledat zahraniční partnery pro české akademické prostředí a talentované výzkumníky. Nakonec jsme to trochu změnili. Momentálně spíš datově mapujeme ekosystém v Polsku, na Slovensku a dál. Vidíme, že mají hodně podobné problémy jako my. Ale je tam z hlediska zajímavých technologií ohromný potenciál. Trochu sobecky si myslíme, že bychom jim s tím dokázali pomoci. Třeba přinést český venture kapitál a participovat na jejich úspěchu. A pomoci jim to nastavit tak, aby do budoucna nešlo o vykrádání talentů a mozků, ale aby místní firmy dokázaly spolupracovat s místními univerzitami. To je náš ultimátní cíl.

V čem jsou nápady, které vznikají na akademické půdě, podle vás specifické?

Hodně často řeší problém, který nikdo nemá. Jsou odtržené od reality. To je výsada akademické půdy, že máte takovou svobodu v bádání, že můžete bádat nad něčím, co nikdy nikdo nepoužije.

Na druhou stranu, když už máte zajímavou věc podloženou recenzovaným výzkumem, tak jsou zahraniční studie, které dokazují, že startupy, které jsou založené na kvalitním výzkumu, mají 4krát až 10krát větší šanci byznysově uspět. Není to něco, co někoho napadne na ulici, ale má to už nějaké parametry, unikátní výhodu, kterou konkurence nemá. Často jde o myšlenky, které otevírají možnost dělat úplně nové produkty, které na trhu ještě vůbec nejsou. A je to ještě řádově složitější v případě, kdy nemáte trh a lidi neví, co kupují. Sám jsem si s tím prošel s Recombee. Když jsme začínali s rekomendačními systémy, tak lidé vůbec netušili, co se jim snažíme prodat.

Pomohla vám zkušenost z univerzity nějak v podnikání? Vnímáte se spíše jako akademik, nebo podnikatel?

Jsem byznys minded akademik. Pořád inklinuji k bádání, výzkumu, svobodě. Hrozně mě baví pracovat s mladými talenty. Mít svobodu zkoumat to, co mi teď přijde zajímavé. Na druhou stranu už taky nejsem nejmladší a rád bych za sebou měl nějakou stopu, rád bych lidem změnil život k lepšímu. Proto dělám Unico.ai a další projekty kolem. Mohl bych dělat na plný úvazek Recombee, kde se nám daří a máme globální produkt, ale pořád mi to nedá a za těch dvacet let jsem nasbíral dost zkušeností s tím, jak funguje akademický svět. A tuto zkušenost bych rád předal dál. Věřím, že když naučíme akademické instituce pracovat s daty, která mají k dispozici, pomůžeme jim, aby byly relevantnější pro business. Ale také aby studentům dokázaly zprostředkovat reálné projekty, to bude obří změna. Začneme si více vážit talentu, kterým se teď neuvěřitelným způsobem mrhá, a budeme s ním aktivněji pracovat.

I mladší projekt Prg.ai, který jste spoluzaložil, se zabývá propojováním. O co přesně usiluje?

Byli jsme na byznys misi v Kanadě a dívali se, jak tam pracují se startupovým ekosystémem, a dost se nám to líbilo. Samozřejmě mají velkou státní podporu, ale my jsme věřili, že se to dá udělat i zdola. U nás jsou dost podobné podmínky. Máme prostředí, kde už je na čem stavět. Máme krásné město a jsme schopni sem natáhnout lidi z celého světa, protože je tu vysoká životní úroveň. Podobně sobecky to dělají v Kanadě. A to se snažíme trochu napodobit.

Já tomu říkám zakrmování rybníka. Když z něj chcete tahat firmy a talenty, tak ho musíte zakrmit, aby se talentům dařilo a na univerzitách se dělal kvalitní výzkum. Jinak ho hned vylovíte. Celý ekosystém se musí nějakým způsobem spojit. Musí se podpořit výchova talentu. Ať už se jedná o místní, nebo o lákání talentů ze zahraničí. Někde to mají založené na tom, že přetahují ze zahraničí, třeba v USA. To zajišťuje jejich bohatství. I my jim dodáváme hodně lidí. Tohle bychom rádi změnili, aby u nás bohatství zůstávalo, abychom naše nápady dokázali sami prodat ve světě. Koncepčně je to hodně o propojování, protože to nemohou univerzity táhnout samy, musí tam být zapojené podniky i startupy. Aktuálně nás hodně podporuje i město.

Potom je to hodně o PR. To nám moc nejde. Vytroubit do celého světa, že jsme fakt dobří. Ukázat naše úspěchy. Když to takto provážeme, tak omezíme odchod našeho největšího bohatství z regionu. Nadnárodní firmy nám prodávají talent našich lidí, kteří k nim utíkají pracovat, což je opravdu špatná pozice do budoucna. Myslím, že v mnoha oblastech máme šanci být světovými lídry.

Myslíte, že do budoucna z Prahy opravdu bude centrum výzkumu a umělé inteligence?

Já si myslím, že už je. Akorát o tom málo mluvíme. IT oblast v pražském regionu už generuje poměrně hodně peněz a kvalitní práce a láká lidi z celého světa. Možná tady obyčejní lidé trochu postrádají konkrétní cíl. Prg.ai by jim mělo ukázat směr. Člověk by řekl, že společnost bude mít nějakou vizi a nebude řešit hlouposti. Podívejte se do mediálního prostoru, co se řeší. Zeptejte se někoho na ulici, jakou má tenhle region vizi. Když ve firmě nemáte vizi, tak to s tou firmou špatně skončí. Když nemáte vizi v regionu a v ekosystému, tak je to hodně podobné.

Foto: Archiv Pavla Kordíka