Olomoucký hostel Long Story Short se letos v únoru dostal do výběru deseti nejlepších nových světových hostelů podle britského deníku The Guardian. Hlavní postavou příběhu je mladá, energická a zcestovalá provozovatelka Eva Dlabalová, která bude mimo jiné v sobotu řečnit na festivalu UP Business Camp. Newsroom StartupJobs vám jakožto mediální partner přináší její „long story”.

Anglický termín „long story short” se používá, když chceme vyjádřit, že delší nebo komplikovanější příběh povíme zkráceně a zjednodušeně. V případě Evy Dlabalové a jejího hostelu Long Story Short to ovšem neplatí. Jakmile se o projektu, který zaujal i populární britský deník, rozhovoří, je nezastavitelná. Nadšení z ní jen sálá. „Já když něco dělám, tak to dělám pořádně. Ale fakt pořádně, na 150 procent,” vypráví mi Eva s výrazným hanáckým akcentem.

Z vášnivé cestovatelky k pozici šéfové úspěšného českého hostelu se přitom dostala jako lusknutím prstem. „Přišlo to tak nějak samo. Já se s ničím moc nemažu, vždycky říkám, že přede mnou pokaždé přistane nějaká výzva a já všechno, co mi přijde do cesty, vnímám jako příležitost. Jsem takový typ člověka, co na většinu věcí říká jo,” popisuje.

Společenská místnost v hostelu. (Foto: Josef Kubíček)

Do měsíce byla zpátky doma

A tak to bylo i v případě hostelu. „Tehdy jsem žila už asi tři a půl roku na Novém Zélandě a zrovna mi končilo vízum, rozešla jsem se s přítelem a měla jsem trochu těžší období. Do toho mi zavolal brácha, že ho něco napadlo, že si myslí, že by mě to mohlo bavit a jestli bych nechtěla otevřít hostel, že si myslí, že by mi to šlo.”

Pokoje jsou oproti běžný hostelům velmi prostorné. (Foto: Josef Kubíček)

Do měsíce byla Eva zpátky v Olomouci a začala plánovat a vymýšlet. K ruce si vzala svou spolužačku z gymnázia, vystudovanou scénografku Denisu Strmiskovou, která jí pomohla vytvořit unikátní podobu budovy, jejíž základy sahají až do 14. století, přičemž svou pozdější podobu získala za Marie Terezie.

Maminka Evy a jejího bratra budovu koupili už po povodních v roce 1997 a provozovali ji jako ubytovnu pro studenty. Jenže projekt úspěšný nebyl. Zvrat nastal až s novou vizí.

Rekonstrukce historické budovy vyšla na desítky milionů korun.

Původní plán byl jednoduše přidat pár postelí a otevřít prostory jako hostel pro turisty. Jenže budova byla zchátralá, a tak se nakonec rozhodli pro zevrubnou rekonstrukci. „S Denisou jsme si řekli, že otevřeme nejlepší hostel na světě,” směje se Eva. Rekonstrukce nakonec trvala rok a půl a i kvůli historické hodnotě budovy spolkla několik desítek milionů. Potřebné finance dodali investoři.

V následném budování se pravděpodobně protla Evina dlouholetá praxe filmové maskérky, která hledí na každý milimetr plochy a je svým způsobem perfekcionistkou, a batůžkářky, jež z cestování po hostelech napříč celým světem dobře ví, co takovým zařízením chybí a co by měla ideálně nabídnout.

Interiér šestilůžkového pokoje hostelu Long Story Short. (Foto: Josef Kubíček)

„Třeba v New Yorku jsem přijela na hostel a nemohla jsem se tam ani pohnout, natož si dát někam kufr. Na Zélandu jsem spala v hostelu, kde bylo na pokoji 16 postelí. Zažila jsem i třípatrové palandy, to je taky mazec, a o odporných a nezařízených koupelnách ani nemluvím. Tohle všechno chci odbourat,” zdůraznila.

A tak její hostel nabízí prostorné pokoje po šesti postelích, přičemž k horním lůžkům vedou vždy samostatné schůdky. „Vždycky jsem nesnášela, když v noci někdo lezl na palandu a celou ji tím roztřásl, tak jsme udělali taková mezaninová patra. Všude jsou schody, je tam paravan, světlo a hlavně kolem sebe prostor, třeba i na kufr,” popisuje.

Vzhledné a čisté koupelny bývají v hostelech spíš výjimkou. (Foto: Josef Kubíček)

Zaskočení Češi

Olomoucký hostel v březnu oslaví své třetí narozeniny a už za měsíc se v něm chystají otevřít restauraci. Ta má podle majitelky navazovat na koncept „propojování”. „Hostelový koncept propojování lidí, chutí a kultur, to je klíčový koncept toho všeho,” podotýká. Proto je nedílnou součástí například nabídka lokálních produktů, ale také různé společenské aktivity, jako je Free city tour nebo Pivní špacír, při kterých se hosteloví hosté ze všech koutů republiky či světa mohou lépe poznat. A právě na vylepšování aktivit se chce Eva do budoucna zejména zaměřit.

Také místní kuchyně má propojovat hostelový koncept „propojování”.

Od svého začátku v hostelu ubytovali přes šest tisíc lidí, přičemž podle Evy Dlabalové jde zhruba z 60 procent o Čechy. (Mnozí Češi prý často nemají představu, jak funguje hostelový koncept, a tak bývají překvapeni, když zjistí, že mají spát na pokoji s dalšími pěti lidmi.). S růstem turismu a jeho odklonu z hlavních sídel do regionů nicméně očekává další příval klientely, ať už z tuzemska, nebo zahraničí. „Jsme sice mimo mapu (turistickou), ale jsme na trase,” říká a má na mysli trasu do Vídně, Budapešti či Polska. „Myslím si, že za dva tři roky to bude úplně v pohodě. Ale ani teď nemáme nouzi o naplnění,” dodává s tím, že už nyní mají desetimilionový obrat.

Čeká tak na příliv nových příběhů. Jak říká, název Long Story Short neodkazuje jen k dlouhé dominantní chodbě, která se vine budovou ve tvaru podkovy, ale také k tisícům malých příběhů nejrůznějších cestovatelů, již společně tvoří jeden velký.

Nejen o tom bude Eva vyprávět již tuto sobotu v rámci UP Business Campu, který pořádá Vědeckotechnický park Univerzity Palackého v Olomouci. (O konferenci jsme psali zde, registrovat se můžete tady.)

Foto: Long Story Short