Pokud vaše firma vyvíjí nebo nakupuje software, měl by pro vás být pořádek ve smlouvách naprostou prioritou. Právo duševního vlastnictví upravuje hned několik oblastí, které ve smlouvách bývají často velmi zanedbané, a způsobují tak nemalé problémy jak při neshodách mezi dodavatelem a zákazníkem, tak při vstupu investora do firmy.

Tomáš Ditrych, zakladatel právní kanceláře Mavericks, zaměřující se především na digitální ekonomiku a právo v oblasti startupů a venture kapitálových transakcí, radí, co všechno byste měli mít v pořádku, abyste se vyhnuli problémům při due diligence (proces prošetření fyzické či právnické osoby před podpisem smlouvy nebo finanční dohody - pozn. red.) ze strany investora a předešli i případným sporům v budoucnu.

Kdy začít digitální právo řešit?

Spousta podnikatelů má právo spojené s vysokými náklady na právníky, kteří nevytváří hodnotu finálního produktu. „Řada technologických společností se soustředí na vývoj svého softwarového řešení a právní úpravu okolo berou jen jako nutné zlo, na které nejsou zpravidla peníze ani čas. Začínají se mu intenzivně věnovat až ve chvíli, kdy dojde na vstup investora, který si vyžádá právní due diligence. Zažil jsem několikrát, že až v tomto okamžiku začínají nákladně dohánět všechny nedostatky,” vysvětluje Tomáš Ditrych.

Startupům a technologickým firmám proto radí zaměřit se na klíčovou oblast podnikání a tu právně ošetřit, aby v budoucnu nevznikaly žádné problémy. Drobné chyby v dodavatelské smlouvě podle něj můžeme s trochou nadsázky hodit za hlavu, ale smlouvy s programátory, kteří stojí za vývojem řešení, a ochrana duševního vlastnictví jsou oblastmi, do nichž se vyplatí investovat a nechat si všechny dokumenty od začátku precizně zpracovat.

Převod autorských práv při vývoji

První kategorií, ve které mnoho firem selhává, je zajištění dokonalého převodu autorských práv v řetězci od původního tvůrce přes agenturu, pro kterou pracuje, až k samotnému klientovi. Je de facto jedno, jestli jde o kód aplikace či grafické zpracování webové stránky, v obou případech je potřeba vyjasnit, kdo a jak může s tímto duševním vlastnictvím nakládat.

V českém prostředí se setkáme jak s vývojáři pracujícími coby kmenoví zaměstnanci na pracovní smlouvu, tak s fyzickými osobami, které dodávají software či grafiku externě jako živnostníci na IČO. „České právo naštěstí pro oba případy používá podobný koncept. Právo duševního vlastnictví zmiňuje tvorbu zaměstnaneckého autorského díla a přisuzuje výkon většiny majetkových práv zaměstnavateli. Práva k dílu externě najímaných fyzických osob autorský zákon upravuje podobně jako dílo zaměstnance, ale jen v souvislosti s počítačovými programy,” upřesňuje Tomáš Ditrych specifika digitálního práva a dodává, že i tak je potřeba ve smlouvě určité aspekty explicitně upravit.

Ze zákona nevyplývá převod některých práv k dílu, což je potřeba ve smlouvě vyjasnit pro maximalizaci hodnoty software a bezproblémové nakládání s licenčními právy v budoucnu. Je vhodné přesně uvést, kdo nese odpovědnost například za použití materiálů z fotobanky či za kopírování volně dostupných řešení bez explicitního souhlasu autora a jak prokazovat původ takového obsahu.

U externích dodavatelů by měla existovat smlouva o vytvoření software, která bude obsahovat část o licenčních ujednáních. Stejná část by měla být i v pracovních smlouvách kmenových zaměstnanců. Mezi konkrétní body, které by měly být v licenčních ujednáních pro jistotu upřesněné a na které je potřeba si dát pozor, patří:

• možnost objednatele uvádět autorské dílo pod vlastním jménem
• úpravy autorského díla
• spojování s jinými autorskými díly
• souhlas s postoupením práva výkonu třetím stranám
• oprávnění objednatele nevykonávat majetková práva
• vzdání se nároku na dodatečnou odměnu

Především poslední bod je velmi zajímavý a Tomáš Ditrych upozorňuje, že v praxi může nastat situace, kdy autor vyvine řešení, které v budoucnu získá miliardovou hodnotu. Autor pak může v určitých případech zpětně přijít a klientovi nebo zaměstnavateli sdělit: „To, co jsi mi zaplatil, zcela evidentně neodpovídá hodnotě toho, co jsem vytvořil, a žádám o dodatečnou odměnu za svou práci.”

Ochrana duševního vlastnictví je bedlivě hlídána také ve Spojených státech, kde Tomáš Ditrych studoval. „V USA se velmi přísně prověřuje, zda zakladatelé startupů nepracovali v začátcích svého podnikání například v Googlu nebo Facebooku. Pokud by totiž cokoliv ‚vlastního‘ vyvíjeli v pracovní době, nedejbože na pracovním počítači svého zaměstnavatele, tak by to vše mohlo patřit právě zaměstnavateli a nikoliv danému programátorovi – ten by pak takto vytvořený kód nemohl využít ve svém nově založeném startupu. Pokud tedy žádá podnikatel o investici do technologického projektu, musí dokázat, kde a jak kód vznikal, a ujistit tak investory, že v budoucnu nedojde k masivním právním sporům s předchozími zaměstnavateli, které mohou končit velmi vysokým vyrovnáním s giganty technologického světa.”

V ČR je situace velmi podobná, jen soudní spory nejsou tak spektakulární. Mnohem častější je u nás případ, kdy neshody zjistí právní kancelář, která provádí právní due diligence před vstupem investora. „V této části může jednání o investici náhle ztroskotat, přestože je již vše dohodnuto. Pokud investor zjistí, že není dobře ošetřené duševní vlastnictví, nejsou správně nastaveny smlouvy s programátory či některé podstatné právní dokumenty chybí úplně, může být po investici,“ vysvětluje Ditrych.

Nákup software - licence a možné háčky

Pokud nakupujete software jako dílo od firmy, měli byste vědět, zda kupujete software se zdrojovými kódy a zda s ním můžete volně nakládat. „Pokud jde o vývoj na míru, obvykle dostanete dokumentaci a zdrojové kódy, se kterými můžete volně nakládat, předat je třetí straně atd. Na druhou stranu při nákupu krabicového řešení například ve formě šablonového webu jste odkázáni s žádostí úprav na dodavatele, protože obvykle kupujete pouze licenci k užívání,” vysvětluje Ditrych.

Při vývoji software na míru je základním krokem sepsání detailní technické specifikace toho, co se bude vyvíjet. Čím podrobněji dokážete popsat to, co má firma vyvinout a jak to má fungovat, tím spíše se vyhnete v budoucnu sporům. Tato metoda - někdy označována jako waterfall vývoj - je funkční především u jednoduchých úkolů, jako je vývoj e-shopu či základní mobilní aplikace.

Tomáš Ditrych popisuje i situaci, kdy to takto jednoduše nefunguje: „V praxi u složitějších případů firma často neví, co přesně chce vyvinout, a dodavatel neumí odhadnout, kolik to bude práce, proto se rozhodnou pro postupné plnění. Dohodnou se na agilním vývoji, kdy se na každé období definují jasné cíle, které jsou reálně splnitelné, a hodnotí se vždy po uplynutí jednotlivých fází. Ty se potom opakují, dokud se nedojde k funkčnímu řešení.”

Rozdíl mezi waterfall a agilním vývojem je především ten, že pokud v případě waterfall vývoje dodavatel slíbí vyvinout za fixní částku fungující řešení, bere na sebe riziko za případné komplikace po cestě, které by vývoj prodražily. U agilního vývoje dodavatel fakturuje pouze odvedenou práci a je na objednateli, aby celý vývoj uřídil k úspěšnému cíli. Proto je vhodné zvažovat agilní vývoj jen v kombinaci s šikovným projektovým manažerem, který zajistí, že každý měsíc platíte člověkodny vývoje, kterým se posouváte k vytyčenému cíli.

Tomáš Ditrych doporučuje smlouvy na dodávky díla řešit s právním zástupcem. Investovat desítky tisíc do právníků se může vyplatit i při nákupu levného řešení, u kterého však lze očekávat rapidní růst hodnoty. Drobná pochybení v začátcích mívají nákladné dopady.