Cal Newport rád provokuje. Jeho první kniha z roku 2012, So Good They Can't Ignore You, se navážela do oblíbeného pořekadla „dělej, co tě baví“. Neztrácej čas hledáním své ideální vášně, bylo Newportovo poselství, a raději se něco pořádně nauč na takovou úroveň, aby ti práce přinášela nadstandartní podmínky. V další knize Deep Work z roku 2016 pro změnu zavrhl kdysi tak oblíbený multitasking, a ukázal, že ta největší díla vznikají v 100% soustředění, kdy člověk skutečně nedělal nic jiného než svůj konkrétní projekt. Tato kniha vyvolala módu retreadů, ubytování na odlehlých místech, kde skutečně člověka od práce nic nerozptyluje. Digital Minimalism, Newportova nejnovější kniha, na Deep Work logicky navazuje a jde ještě o krok dál.
Když se tak Newport zamýšlel nad tím, jak dosáhnout perfektního soustředění, nemohl si nevšimnout, že jsou tu jisté věci, které soustředění nepřejí. A nejsou to jen různé formy našich bližních, ale především mašinky, které nosíme v kapse, anebo ty na stole, na kterých „pracujeme“. A tak se Newport dostal k našemu specifickému vztahu ke všemu digitálnímu – byť je potřeba zmínit, že nemá Facebook ani jiné sociální sítě, a tak se na mnoho problémů dívá „zvenku“. To je ale spíš ve prospěch věci.
"Stres v práci? Pojď si šlehnout trochu lajků z videa se štěňátkama."
Dnešní společnost vyznává digitální maximalismus. Jakýkoli přínos, který technologie přinese, obhajuje její použití. Pokud jsem například rodinný typ, je pro mě dostatečné, že pomocí Instagramu uvidím, jak se má moje sestřenice a její děti pomocí Instagramu. Jenže kvůli tomu, že jsem na Instagramu i kvůli dalším lidem, to dopadá tak, že se se sestřenicí sejdu a celou dobu strávím na mobilu. Fóra mi například umožní najít skvělé filmy, ale pro samé surfování nebudu mít ani čas, se na ně podívat.
Proto přichází digitální minimalismus, který na první místo klade otázku, jaké jsou pro mě nejdůležitější hodnoty. U každé činnosti se pak minimalista zamýšlí, jestli ta konkrétní technologie umožní onu hodnotu maximálně rozvinout. Je lepší se dívat na Instagramu na fotku, nebo je přínosnější svou rodinu navštívit a popovídat si pěkně po staru? Je lepší koukat na Youtube a fóra, anebo si postaru přečíst knihu? Digitální minimalista ví, že hodina čtení ucelené knihy přinese víc než hodina klikání.
"Ještě se naposled vyfotím na Instáč, že jsem si našel pořádné koníčky, a pak už s ním definitivně přestanu."
Problém s moderními technologiemi je dvojí. Jednak jsou dělány speciálně se záměrem, abychom na nich byli závislí, a velké společnosti mají velká oddělení, která zneužívají naše psychologické dispozice, abychom na konkrétním zařízení nebo stránce strávili co nejvíce času. A také digitální technologie obchází naše evoluční potřeby – ukazuje se, že když se s někým bavíme, potřebujeme zároveň sledovat jeho řeč těla, analyzovat jeho hlas a bůhví co vše. Když si s někým jen chatujeme, máme sice pocit, že jsme našim společenským potřebám dali zadost, ale náš mozek je zmaten – sice se s nějakým člověkem bavil, ale nezapojil se natolik, nakolik potřeboval.
A Newport přichází s řešením. Digitální detoxy selžou, protože bez digitálií má moderní člověk prázdno. Vydržet pak lákání svého smartphonu je nemožné. A proto je nutné si první najít koníčky a zájmy, které zaplní v budoucnu mezeru po klikání. Newport doporučuje takové, které umožňují osobní styk s ostatními lidmi a takové, které jsou náročné a tvořivé. Jeho konkrétní návod je najít si takovéto zájmy, pak si dát 30 dní digitální „declutter“, během kterého člověk používá jen to, co nutně potřebuje k práci, a po 30 dnech si pomalu, s jasnými utříděnými hodnotami vracet jen to, co tyto hodnoty skutečně umožní rozvíjet lépe než jiné prostředky.
Zkrátka - je lepší víkend strávit hledáním offline koníčků, než se mermomocí snažit schovat před sebou svůj smartphone. S dobrými zájmy si na něj ani nevzpomeneme.
Autor: Martin šebesta
