Startup LitFin je i po čtyřech letech od svého vzniku účetně ve ztrátě a ještě nějakou dobu se to nezmění. Vybudoval ale zajímavé portfolio soudních sporů, ve kterých se hraje o stamiliony. Je to běh na dlouhou trať, ale jakmile spory doběhnou do úspěšného konce, finanční situace firmy se rázem otočí. Vítejte ve světě litigačního financování, do něhož vás v rozhovoru pro StartupJobs Newsroom zavede zakladatel startupu LitFin Maroš Kravec.

Maroš Kravec postavil svůj byznys na litigacích. Pokud nevíte, o co jde, nemusí vás to trápit, protože ještě před pár lety to v Česku a vůbec ve střední Evropě věděl málokdo. A Maroš Kravec se svými kolegy musel potenciálním zákazníkům občas složitě vysvětlovat, co že to vlastně nabízejí a na čem chtějí vydělávat.

Jinak tomu ale bylo na Západ od nás, kde už jsou litigace a investice do soudních sporů, tedy takzvané litigation finance, poměrně zaběhnuté. Takže když v Británii žádal peníze na rozjezd firmy, neměl s tím problém. A pak stačily necelé tři roky, společnost LitFin získala další investice a momentálně vede na 15 sporů s pohledávkami za 1,3 miliardy euro.

Spory jsou vedeny napříč Evropou a zahrnují i velké nadnárodní korporace, vydavatele platebních karet Visa a Mastercard nebo auditorskou společnost EY figurující ve skandálu kolem Wirecard.

Financování soudních sporů

Jak vlastně tento byznys funguje? Zjednodušeně řečeno stojí na financování soudních sporů. LitFin bojuje za pohledávky firem nebo lidí, kteří byli poškozeni, a když je vysoudí, vezme si z těchto peněz podíl. A pokud v žalobě neuspěje, nedostane nic.

LitFinu roste množství sporů, pohledávek a tedy i zaměstnanců (z původních tří jsou dnes na pětadvaceti), a proto se právě v této době z nevelkých kanceláří nedaleko Národního divadla v Praze stěhují do výrazně větších prostor. Konkrétně do Lidového domu v Hybernské ulici, do sídla strany, která má paradoxně s pohledávkami i letitými soudy bohaté zkušenosti. Od ČSSD si LitFin pronajal prostor o rozloze 800 metrů čtverečních a získal tak dost místa, aby se mohl tým dále rozrůstat. Další pobočky má firma v Německu a Nizozemsku.

Zakladatel Maroš Kravec pochází ze Slovenska. Několik let studoval na Ukrajině, poté si dodělával titul LLM a učil ve Švédsku a už v té době začínal své první podnikatelské aktivity. V roce 2012 založil v britském Manchesteru developerskou společnost, která se specializovala na rekonstrukce nemovitostí, a vydělal první větší peníze. V roce 2017 se Kravec přestěhoval do Prahy a začal přemýšlet, do čeho by se podnikatelsky „uvrtal“.

V Česku to neexistovalo

„Přemýšlel jsem o nemovitostech, ale trh byl tak strašně saturovaný, že jsem si řekl, že tlačit se tady nemá smysl. A s litigation finance jsem měl určité zkušenosti, protože jsem vystudovaný právník. Věděl jsem, že to v Británii existuje, ale stále to bylo extrémně nové a v plenkách, takže jsem se na to díval jako na něco zajímavého. A říkal jsem si, že by stálo za to zkusit to v Čechách. Tady to absolutně neexistovalo a nikdo o tom ani neslyšel,“ vzpomíná v rozhovoru pro StartupJobs Newsroom. A právě tehdy začal připravovat rozjezd LitFinu.

Povězte mi, jak je možné, že vám počet sporů a pohledávat tak rychle roste?

Nárůst je velký, protože se zaměřujeme na spory, které jsou skupinového charakteru. To znamená, že máme jedno porušení, které se týká velkého počtu lidí nebo společností. Umíme přijít za poškozenými a říct jim: „Podívejte se, vy to asi ani nevíte, ale máte tady takový nárok. Já za vás zaplatím žalobu, najdu nejlepší advokátní kancelář, která se specializuje na tento typ práva, a za čtyři nebo pět let, pokud se to podaří, si vezmu minoritní podíl 25 až 30 procent.“

Jaký byl váš první případ?

Začali jsme s projektem, který se nazývá „truck cartel“, kartel výrobců nákladních vozidel. Byl červen 2018 a tehdy už všichni říkali, že je pozdě, už rok na trhu působí německá společnost, která má strašně moc peněz a přesvědčila sdružení dopravců na Slovensku i v Čechách, aby se k nim přidali. Takže už je po „výlovu“ rybníka.

Ale my si řekli, že to zkusíme, začali jsme sondovat a zjistili, že ten trh je vysbíraný tak na 30 procent. A momentálně máme zažalovaných asi 25 tisíc kamionů za 1300 dopravních společností v Evropě a celkově za asi čtvrt miliardy euro. Takže, i když vám někdo říká, že to nemá smysl, je potřeba si udělat domácí úkol a opravdu si zjistit podrobnosti.

Druhá velká kauza byly Mastercard a Visa, které v Belgii žalujeme za porušení hospodářské soutěže v oblasti stanovování přeshraničních mezibankovních poplatků. Nasbírali jsme asi 35 retailerů od Rumunska až po Německo.

Hra s milionovými nároky

Na jaké žaloby se nejčastěji zaměřujete?

Obecně se nejlépe se cítíme ve financování žalob takzvaných follow-on, které jsou už postavené na nějakém judikátu nebo rozhodnutí určitého orgánu, například Evropské komise. Takže už nemusíme před soudem dokazovat, že se něco stalo, ale dokazujeme, že subjektu vznikla škoda a v jaké výši. Specializujeme se hlavně na B2B, protože nechceme sbírat desetitisíce a statisíce poškozených s malými nároky, ale raději stovky a tisíce poškozených s milionovými nároky.

Většinu nových projektů orientujeme směrem na Německo. A obecně evropské záležitosti jsou většinou panevropské, od Rumunska, přes Island až po zmíněné Německo. V dohledné době bychom mohli minimálně ztrojnásobit objemy pohledávek, které máme.

To vypadá na opravdu velký byznys…

Roste to velmi rychle a byznysově je to fajn. Já ovšem tvrdím, že advokacie obecně je tvrdý byznys, většina advokátů jde tvrdě po penězích a někdy vytvářejí umělé případy, u kterých ví, že nemají šanci na úspěch. Ale oni si svůj čas vyfakturují. Náš byznys je jiný v tom, že se věnujeme velkým a složitým sporům a nedostaneme zaplaceno, pokud případ nevyhrajeme.

Ale určitě to není jen striktně byznysové. Líbí se mi, co děláme, mám pocit, že je to správné. Vyrovnáváme misky vah, aby někdo mohl přijít a se stejnými zbraněmi se postavit před mnohem většího soupeře. Na jedné straně říkáme, že máme volný trh, ale i ten má svá pravidla. Nemůžeme dovolit, aby nějaký dominant, kartel nebo oligopol přišel a zneužil své postavení a vyšťavil ostatní účastníky na trhu.

A proto přicházíme my, jako takový soukromý policajt, protože poškození si ten nárok sami neuplatní. Je to skoro nemožné, protože náklady jsou vysoké. Můžete vy sám dneska žalovat Google? Asi dost těžko, protože má hodně peněz a velké možnosti, aby se vůči takovým věcem bránil.

Zaměřujete se také na menší spory a jednotlivce?

Na jednotlivce se zaměřujeme, máme i takové spory, ale ty nemedializujeme, protože nemůžeme a ani nechceme. Máme i jeden specifický spor, kdy žalujeme nemocnici za klienta, kdy víme, že nemocnice velmi hrubě zanedbala své povinnosti. Je to pro nás takový pro bono případ, částka není až tak vysoká. Ale to poškození pro člověka je velké a změnilo mu to život. Takže máme i individuální spory, ale není to primární část našeho byznysu.

Jakým způsobem hledáte nové spory, do kterých budete investovat?

V první řadě je ekonomika. Musí tam být dobrý poměr naší investice a peněz, které z toho získáme na konci. Absolutní minimum je 1:3, takže dám stokorunu a dostanu 300 korun. Ale ve většině naších sporů je to o mnoho více, 1:5, 1:10 i 1:30. Druhá věc je výborná šance na úspěch, tedy 65 až 70 procent a více.

Také musí být protistrana finančně solventní, takže když vyhraju, musím být schopný peníze získat. Což ve většině našich případů není problém, protože jdeme proti kartelu, kde máme bohaté společnosti.

Ale třeba v rámci případu Wirecard, kde žalujeme EY Německo, je otázka, co by se stalo, kdyby tato pobočka zkrachovala. Pak bychom měli reálně problém, jestli můžeme peníze získat. Ale to je asi jediný případ, kdy jdeme do nějakého rizika. Rozhodnutí jsme postavili na tom, že EY Německo nemůže zkrachovat, protože EY Global by to nedovolilo, Německo je pro ně druhý největší trh na světě. Ale stát se může cokoliv.

Do čeho byste nešli z etických nebo morálních důvodů?

Jsou to přesně ty důvody, které zmiňujete. Nejdeme do něčeho, o čem si sice myslíme, že soudy mohou rozhodnout v náš prospěch, ale nedává nám to smysl a je to proti naší filozofii. Nechceme být spojováni s něčím, co by se proti nám mohlo otočit.

Příkladem jsou žaloby proti státu za covid. To je něco, co jsme odmítli. Je evidentní, že stát pochybil, dělal si, co chce, a nepostupoval v souladu se zákonem. Ale na druhé straně tady máme nějakou speciální situaci a chce se mi věřit, že chtěli postupovat tak, aby ochránili společnost. Takže k těmto žalobám jsme se nepřipojili a nefinancujeme je.

Nějaké žaloby proti České republice také máme, ale většinou se snažíme vyhýbat financování klienta, který by žaloval stát. Vychází to z nějaké naší mentality, že stát nemá dost peněz ani sám pro sebe, tak mu je nechceme ještě dále brát. Ale pokud je porušení flagrantní a myslíme si, že stát překročil všechny morální hranice, v takovém případě „naskočíme“.

Státy nehrají vždy fér

Je složité žalovat stát?

Problémem je především to, a vidíme to i v praxi, že stát nehraje férovou hru, soudy nejsou vždy úplně objektivní. Jsou soudy a soudcové, kteří občas přivírají nad státem oči a říkají si, že to nevadí. Nebo nám házejí naschvál polena pod nohy a třeba i stonásobně zvýší poplatek, který by měl poškozený zaplatit soudu. Někdy je to i velmi politické téma, třeba když jde o to, aby stát vrátil několik miliard, což už zasáhne rozpočet. Takže nemůžu říct, že boj se státem je rovný, ale ukáže čas.

Je pro vás z hlediska byznysu výhodnější předvídatelný, nebo nepředvídatelný soudní systém?

Z pohledu toho, kam dáváme peníze, je lepší předvídatelný, protože víme, jaký očekávat výsledek. Na druhé straně nepředvídatelný soudní systém může být výhodou v tom, že se lidé bojí investovat vlastní peníze a sami se soudit. Takže nemám jednoznačnou odpověď. Ale jako konzervativní člověk a investor si říkám, že raději dám peníze tam, kde očekávám, že to dopadne dobře.

Stává se vám, že přijdete za firmou, řeknete jim o potenciálních nárocích, a oni si to pak chtějí vysoudit sami, aby nemuseli platit provizi?

Stává se to, i když ne úplně často. V Česku nebo na Slovensku je stále velký faktor „udělám si to sám“, ale v Německu takový problém téměř není.

Můžete s tím něco dělat?

Nemůžeme s tím nic udělat. Přišli jsme třeba za firmou, řekli jim o truck kartelu a oni povídali: „Aha, super, my si to uděláme sami. Máme perfektního právníka.“ Snažím se klientům říct, že jim sice provize může připadat vysoká, ale 75 procent z něčeho je vždy více než 100 procent z ničeho. Oni nic neplatí, neriskují a my garantujeme výsledek, protože jinak nedostaneme ani korunu.

Vraťme se trochu na začátek. Jak se vám podařilo získat peníze na financování prvních sporů? Nejde totiž o zanedbatelné částky…

Částečně jsem měl vlastní peníze, které jsem investoval. Na druhé straně tento byznys už deset let fungoval v Austrálii, USA nebo Británii, takže když jsme přišli za investory a řekli jim o kauzách, které řešíme, nebylo složité, aby nám poskytli peníze za docela výhodných podmínek. Navíc jsme začali vykrývat trh, na kterém nebyli, fungovali jsme s fondem, který měl ve správě dvě miliardy liber právě na litigation finance. Ale postupně jsme je odstřihávali a zaměřili se na vlastní peníze a lokální investory.

Před rokem jsme získali 5 milionů euro od Pale Fire Capital. A momentálně stavíme vlastní otevřený podílový fond. Raisujeme 20 milionů euro a plán je, že do dubna 2022 budeme mít peníze. Což je na litigation finance docela málo, ale my jsme docela low-costoví v tom, co pálíme na interním fungování společnosti.

Nedávno jsme také podepsali novou smlouvu s americkým fondem na odkup pohledávek v objemu 12 milionů dolarů. Takže peněz je momentálně dost.

Chtějí jistotu i velké peníze

Peníze tedy máte vyřešeny. Je něco, co vás v rozvoji brzdí?

Hledáme kvalitní lidi a to je složité. Nejtěžší je najít kvalitní a motivované lidi, kteří mají zájem a ztotožňují se s filozofií, že nejsou hvězdy, musí něco odmakat, a potom začnou vydělávat. Hodně lidí chce velkou jistotu, velké peníze a podíly ve firmě. Chtějí zbohatnout okamžitě a bez toho, aby měli trpělivost. Ale takové zkratky v životě nefungují.

Když za mnou přijde někdo mladý, že chce plat 200 tisíc, a já se ho zeptám „proč“, tak on třeba odpoví, že studoval někde v zahraničí. A na to odpovídám: „Dobře, nastavíme KPI, a když je splníš, tak ti ty peníze dám.“

Kdo vám v týmu chybí?

Momentálně hledáme několik lidí na různých úrovních, hledáme i CFO a COO, dva klíčové lidi na exekutivu. Máme super lidi, kteří dobře fungují, ale na tyto pozice nemají profil. A na to, abychom dále rostli rychlým tempem, si musíme nastavit procesy.

Kolik lidí dnes v LitFinu pracuje a o jaké typy jde?

Máme asi 25 lidí. Většina našich kolegů jsou původem právníci, ale máme i několik ekonomů a lidí na marketing. Jsme primárně projektoví manažeři, nikdy nezastupujeme klienta ani sebe samotné, ale vždy na to máme externí advokátní kancelář v zemi, kde žalobu podáváme.

Sami jsme někde uprostřed. Je tu klient uplatňující nárok a advokát, který ho zastupuje nebo zastupuje nás, protože klient často postoupí nárok na nás. A potom je tu investor, který do toho chce investovat peníze.

Stále vás ta práce baví?

Ano, určitě. Je to krásné i z pohledu akademického, každý den se něco učím, právo se vyvíjí a já se dokážu „zahryznout“ do judikátů. Teď v Německu například řešíme pesticidový kartel, kdy jsou poškození farmáři. A já vůbec nevím, jak ten trh s pesticidy funguje, musím si to nastudovat, musím se naučit, jak farmáři uvažují a jak je přesvědčit, že jsme správná volba. A co se týká obchodu, je to extrémně zajímavé, protože je to hra s velkými čísly.

Jaký je to pocit rozjíždět firmu, ve které jste museli investovat ohromné peníze, ale výsledky se očekávají až po letech soudních sporů? Jak spíte?

Bez problémů. Já jsem tento byznys nezakládal, abych zbohatl za rok. Předtím jsem podnikal v nemovitostech, a tam pokud koupíte pozemek, také trvá tři nebo čtyři roky, než něco postavíte. Takže jsem na to byl mentálně nastavený.

Účetně jsme zatím smutně a konstantně v minusu a nejbližší velké výsledky očekáváme za dva roky. Ale naše pohledávky už jsou nějaký asset, to portfolio jako takové už má svou cenu. A to, že se k dnešnímu dni nezmaterializovalo, není problém. Portfolio, jak si ho ceníme, je dnes 25 až 30 milionů euro.

Foto: Archiv M. Kravce