Tomáš Kouřim je startupista. A také recesista každým coulem. Během studií na pražském ČVUT se chtěl nechat zvolit králem Majálesu. Nestal se jím, a tak se v roce 2011 přihlásil do konkurzu na generálního ředitele České televize. I když se narozdíl od ostatních kandidátů mohl prokázat certifikátem na rozepnutí patnácti podprsenek pouze za pomoci úst během jediné minuty, porazil jej stávající šéf veřejnoprávní televize Petr Dvořák.
Původem z Plzně, studoval v Praze, USA, Německu i ve Španělsku, ale místo svatby v jeho případě bylo jasné. Městečko Kouřim. V době, kdy ji široká veřejnost ještě neznala, pracoval v Blindspot Solutions, firmě, která například dokáže téměř na desetinu přesně pomocí umělé inteligence předpovědět volební výsledek ze zlomku sečtených hlasů.
Přesto z dobře placené pozice odešel. Bez plánu, co bude dál. Později s kolegy založili vlastní startup Mild Blue. Firmu, která pomáhá medicíně využít potenciál umělé inteligence a strojového učení a zužitkovat sílu ukrytou v datech. A ze které chce vybudovat dalšího českého jednorožce. To je fakt. Recesistu v sobě nezapře, když trasu, kterou na této ambiciózní cestě dosud ušel, bez váhání zcela přesně vyčíslí na 23,5 procenta.
V rozhovoru pro SJ News jsme mluvili o valuaci firmy, kde působí jako vizionář a šéf, i o tom, co je pro startupisty důležité. Začít jsme ale nemohli ničím jiným, než jeho veřejnoprávní anabází.
Od poloviny února se do výběrového řízení mohou přihlásit zájemci o post generálního ředitele České televize. Budete mezi nimi?
Zvážím to, ale asi ne. Není to obor, kterému bych se chtěl věnovat. Je mi jasné, na co narážíte. Tehdy ta situace byla trochu jiná. Ne, že by to tehdy byl obor, kterému bych se věnovat chtěl, ale toho času pro různé recesistické aktivity bylo výrazně více než dnes. A tohle byla jedna z vrcholných recesistických akcí, které se mi povedly.
Do konkurzu jste se hlásil se zajímavými dovednostmi - uměl jste rozepnout patnáct podprsenek pouze za pomoci úst během jediné minuty. Došlo k nějakému vývoji?
Vylepšil jsem si skóre. Pozvali mě do holandské televize, zaplatili mi letenku a hotel a umožnili mi zlepšit ten rekord. Šlo o soutěž, kde jsem se vsadil, že zvládnu třicet podprsenek za devadesát vteřin. To jsem zvládl. Za minutu jich bylo dvaadvacet. Vyhrál jsem, tuším, tisíc eur, které jsem věnoval na místní Pink Ribbon charitu (růžová stuha je mezinárodním symbolem povědomí o rakovině prsu, pozn. red.). Takže ta kandidatura měla ještě takovouto mezinárodní dohru.
Pak už jste se ale na vážno vrhnul do startupových projektů. Jedním z nich byl Blindspot Solutions...
Začínal jsem tam jako nějaký patnáctý člověk, tedy v relativně malé firmě. V tu dobu ji ještě nevlastnila Adastra. Šlo o čerstvý startup, který měl dobře našlápnuto. Myslím si, že jsem tam byl v době největšího růstu, protože když jsem po dvou letech odcházel, lidí bylo osmdesát nebo ještě více.
Od té doby se to nijak zásadně nezměnilo, lidí je tam plus mínus stejně. K největší změně došlo, když se ze startupu stala součást Adastra Group. Byť si Blindspot dodneška zachovává značnou míru nezávislosti, tak to prostředí korporátu, které je s tím spojené, je znát.
To byl důvod, proč jste odešel?
Měl jsem se tam krásně, o Blindspotu nemůžu říct nic špatného. Byla to dobrá zkušenost, hodně jsem se toho tam naučil, potkal jsem tam spoustu zajímavých lidí. Třeba Honzu Kubanta (poloviční vlastník Mild Blue, pozn. red.), se kterým jsme založili Mild Blue. Ale to, jak se firma přiblížila ke korporátu, bylo určitě jedním z důvodů, proč jsem odcházel.
IKEM jako reference
Po odchodu jste zakládali Mild Blue. Jak k tomu došlo?
Právě s Honzou a ještě dvěma ex-kolegy z Blindspotu, respektive původně ještě ve větší skupině, v době největšího covidu, kdy jsme nevěděli, jestli tady umřeme nebo co, tak jsme si říkali: Co s tím budeme dělat? A přišli jsme na to, že nás baví dělat chytré algoritmy, umělou inteligenci a další zajímavé věci. Technicky. A zároveň že nás motivuje to, aby za tím bylo něco víc, lepší přidaná hodnota než třeba urychlení procesu získání půjčky o třicet minut.
Proč právě zdravotnický sektor?
Primární bylo, že chceme dělat chytré algoritmy s nějakou další přidanou hodnotou než jen tou, že nám za to někdo zaplatí. Hledali jsme správný obor a zdravotnictví nám z toho vyšlo jako obor, který tuto přidanou hodnotu jednoznačně má.
Dělali jste si průzkum trhu?
Ne. Důvodem nebylo, že bychom snad nechtěli, ale všechno šlo hrozně rychle. Začali jsme o té myšlence uvažovat a než jsme měli čas udělat si průzkum trhu, tak už jsme měli zakázky.
Ty přitom nejsou výhradně tím, na co se zaměřujete.
Mild Blue dělá jednak vlastní produkty, ale také zakázkový vývoj pro zdravotnictví. Nejdříve byla zakázka na vývoj ve zdravotnictví, což byl projekt na párování ledvin. Jde o projekt, který si u nás objednal pražský IKEM, běží dodnes a je mezinárodní. Každé tři měsíce náš algoritmus pomůže najít novou ledvinu spoustě lidí. Jenže jedna věc je algoritmus, druhá pak realita. To, co najde algoritmus, se občas nestane, například proto, že daný člověk před uskutečněním transplantace onemocní nebo dokonce zemře.
Skvělé nám na celém projektu přijde to, že funguje a umožňuje mezinárodní výměny ledvin od živých dárců. V době, kdy jsme na zakázce pracovali a dávali vše dohromady, jsem si vůbec nedokázal představit všechny důsledky tohoto programu.
Jak byznysově rezonuje, že IKEM patří mezi vaše klienty?
IKEM je samozřejmě skvělá reference, znají ho všichni. A troufnu si tvrdit, že nejen ti ze zdravotnického oboru. Spokojenost je oboustranná a trvá. Nemocnice to s námi táhne po celou dobu fungování firmy. Takže tohle jméno má samozřejmě velkou váhu. Ideálně by to mělo fungovat tak, že nám klienti budou sami volat, jestli nemáme ještě nějakou kapacitu, že potřebují něco udělat. Tam se chceme dostat.
V hlavní roli algoritmus
Zkuste pro čtenáře vysvětlit, jak vše funguje...
Člověk má nemocné ledviny, potřebuje novou, je na dialýze. Má dvě možnosti. Buď čeká na kadaverózního dárce a je na seznamu. Vůbec to nemá ve své moci. Vše závisí na tom, zda se nějací dárci vůbec objeví.
Druhou možností je najít si živého dárce. Typicky je to nějaký ze členů rodiny, který je ochoten darovat jednu ze dvou ledvin. V tu chvíli může jít pacient na operaci hned a nemusí čekat roky. Nezřídka se ale stává, že transplantace není možná, protože příjemce není kompatibilní s dárcem. Tuto dvojici lze zařadit do programu živých dárců, o který se v Česku stará IKEM. Hledá dvojici, která má stejný problém a kde je případná transplantace možná.
Takové dvojice ale nemusí být jen dvě, může jich být daleko více. S tím, jak roste množství dárců a příjemců, tak roste i komplexita a není úplně v lidských silách najít řetězec, který by byl optimální, bezpečný, realizovatelný, atd. A právě to je platforma pro náš algoritmus. Vezme všechny dvojice, které tam jsou a najde mezi nimi optimální kombinace dárců a příjemců.
Nic podobného dříve nebylo k dispozici?
Do doby, než jsme tam přišli my, tak v IKEMu měli nějaký nástroj, ale byl takový řekněme podomácku vyrobený. Ne že by technicky fungoval špatně, ale bylo velice těžké ho použít. Když lékař řekl, že se mu něco nelíbí, že by chtěl něco změnit, tak výsledek byl třeba za týden. S využitím našeho nástroje to samé zjistí za půl minuty.
Čím je to dané?
Vedle samotného optimalizačního algoritmu je součástí našeho nástroje i přehledná webová aplikace, která umožňuje snadno nastavit všechny parametry a kdykoliv spustit novou optimalizaci. Samotný běh programu je velice rychlý, v řádu desítek sekund.
Jak projekt na párování ledvin vlastně pokračuje?
Rozšířil se. Když jsme do něj vstupovali, tak byl česko-rakousko-izraelský. Dnes s možnou spoluprací koketují i další země. Aktuálně zkoušíme, jak by vše fungovalo. Řeší se složité právní detaily. Primárně jde o záležitost IKEMu, který je odborným garantem projektu, ale my mu s tím velice aktivně pomáháme. Zapojujeme se do evropských iniciativ nebo se snažíme aktivně oslovovat další zahraniční partnery a nemocnice.
Na celý problém se díváme nejenom jako na záležitost softwaru, ale komplexně. Tedy i na medicínskou stránku věci, byť jí z principu věci nerozumíme. Ale snažíme se pomoci, kde můžeme. Oslovit, bavit se, zjišťovat. Dává nám to velký smysl.
Produkty jsou reakcí na reálnou poptávku
V dubnu 2023 Mild Blue oslaví tři roky existence. Vypravili jste se během té doby do nějakých slepých uliček?
Jasně, tomu se nevyhnete. Projekt Breviary (aplikace pomáhající zdravotníkům snadno spočítat správné dávkování léků a sledovat jeho historii, pozn. red.) možná taková slepá ulička je. Ještě není úplně jasné, že to tak je, ale ta stopa se dost zužuje. Ukazuje se totiž, že ten nástroj sice má velkou přidanou hodnotu, ale pouze pro malé množství institucí.
Na který ze svých produktů teď naopak sázíte nejvíce?
HealthWarden. Je to novější projekt, u kterého se snažíme poučit z předchozích zkušeností a koncipovat ho tak, abychom potenciálně cílili na širší bázi klientů. HealthWarden je nástroj, který pomáhá s pozákrokovou péčí. Základem je klasická fitness aplikace, která sleduje kroky, spánek, tlak, tep, stres a další ukazatele. Ale rozdíl od čehokoli, co se dá stáhnout na App Store, je ten, že naše aplikace se vždy přizpůsobí nejen konkrétnímu pacientovi, ale především danému lékaři a zákroku.
Když jde pacient na operaci, tak nějakou dobu leží v nemocnici. Pak odchází domů, kde ale jeho léčba nekončí. Většinou jde o dlouhou rekonvalescenci, kdy je potřeba dodržovat určitá opatření. Jaká přesně vždy záleží na konkrétním případu. Aplikace typu Garmin člověku říká, že ještě neušel deset tisíc kroků, tak aby ještě šlapal dál a vůbec neřeší, že má třeba zlomenou nohu. Sveřepě po něm vyžaduje, aby těch deset tisíc kroků ušel.
To, co naše aplikace říká, je nastaveno vždy specificky pro daného pacienta a konkrétní zákrok, který absolvoval a příslušného lékaře, který se o toho pacienta stará. Vždy vychází ze stavu jednoho každého pacienta a toho, co právě on potřebuje.
Jak funguje kontrola ze strany lékaře, když pacienta nemá pod dohledem na lůžku v nemocnici?
Nechci příliš zabíhat do legislativních záležitostí, které jsou velmi komplikované. Různé věci se smí a různé naopak ne a je docela těžké se v tom zcela zorientovat. Každopádně základní myšlenky jsou: lékař říká, co je dobře a co špatně, a věnuje se primárně tomu, co je špatně. Čas lékaře je drahý, stejně tak jako samotná léčba.
Jednou z důležitých věcí je, že naše aplikace funguje maximálně automaticky, ale zároveň má lékař plnou kontrolu. Říkáme tomu šablonová péče. Lékař si předpřipraví nějaké modely, které se aplikují na jednotlivé pacienty. Podle toho, co přichází za pacienta, tak mu lékař přiřazuje jinou šablonu péče, kterou ale ještě může dál upravit dle potřeb daného pacienta.
PŘEČTĚTE SI: Telemedicína posouvá lékařskou péči: chat s lékařem, vzdálená diagnostika i monitoring
Kde berete data, aby umělá inteligence mohla pracovat co nejlépe?
Kde se dá. Česká legislativa stále nemá úplně přesně definované, kdo je vlastníkem informací o zdravotním stavu pacienta. Panující konsenzus pracuje s tím, že je jím člověk, pacient. Jenže do značné míry je jím také nemocnice, respektive doktor. Což samozřejmě vytváří určitou právní nejistotu.
Nás nezajímá, jestli pan Nováček má rýmu nebo dnu, ale agregované, anonymizované informace. Proto se snažíme hledat nejrůznější partnerství s těmi, kteří daty disponují. Což jsou typicky nemocnice. Jenže v českém zdravotnickém prostředí je to stále komplikované, protože data jsou často nestrukturalizovaná, nedostupná a špatně uložená. I to je něco, co se snažíme změnit.
Jsou i další možnosti?
Druhou cestou je vlastní sběr dat v rámci už běžících aplikací, kde je potřeba brát zřetel na to, aby vše bylo v souladu se zákonem, což je poměrně složitá právní disciplína.
Třetí možností je dívat se do světa do veřejných databází, které existují, jsou k dispozici a dají se využít. Zatím jsme v tomto úspěšní nebyli ve smyslu, že data, která jsou k dispozici, se nám úplně nehodí. Každopádně pro jakoukoli umělou inteligenci a neplatí to jenom u nás ve firmě, ale všude, jsou data alfa a omega. Sehnat si kvalitní data, to řeší všichni. Vždy a všude je to problém.
Stává se, že z poptávky na konkrétní řešení vytváříte univerzální produkt, který má další využití?
Všechny naše produkty vznikají jako reakce na poptávku ze strany klientů. Snažíme se bavit se s lékaři a zjišťujeme, co je trápí. Produkt HealthWarden vznikl tak, že jsme s nimi mluvili a říkali nám: pacienta vidíme jednou za měsíc, když to jde dobře, některé pacienty nevidíme vůbec, mohou mít komplikace, mohou i zemřít, a my se to dozvídáme až se zpožděním. A přitom by třeba ani umřít nemuseli a šlo by s tím něco dělat. Takže primárně jde o poptávku ze strany lékařů, kteří chtějí mít lepší přehled o svých pacientech, o tom, co se s nimi děje poté, co opustí brány nemocnice.
A investice do nových produktů?
Můžeme si dovolit jen to, co vyděláme. Zatím je hlavním cílem růst, což se nám pořád daří. Doufám, že to tak bude ještě nějakou dobu. Ale samozřejmě v tom byznysovém modelu, který máme dnes, je někde strop. Tam pak bude muset převážit stránka produktů tak, abychom rostli dál. Věřím, že se to podaří.
Zatím bez investora
Mluvíte o byznysovém modelu. Jak funguje?
Z nasmlouvaných projektů financujeme vlastní produkty. Nemáme žádného investora a snažíme se vybalancovat to, že je potřeba zaplatit všechny účty a zároveň chceme budovat něco vlastního a udržet si nezávislost. Vše v Mild Blue se tak platí z toho, co vyděláme.
Řada startupů je v prvních letech existence ztrátová. Jak jste na tom v tomto směru vy?
Jsme na černé nule. Veškeré vydělané peníze investujeme zpátky do firmy. Ve chvíli, kdy budeme mít investora, tak můžeme peněz do našich produktů investovat samozřejmě více.
V jakém stadiu případný vstup investora do firmy je?
Příchod investora má dvě strany mince. Je hezké, když si člověk v novinách přečte, že nějaká firma dostala od investorů stovky milionů korun a je ohodnocená jako jednorožec. Na jednu stranu by nás to lákalo, na druhou stranu cítíme a slyšíme od našich přátel z jiných firem, že to má také celou řadu nevýhod.
Například?
Tou největší samozřejmě je, že člověk ztratí autonomii, kterou do té doby měl. Už by to nebylo tak, že si s Honzou (Jan Kubant, pozn. red.) řekneme: uděláme to takhle a hotovo. Je tam určitý dohled a kontrola ze strany investora. Což je pochopitelné, chrání si své peníze. Z mého pohledu je proto klíčové, aby investor nebyl jenom někdo, kdo přináší peníze a byznysové příležitosti, ale aby s námi sdílel i naše hodnoty, vize a priority.
Ve svém podnikání využíváte možností umělé inteligence. Používáte ji i při rozhodování, jak firmu řídit?
Na data samozřejmě spoléháme. Ale ve srovnání s umělou inteligencí si myslím, že ta naše je pořád o něco lepší.
Jak se to konkrétně promítá do hospodaření firmy?
Loni jsme oproti roku 2021 rostli zhruba dvaapůlkrát. Podobným tempem jsme zatím rostli každý rok. Letos bych chtěl obrat zdvojnásobit a další rok uvidíme, zda se to podaří. Za rok 2020 byl obrat 750 tisíc korun, v roce 2021 šlo o 3,737 milionu a za rok 2022 by to mělo být kolem osmi milionů. Ještě to nemáme úplně spočítané. Za rok 2023 by to podle plánů mohlo být řádově 15 milionů korun.
Odkud příjmy pochází?
Zatím jde o výnosy pouze z České republiky. Ambice je jít i do zahraničí, ale je to velmi těžké. Ve chvíli, když řeknu: jdeme do zahraničí, tak se musím také podívat, co to znamená pro náš český byznys. Opustíme ho? To nechceme. Ale kdo ho bude dělat, když my budeme v zahraničí?
Není cestou přijmout investorské peníze a najmout další lidi?
Dosud rosteme organicky a přijde nám to jako to nejlepší, co momentálně můžeme dělat. Víme, že tento přístup má spoustu nevýhod a vstup investora tak zvažujeme. Jsme v kontaktu, bavíme se a myslím, že kapitálové fondy jsou stále ještě nakloněné investici nejen do Mild Blue, ale do technologických startupů obecně.
Jak vzdálená nebo naopak blízká je varianta, kdy kontakt přeměníte v kontrakt?
To opravdu nelze říct. Jsme startup a fungujeme jako startup. Co platilo včera, možná dnes už neplatí. Všechno se vyvíjí strašně rychle a i když dnes říkáme, že vstup investora zatím není na pořadu dne, tak se to může velice rychle změnit.
Co při rozhodování převažuje?
Hlavně to musí dávat smysl oběma stranám. Musíme vědět, že peníze dokážeme efektivně utratit. Když budete mít fantastickou myšlenku, technologii, schopnosti a ve 13. století budete vyrábět mikročipy, tak k čemu to bude? Není to jen o tom, mít co nejvíce lidí, produktů, zboží a reklam, ale je potřeba, aby do sebe vše zapadlo. Myslím si, že dnes to ještě není ve fázi, kdy by to tak bylo. Samozřejmě, že je, co se financí týče, dobré mít nějakou jistotu a klid. Ale zatím to zvládáme i bez investorů.
Jednorožec jako meta
Jakou valuaci Mild Blue podle vás aktuálně má?
To je otázka a jeden z důvodů, proč tu zatím žádný fond rizikového kapitálu není. Ani my sami nemáme tuto otázku v tuto chvíli zodpovězenu. Dá se na ni odpovědět mnoha způsoby. Když řekneme, že ta hodnota je nula, tak to dokážu bez problému obhájit. A když řeknu, že je to jednička a za ní velký počet nul, tak si to obhájím úplně stejně.
Ale nakonec je to podobné jako když prodáváte ojeté auto. Jakou má hodnotu, řekne trh, ne vy. Ve chvíli, kdy na trh s Mild Blue půjdeme, tak zjistíme, jaké to číslo skutečně je. Jediné, co mohu říct úplně bezpečně je to, že je každým okamžikem větší.
Jednou z vašich ambic je vytvořit z Mild Blue dalšího byznysového jednorožce. Jak daleko jste na cestě za svým cílem došli?
23,5 procenta (usměje se). To, co jsme dosud udělali, víme, ale co bude potřeba do budoucna, to je neznámé. Aby to byl jednorožec, tak to musí jít pořád lépe a lépe. To je jasné. Když akceptuji tuto premisu, pak jde pouze o sklon křivky, jak moc to bude rychlé. A tam je rozptyl tak strašně velký, že těžko určovat hodnotu. Dovedu si představit, že jsme v půlce, ale stejně tak na pěti procentech. Na nule už nejsme určitě.
Možností, jak firmu posunout, jsou také nejrůznější akcelerátory. Mild Blue se stal účastníkem HealthTech inkubátoru Caelestinus. Ten po dobu devíti měsíců poskytuje startupům v různé fázi mentoring, zázemí i možnost získat prvotní investice. Jak jste s tím spokojení?
Inkubátor pomáhá, ale neudělá to za vás. V určitých věcech může pomoct, ale v něčem ne. Naše zkušenost je zatím taková, že bychom potřebovali inkubátor, který je zaměřený výhradně na nás. Ale to už by pak nebyl úplně inkubátor.
Mild Blue zatím roste organicky. Kolik lidí se na rozvoji firmy aktuálně podílí?
Začínali jsme jako čtyři spoluzakladatelé. Dnes se blížíme k třicítce, ale nejsou to plné úvazky. Máme také spoustu studentů nebo kontraktorů, kteří mají ještě nějakou další činnost a s námi spolupracují na částečný úvazek. Hlav je ve firmě aktuálně 29.
Důležitá je i motivace. U startupů jí často bývají akcie firmy. Co vy na to?
Zaměstnanecké akcie v Mild Blue řešíme, aktuálně vymýšlíme, jak to technicky správně nastavit. Rádi bychom letos první zaměstnanecké akcie vybraným kolegům předali. Ale není to jenom o akciích a penězích. Když si půjdete zahrát fotbal, tak všichni v týmu chcete vyhrát. Spojuje vás myšlenka, že vyhrajete vy a ne ten druhý tým. Dáváte do toho všechno, i když vás za to nikdo neplatí ani nemáte týmové akcie. Chceme, aby všichni v Mild Blue táhli za jeden provaz, abychom měli všichni stejný cíl. A myslím, že zatím se nám to celkem daří.
PŘEČTĚTE SI: Místo zaměstnaneckých akcií virtuální podíly: jak startupy řeší problém s českým daňovým řádem
Dítě zvládá víc než AI
Už jsme zmínili umělou inteligenci. Jak ji využíváte?
Zdaleka ne tak moc, jak bychom chtěli. Bohužel. Klíčovým podkladem pro umělou inteligenci jsou data. Když nejsou data, není umělá inteligence. A to je často případ českého zdravotnictví. Někdy si nejprve musíme připravit půdu, abychom mohli AI použít. Máme tak například projekt, kde rozpoznáváme obraz pomocí neuronových sítí, ale máme i čistě software development projekty, kde teprve vytváříme systémy, na nichž jednou půjde AI vystavět.
Velký rozruch vzbudil chat GPT-3. Jak daleko AI ve srovnání s člověkem podle vás je?
To je hrozně filosofická otázka. Někde jsem četl, že umělá inteligence dosáhla inteligence tříletého dítěte. To mi přijde naprosto absurdní. Vidím to koneckonců doma. Dítě zvládá úplně jiné věci než umělá inteligence. Jsou to podle mě pořád dvě úplně neporovnatelné věci.
Bude závěrečnou fází, že se umělá inteligence zvládne učit sama bez pomoci člověka?
Další filosofická otázka. Alpha Go Zero je algoritmus, který se učí sám. Nikdo mu neříká, jaké jsou dobré strategie v go, nemá k dispozici žádné lidské hry. Na druhou stranu, byli to lidé, kdo do jeho kódu vložili pravidla go, možnosti co ve hře dělat lze, jak se pozná, že hráč vyhrál.
Podobně to platí pro různé deep fake algoritmy, výměny obličejů, zestárnutí atd. Fungují skvěle, výsledky vypadají tak důvěryhodně, že to člověk nepozná. Myslím, že člověk by to tak dobře neuměl. Princip fungování takových algoritmů navíc není úplně očividný. Ale pořád to byli lidé, kdo řekli: tak, algoritme, teď mi vyměň obličeje. Tohle je mladý člověk, udělej z něj starého.
Když byste na základě toho, co jste se při vlastním podnikání naučil, měl poradit těm, kteří se chtějí pustit do byznysu v podobě startupu, co by to bylo? Čeho se mají vyvarovat?
Za mě je důležité vyhodnotit si věci, kterých se opravdu bojím, které nechci, aby se staly a následně se chovat tak, aby se nestaly. Když mám ošetřené toto minimum, že to nedopadne tím nejhorším možným způsobem, jak může, tak se pak naopak nebát.
Spousta startupů, se kterými se setkáváme, chodí za kapitálovými fondy s nabídkou spolupráce a nemají za sebou víc než myšlenku, koncept. Některé u investorů uspějí, i když nemají nic než jednu prezentaci. Ale spíš ne, je lepší mít už něco za sebou.
A co se vám osvědčilo? Na co vsadit?
Je důležité mít jasnou vizi a za tou jít. To neznamená přesně vědět kdy a co dělat, ale spíš jak věci dělat a proč. Mít jasně stanovené hodnoty a ty sdílet se společníky, klienty i zaměstnanci. A vědět, že to co děláte, je správné, protože když děláte správné věci, nemůžete neuspět. V takovém případě ani krach není neúspěch.
