Společnost LitFin Capital, která se zabývá financováním soudních sporů, získala investici ve výši stovek milionů korun. Provozně je sice ve ztrátě, ale při započtení hodnoty svého portfolia je vysoce zisková. Tvrdí to zakladatel a managing partner LitFinu Maroš Kravec v rozhovoru, který navazuje na ten, který jsme vydali v říjnu 2021.
Oznámili jste investici ve stovkách milionů korun od strategického partnera, s tím, že nejde o equity deal. Můžete prozradit podrobnosti?
Jde o takzvané non-recourse financování. To se liší od běžných úvěrů: investor dostane investici zpět, dokonce prioritně, ale pouze v případě úspěchu v některých z našich kauz. V té smlouvě je zahrnuta většina našich stěžejních projektů, ale ne všechny.
Jaké jiné možnosti financování jste zvažovali? Projevilo se nějak ochlazení na trhu?
Toto považujeme za vhodný způsob financování – tím spíš, že s investory z oboru je rychlá a snadná komunikace, protože oni znají specifika tohoto typu byznysu a umí ocenit aktiva v našem portfoliu. Takže chápou, že riziko je malé a nepožadují astronomické výnosy, které by odpovídaly rizikové investici. Co se ochlazení týče, investic tohoto typu se netýká. O tom svědčí, že jsme si vybírali z šesti zájemců – mimochodem, ve všech případech šlo o americké nebo britské fondy.
Jinak, do budoucna chceme zdroje financování kombinovat. Již jsme zveřejnili plán na otevřený podílový fond pro kvalifikované investory. Konkrétní podobu ještě ladíme, ale chtěli bychom získat okolo deseti milionů eur. A už teď je jasné, že pro investory budou naše podílové listy představovat zajímavou příležitost. Jednak díky výši výnosů – předpokládáme přes deset procent – a také tím, že výnosnost té investice nebude korelovat s výnosností běžných tříd aktiv. Náš byznys totiž nepodléhá žádným ekonomickým cyklům a běží nezávisle na konjunkturách a recesích. To znamená, že jde o dobrou příležitost diverzifikovat investiční portfolio a snížit jeho celkové riziko.
Proč chcete jít pro peníze na kapitálový trh zrovna v Česku – většinu byznysu máte asi v zahraničí, ne?
Pro nás je snadnější mít fond v ČR – známe právní prostředí, hlavní sídlo společnosti je v Praze… A také je to prestižní záležitost a my chceme dát vědět o sobě i o možnostech trhu, na němž se pohybujeme.
Jak si vysvětlujete, že ani po čtyřech letech působení se vám v Česku neobjevila žádná konkurence?
Zřejmě jde o vícero faktorů. Jedním z nich určitě je, že náš byznys je kapitálově náročný. Navíc, litigation finance je běh na dlouhou trať a na úspěchy je třeba si počkat.
Jinak, náš byznys se špatně klasifikuje. Například právní činnosti tvoří menší část, než může vypadat. Jasně, musíme umět odhadnout výsledek, ale samotný spor vedou najaté advokátní kanceláře. Najmout ty správné právníky sice vyžaduje expertízu, ale není to důležitější než kvalitní práce v oblasti marketingu nebo prodeje. O úspěchu v tomto byznysu rozhoduje schopnost řídit projekty. Sice to není žádná raketová věda, ale jde o průsečík většího počtu různých odborností. Jinými slovy, není to úplně jednoduché. A jak jsem říkal, do začátku potřebujete kapitál - není to jako u technologických startupů, kde často můžete začít doslova v garáži.
V říjnovém rozhovoru pro SJ News jste zmiňoval, že když jste vstupovali na trh, konkurence už na jedné kauze byla rok aktivní, ale přesto ho vysbírala jenom asi ze třiceti procent. Kolik procent za sebou necháváte vy?
Ano, to byl případ Truck Cartel. Ta německá firma si nechtěla ušpinit ruce obyčejnou prací, tak postupovali takzvaným top-down stylem. Šli na to tak, že oslovili asociace dopravců, aby dali vědět svým členům o možnosti připojit se k žalobě. No, je to elegantní a opravdu se neušpiníte. Ale moc to nefunguje. Co funguje je systematické oslovování jednotlivých firem. V každé z nich musíte najít toho správného člověka a vysvětlit mu to. Pak je šance na úspěch vyšší. O hodně vyšší. Kdybych měl odhadnout, kolik by zbylo na podobnou firmu po naší systematické kampani, tak bych to viděl tak na deset procent.
Ale pozor: deset procent z toho, co bylo reálně možné získat. Naprostá většina obětí porušení soutěžního práva, tedy potenciálních klientů, se totiž k hromadné žalobě prostě nepřidá. Typicky to je tak devadesát procent.
„Co mě nejvíc mrzí, jsou obavy obětí z možné pomsty.“
To je divné – jde přece o možnost dostat peníze. Bez námahy…
…a s námi bez jakékoli investice. Samozřejmě, je to divné. Ale je to prostě tak. Důvodů pro takové chování je spousta, a až na výjimky jsou iracionální. Co mě nejvíc mrzí, jsou obavy obětí z možné pomsty ze strany té firmy. Setkáváme se s tím třeba u developerů, poškozených jednáním Apple nebo Google.
Mrzí mě to jednak proto, že to je vlastně vítězství těch firem. Chovaly se neeticky a jejich oběti se bojí přihlásit se o náhradu škody – to je hodně smutné, ne? A také mě to mrzí proto, že je to iracionální obava. Tyhle firmy jsou velké a jejich právníci i manažeři dobře vědí, že za takové jednání by přišel drastický trest. A nemají šanci případnou pomstu utajit – takto velké firmy mají nastavená plošná pravidla a o případné výjimce by vědělo příliš mnoho lidí.
Prostě předsudek. To je asi příležitost na osvětu, ne?
On je to v podstatě kulturní problém. Nemyslím, že firma jako my má šanci měnit mentalitu společnosti. Navíc, tohle je problém nejen u nás v Česku. A celoevropská kampaň? To je nereálné.
Dobře, tak ne plošná osvěta, ale podpora pro obchodníky. Když narazí na někoho s takovým postojem, možná by uvítali odkaz na autoritativní zdroj, který dosvědčí, že obava z odvety není namístě…
Ale když už jsme u kulturních souvislostí: nemáte výčitky, že amerikanizujete evropské právo? Hromadné žaloby, neuvěřitelné výše přiznávaných odškodných za neuvěřitelné nesmysly, z nichž většina jde často právníkům… to je něco, co z Ameriky importovat asi nechceme.
Pozor, to je víc témat na jedné hromadě. Především, výše odškodných za nesmysly, to sem nenaimportujeme, ani kdybychom chtěli. To je důsledek toho, jak vypadá americký právní řád. A my tady nemáme institut „punitive damages“ – tady má odškodné jenom nahradit škodu, a ne odstrašovat nebo vychovávat. Co se týče těch nesmyslů – nemyslím, že kvůli nám by tady soudy začaly přiznávat odškodnění za to, že horký čaj byl horký. A konečně, náklady na právníky, to je to, co řešíme, a ne způsobujeme.
Podívejte, náklady na velkou žalobu jsou v desítkách milionů korun. Tak to prostě je, a my jsme to nezpůsobili. Postižení, pokud tyhle prostředky nemají, tak se často práva prostě nedomůžou. Platí to pro jednotlivce, ale také pro různé neziskovky.
Mimochodem, to jsme u institutu hromadné žaloby. To je také něco relativně nového v evropských právních řádech, tak to také můžete označit za import. Ale co je na tom špatně, že usnadníte obětem přístup ke spravedlnosti?
Samozřejmě, hromadné žaloby v Česku dosud nejsou, protože byznysová lobby je u nás neuvěřitelně silná. My jsme se je snažili prosazovat, ale rezignovali jsme. Je to opravdu boj s větrnými mlýny.
A hlavně, pro vás je to spíš hrozba, ne?
Že by nám některé případy třeba sebraly neziskovky? Ty na velké žaloby nemají peníze, takže by se pro nás naopak otevřely další možnosti. Ale především: možnost hromadných žalob se má týkat pouze spotřebitelů, zatímco náš byznys je zaměřen primárně na B2B sektor.
Nejdůležitější ale je, že příležitostí máme víc, než dokážeme využít. Opravdu, případů, které bychom mohli financovat, je dost. A peníze pro nás absolutně nejsou problém. Problémem jsou manažerské kapacity. To je jednoznačně úzké hrdlo našeho růstu. A odstranit ho je pro nás teď ta největší priorita.
