Začínali jako studenti v suterénní garsonce. Sami dva míchali, balili a rozesílali zákazníkům první směsi müsli. Dnes, po deseti letech, jsou jedničkou na trhu. Zakladatelé firmy Mixit Martin Wallner a Tomáš Huber mají pod sebou stovku zaměstnanců, velkou výrobnu v pražské Michli a chtěli by ovládnout evropský trh. První jmenovaný se u příležitosti desátého výročí založení firmy rozpovídal v rozhovoru pro Newsroom.
Před deseti lety přišli kamarádi z vysoké školy Martin Wallner a Tomáš Huber s nápadem nabízet zákazníkům müsli „šité“ na míru. Myšlenka, kdy si zákazník sám rozhodne, z jakých surovin si směs namíchá, se brzy ujala a firma Mixit.cz se postupně dostala do povědomí široké veřejnosti. To vše bez investora, bez větší reklamy, pouze se základním kapitálem a nadšením pro věc. Shodují se, že právě nadšení je základem úspěchu. A to jim zůstalo i po deseti letech.
Na výrobní lince je možné smíchat až devadesát druhů různých surovin.
Co je těžší? Vybudovat startup, nebo se udržet na špici?
Zpětně mám pocit, že náš začátek byl jednoduchý. Bavili jsme se tím, bavilo nás sledovat, jak se posouváme a jak rosteme. To bylo super, naplňující pocit. Ocitli jsme se ve správnou chvíli na správném místě. Bylo to velmi dobře načasované, aniž bychom si to uvědomovali. Lidé se o nás zajímali, vše šlo tak nějak přirozeně. Těžší fáze následovala, když jsme firmu potřebovali dostat do černých čísel, aby nás mohla živit. To nám trvalo nějaké dva roky. Dnes je nejtěžší udržet růst. Stále musíme lidi bavit a vymýšlet novinky.
Před deseti lety, když jste s podnikáním začínali, jste byli oba ještě studenti. Kde jste na projekt sehnali kapitál?
Na začátku jsme do firmy investovali řádově vyšší statisíce. Snažili jsme se to lepit z vlastních zdrojů. Měli jsme nějaké úspory, hodně nám pomohla rodina. Příbuzní nám fandili, ocenili, že něco tvoříme a budujeme. Zároveň jsme si uvědomovali, že o peníze také můžeme přijít, proto jsme nešli do velkých rizik, vše jsme rozvíjeli pomaloučku. Začínali jsme v malé garsonce, kde jsme míchali prvních šest druhů müsli a samozřejmě mixy na přání zákazníků.
Tenkrát jste odmítli jít cestou investorů. Neměli jste obavy, že to neutáhnete?
Ani snad ne. Možná jsme byli naivní, byli jsme plní nadšení. Dnes bychom asi měli obavy daleko větší, protože už máme rodiny, děti. Tehdy nám zas až tak o moc nešlo. Šli jsme krok po kroku, pokus omyl. Naše podnikání pro nás byla forma seberealizace, plnili jsme si sen. Ale nešlo o živobytí. Naopak jsme se báli přijmout investory, že nám svážou ruce. Znervózňovalo nás to. Tak jsme se rozhodli, že kapitál zas tak nutně nepotřebujeme. I za cenu toho, že budeme mít pomalejší růst.
Výrobní linka vyrobí za jednu minutu šest mixů.
Ale on ten růst byl dost rychlý.
Na začátku jsme byli s Martinem sami dva. Já jsem míchal směsi a on je balil a posílal zákazníkům. Byly to desítky tub denně. Jenomže jsme to brzy už nezvládali, a tak jsme po třech měsících přijali prvního brigádníka. Pak jsme se stěhovali do větších prostor.
Dnes sídlíte ve velké fabrice, máte drahou míchací linku, lis na výrobu tyčinek a pod sebou stovku zaměstnanců. V jakých finančních relacích se pohybujete dnes?
Snažíme se výrobu zefektivnit, abychom nemuseli stále nabírat nové lidi. Sehnat kvalitní pracovníky je problém. Ve výrobě pracuje asi osmdesát lidí, dalších dvacet v administrativě. Roční tržby máme okolo 250 milionů. Zisk je v jednotkách milionů, protože hodně investujeme a stále to vracíme zpátky. Investujeme do vývoje i do nových produktů. Jen za loňský rok jsme jich uvedli na trh čtyřicet tři. Za ty roky máme přes tři sta tisíc klientů. Z toho polovina je u nás nakupuje pravidelně.
Co vás vedlo k tomu, že u vás, dvou ekonomů, zvítězil právě tento obor? Napadá mě, že jste byli vášniví konzumenti müsli? A nepřejedli jste se ho za ta léta?
Kupodivu ho stále máme rádi. To byla také od samotného začátku podmínka, že musíme dodávat jen to, co nám osobně chutná. Ale co se týče projektu, tak jsme v rámci studia narazili na podobně fungující koncept v Německu. Líbil se nám, přemýšleli jsme o něm a řekli jsme si, proč bychom ho nezkusili přizpůsobit českým podmínkám a poměrům.
V čem je český trh jiný?
V západní Evropě, v Německu, tehdy hodně frčelo bio. Pokud jste měli dodávat na trh prémiový sortiment, musel být výhradně v bio kvalitě. Také jsme s touto myšlenkou koketovali, ale u nás bylo tehdy bio dost zprofanované v tom smyslu, že se za něj vydávalo kde co. Tak jsme od myšlenky upustili. Zároveň by se vše výrazně prodražilo a bylo by daleko náročnější splňovat legislativu. Přesto jsme vždy šli cestou „čistoty“. Věděli jsme, že nechceme používat sířené sušené ovoce, nic kandovaného. Začínali jsme s běžně sušenými plody a pak jsme přešli na lyofylizované, které má prvotřídní kvalitu.
Dnes ale i Němcům konkurujete. Kam všude vyvážíte?
Pevnou základnu máme na Slovensku a v Polsku. Jsou to desetitisíce zákazníků. Před pár měsíci jsme spustili Maďarsko a zdá se, že se bude dařit. V budoucnu bychom chtěli zacílit na další evropské země.
Je každá země jiná?
Je. Původně jsme mysleli, že například Polsko bude podobné, ale vnímáme velkou rozdílnost. To, co nám marketingově fungovalo v Čechách, v Polsku nefunguje. Podobnost Česko - Slovensko je jasná, ale Polsko je strašně rozdílné. Tam jsou zvyklí na velké akce, tady jdou zákazníci za produktem a značkou. V Polsku musíme pořád přemýšlet, jak je zaujmout. Zajímavé je Maďarsko. Průměrná objednávka je nejvyšší ze všech trhů. Je zajímavé, že ačkoliv jsou to prvozákazníci, tak si toho hned koupí hodně. Dvojnásobné množství než u nás.
Na jaře oslavíte deset let. S jakými pocity se ohlížíte?
Určitě bychom do toho šli a asi bychom ani moc věcí neudělali jinak. Měli jsme docela štěstí. Byli jsme dost opatrní na to, abychom nedělali přešlapy. Měli jsme konzervativní přístup. Přitom jsme zpočátku ani moc neinvestovali do reklamy. Vždyť jsme nevěděli, jak to uchopit. Měli jsme štěstí, že jsme se do povědomí lidí dostali organicky. Jeden den jsme na náš osobní fb napsali, že tady máme nějakou službu, mrkněte na to, kamarádi. Rozvinula se diskuze, začali objednávat kamarádi, poslali to dál kamarádům a samovolně se to rozšířilo. Dnes marketing představuje výraznou investici. Trh je hrozně přesycený značkami, musíme se neustále posouvat a dávat o sobě vědět.
Roste konkurence?
Na trhu funguje dost značek, které vyrábějí balené müsli. My máme záběr mnohem širší, abychom se neomezili jednou produktovou řadou. Máme müsli, kaše, tyčinky, sušenky, zkoušeli jsme i sušenou zeleninu, ale nebyl to takový boom. Nám chutnala, zákazníkům taky, ale nevraceli se. Nabízíme slané oříšky, zájem je o mixitely a teď jde na pulty džem.
A kde se vidíte za dalších deset let?
To, co děláme, určitě neděláme proto, abychom to prodali. Stále se budeme snažit firmu rozšiřovat. Je to takové dítě. Moje třetí dítě, tedy spíš první, protože je z nich nejstarší. Rádi bychom pronikli do dalších zemí. Ale nechceme z toho dělat korporát.
Bezlepkové či velmi individuální mixy se připravují ručně.
Jaké je podnikat s kamarádem? Zažili jste v podnikání nějakou krizi?
Podnikání s Tomášem je fajn. Fakt jsme si sedli. Ale uvědomuji si, že s jinými svými kamarády bych podnikat možná ani nemohl, přestože je mám rád. Krizi jsme mezi sebou neměli, ale vnější krize nás zasáhla, třeba když nás vyplavily povodně. Naštěstí máme všechno pojištěné, ale bylo to v době, kdy jsme razantně rostli a výpadek výroby byl strašný problém. Zažili jsme i neúspěch v Kanadě, kde jsme zkoušeli rozjet franšízu. Ale zjistili jsme, že jejich trh je tak jiný a náročný, že bychom se těžko dostali do černých čísel. Hlavním problémem byly vzdálenosti a drahá doprava. Po dvou letech jsme to tedy ukončili a rozhodli jsme se, že zůstaneme v Evropě.
A jak tu desítku oslavíte?
Určitě připravíme nějakou akci pro zákazníky a se zaměstnanci si uděláme pořádné mecheche.
Autor: Michala Jendruchová
Foto: Mixit
