Nad rámec přípravy odborné, sebeprezentace a vyladění CV je nezbytným základem i příprava duševní, mentální. Část výsledku není v našich rukách (konkurence, vzájemná chemie, vhodný profil do týmu atd.), zatímco část výsledku v našich rukách je. V článku si přiblížíme tu část přípravy, kterou bychom sice ve své moci mít měli, ale často nemáme, neboť poloautomaticky podléháme předpokladu o vzájemné nerovnosti. Přijímající totiž zpravidla mívá váhu mnohem větší než ten, kdo se o pozici uchází. Čím je to dané? A co s tím?
Článek vyšel na webu Meaning.cz. Publikujeme jej v původním znění se souhlasem autora.
Celé následující vyprávění začalo tím, že klient (či klientka), se kterým jsem v tu dobu pracoval, měl během našeho setkání tzv. “před pohovorem”. Téma se přirozeně stočilo k přípravě a pohovor dopadl. Nebo šlo o důležitou prezentaci nebo také rozhovor. Po několikerém opakování jsem začal jednotlivé rysy a postoje řadit, neboť úspěšnost takových neplánovaných příprav byla vysoká. Sám jsem navíc mnoho pohovorů absolvoval, stejně jako jsem mnoho pohovorů vedl. To vše v kostce shrnuje následující článek.
Začneme trochu od lesa. Co je dobrým cílem prvního rande? Slyšet svatební zvony znít? Postel? Abychom se jemu či jí zalíbili? Abychom okouzlili? Abychom to přežili bez trapasů? Co kdyby to bylo byť jen to, abychom zjistili, zda se nám s daným člověkem chce jít i na druhé rande? Co bude poté dobrým cílem druhého rande? A třetího? Postupně zjišťovat, jak se s daným člověkem cítíme, jak nám vedle něj je a nikoli snad to, jak vedle něj vypadáme či jak vypadáme spolu. Není to sice politika, kterou by schvaloval Instagram algoritmus, ale jedná se o přístup, který umožňuje v zásadě jednu hlavní věc – aby se během setkávání mohly potkat dvě rovnocenné bytosti. Za rovnocennost lze přitom považovat to, kdy se apriori ani neponižujeme, ani nepovyšujeme, kdy jsme si jako lidé rovni.
Jak tento lehce bulvární úvod souvisí s tématem přípravy na pohovor? Pojďme se společně na chvilku ponořit do příběhu. Do dospělosti vstupujeme buď zkouškou z dospělosti, či o něco později obhajobou a státnicemi. Z pohledu rovnocennosti se nejedná o úplně příznivou bilanci. Jedinec stojící před komisí (kdy tzv. “musí”), je v roli, kdy musí přinést důkaz o své způsobilosti a komise hodnotí. Po oslavách (nebo někdy před nimi), ale v zásadě s podobným nastavením, následuje sepisování CV, motivačního dopisu…a pohovor. Předpoklad, že by se člověk nějakým kouzlem proměnil a hned za branou dospělosti se ze studenta stal naráz řekněme plnohodnotný občan, zůstává pouze teoretickou možností, a to do té doby, než člověk v rámci svého nitra uchopí prožitky spojené s prožitkem nerovné situace.
Stát před komisí odpovídá méněcenné poloze, což se nutně projeví v tom, jak nám před-při-po zkoušce je. A co děláme, když se nás odkudsi z hlubin dotkne vlastní méněcennost? Bojíme se, jsme ve stresu, propadáme, unikáme, snažíme se vykoupit prací či úklidem. Zkrátka svádíme boj s cílem zvítězit. Každý dle svých možností a není na tom ani nic divného, ani nenormálního. Jenže.
Bez potřebného náhledu si podobné rozpoložení spolu se “strategiemi přežití” poneseme s sebou (protože v sobě!) i do dalších situací, kdykoli se pomyslně ocitneme před onou komisí. Pravdou je, že lidé bývají během pohovoru neuvěřitelně nervózní. Však to známe. Klepe se nám hlas, nedaří se nám správně formulovat myšlenku, a někdy máme dokonce tendenci k jisté přepjatosti. Neboli ve snaze “dostat to místo” se často zřekneme svého kouzla (svého já) ve prospěch uznání, ocenění či kladného hodnocení komisí. Někdo pak už vůbec nevěří, že snad nějaké kouzlo má, a tím tahá za kratší konec od samého začátku.
PŘEČTĚTE SI: „Změnit můžeme jen vlastní postoj,“ radí kouč startupistů Tomáš Zetek. Jak na strach ve firmách?
Krok první: I já musím na konci pohovoru vědět, zda chci, či nechci
Pohovor, ale ani rande, samozřejmě nejsou jedinými situacemi, kdy na místo sebe volíme očekávání druhých (přesněji řečeno svou představu o očekávání druhých); jen zde představě, že na hodnocení druhými záleží řádově více než na hodnocení vlastním, podléháme snáze. Důvody jsou pochopitelné, přesto si tím podkopeme zem pod nohama a moc a soud nad sebou odevzdáme druhému v mnohem větší míře, než je vůbec zapotřebí, natož zdrávo. Vnitřně tento stav odpovídá situaci, kdy na místo já usedne ten či onen komplex méněcennosti (starosvětsky ďábel, který si nás hravě vodí uličkami nejistoty, studu a strachu). Ovšem ani tím, že v jiných případech na místo já usedne naopak komplex nadřazenosti s jeho pověstnou neochvějnou suverenitou, se vnitřní záležitosti uspokojivě nevypořádávají. Naopak, nabídka jistoty je jedna z hlavních ďábelských vábniček, která nás svádí z vlastní stezky bytí sám sebou.
Jakoby člověk v obou případech oním srstkovským “chcete mě?” vyjadřoval, že jeho osud je v rukách druhého, přičemž se lehce zapomene, že na druhé straně sedí taky jenom člověk. Člověk se všemi svými touhami, obavami a vůbec vším lidským. Jenom to, že je v roli přijímajícího, z něj něco víc nedělá, a chová-li se tak, jen tím prozrazuje svou malost.
Naším úkolem v roli kandidáta přitom není zkoumat pohnutky přijímající strany, ale své vlastní. Od motivací pro danou práci (peníze, růst, titul…) až po objevování podmínek a prostředí, které sami potřebujeme, abychom mohli to, co v nás je, do zvolené pracovní role vložit. Tím se začneme přidržovat vlastní agendy, kterou koneckonců rovněž máme, jen si ji nesmíme plést se snahou zalíbit se druhým. Znát své budoucí pracovní úkoly rovněž předurčuje jistou míru aktivity a sice směrem, který odpovídá vlastnímu nastavení. Protože sedíme-li naproti druhému, není to jen o tom, zda nás bude chtít. Je třeba si rovněž odpovědět na otázku, zda a proč budeme chtít i my sami. Chceme? A víme, jak to poznáme? Podle jakých měřítek to zhodnotíme? Neboť se nejedná o nic menšího než o to, koho si pustíme do života. Kdo už v našem životě je, má na něj přirozeně nezanedbatelný vliv, což myslím není třeba více rozebírat, spíše je nutné se nad tím individuálně zamyslet.
Krok druhý: Jak mohu já dané pozici přispět
Další krok, který můžeme udělat, a který pomáhá k udržení stability já, je podívat se na své schopnosti a dovednosti z pohledu pozice, o kterou se ucházíme. Získáme tím kýžený odstup, protože pozice sama nevládne (na rozdíl od osoby nadřízeného) schopností někoho soudit. Tím vládneme my, lidé. Změna úhlu pohledu nám pomůže více se zaměřit na to podstatné. Překlenutím strachu z toho “jak budeme vypadat a co si o nás bude kdo myslet”, získáme více jistoty v tom, co a jak chceme říct. Je to podobné, jako když si ve vztahových peripetiích místo jen sebe a partnera představíme i to třetí mezi námi – náš vztah. Druhý nás lépe uslyší, když komentujeme náš vztah a nikoli přímo jeho osobnost. Podobně ve vztahu nadřízený – podřízený může hrát roli třetího „práce“, o kterou v pracovním vztahu jde.
Zaměřením se na ni (a nikoli na osobu šéfa) můžeme mluvit “pro něco”, tedy pro práci a nikoli “proti někomu”, respektive něčemu, jak by si to vedoucí pohovoru mohl vyložit.
Tím se alespoň o malý kousek osvobodíme od apriorního strachu z hodnocení, na který navazují staré dobré pocity strachu ze selhání nebo z ostudy. Tolik potřebná vnitřní pevnost tkví v tom, že tímto krokem ustoupíme sami sobě z cesty. Už to není jen o nás, o tom, co a jak řekneme a jak to bude přijato, ale hovor začne být mnohem více o dané pozici a potřebách z ní plynoucích.
Navíc získáme i další důležitý benefit. Můžeme si sami lépe vyhodnotit, zda očekávání a požadavky odpovídají tomu, co v nás je, co umíme a co se chceme naučit. Jinak totiž hrozí, že odkýveme hory, doly, černý les, až se nakonec budeme divit, že nás práce nenaplňuje. Jak by taky mohla? To by totiž obrazně řečeno znamenalo nechat se danou prácí spolknout, což není a nemůže být uspokojivý prožitek. Uspokojení v tomto smyslu spočívá v tom, zda to, co ze sebe vydáváme, je tím nejlepším z nás na straně jedné, a je jako nejlepší viděno i ze strany druhé. Vnímání druhé strany nemáme nikdy zcela ve svých rukou (kdo si to myslí, je nucen tak či onak manipulovat!). Ovšem posouzení, zda se k dané pozici se všemi svými schopnostmi, talenty, stejně jako omezeními skutečně hodíme, v našich rukou je. Jak to jinak poznat, než sebe od dané pozice oddělit? Bez tohoto oddělení bude nevědomě působit rovnice já = moje práce, tedy skrytá identita se svým pracovním titulem, výplatou, prestiží či mocí. Identita, jež dlouhodobě nevede k ničemu jinému než k přecitlivělosti, nedůtklivost, pedantství či stavu, jemuž se hovorově říká “stažené hýždě.”
PŘEČTĚTE SI: Terapeut Tomáš Zetek: Žijeme rozpolcený workoholismus. Co nejvíce makat a pak co nejvíce odpočívat
Je naivním předpokladem, že o naší vhodnosti či nevhodnosti rozhoduje jen přijímající. Ten rozhoduje o přijetí jako takovém, ale posoudit vlastní vhodnost je opravdu na nás. Zda se to potká i s druhou stranou, je věc jiná a otázkou při tom zůstává, odkud plyne ona nevyváženost na miskách vah. Jedním důvodem je výše zmíněná identita já = moje práce, neboť špatný výsledek pohovoru by byl bolavým pro naše ego. Druhým důvodem jsou samozřejmě primární lidské potřeby v podobě uplatnění se ve společnosti a zajištění své existence (a čím dál častěji i potřeba smyslu). Je opět jen na nás rozlišit, která z vnitřních motivací má aktuálně jakou prioritu. Není nic špatného na tom, dělat práci pro peníze. Zlomyslným se to stává pro člověka, až když si takovou motivaci odmítá připustit. Pak stojí takříkajíc sám proti sobě. Známe-li ale své skutečné důvody (své “proč”, jak říká má kolegyně a kamarádka), pak vnitřní rozpor nevzniká a můžeme si tím spíše vážit nejen sami sebe (díky upřímnosti), ale i své práce (zdroje obživy).
Jakmile totiž na daná vnitřní fakta naložíme i své představy, že práce by nás měla nejen naplňovat, ale řešit pro nás i další duševní problémy, vneseme do toho všeho nejen velký tlak, ale hlavně tím odsoudíme sami sebe k nespokojenosti. Nemluvím teď o tom, že by člověk neměl dělat, co jej baví! Mluvím zde o situacích, kdy aktuální podmínky po nás žádají například zajištění finanční existence. Zdravý selský rozum je dobrá věc, je-li používán s jistou pokorou (bývá podezřelým jen tehdy, když se jím někdo ostentativně ohání). Máme-li ho k dispozici a říká-li nám, že nyní není čas na hrdinství, pak jeho uposlechnutí a přiznání si reality přinese úlevu. Zatímco bědování nad tím, že mě v daný moment práce nebaví, přinese v lepším případě jen otrávenost. Je to koneckonců jen projev nevděku ”k práci”, která člověka živí, tedy pomáhá k zajištění základních potřeb. Víme-li, že to tak nyní je, pak v nás nevzniká tolik odporu a postupně se můžeme zaměřit na změnu vlastního přístupu, což ve výsledku povede k práci, která nás nejen živí, ale i baví.
Také zde najdeme vztahové paralely. Mnoho lidí bez rozmyslu říká, že chtějí vztah, aby se cítili naplněni. Pak je ale vztah (v našem případě “práce”) jen jakýmsi duševním výživovým doplňkem, na jehož příjmu se dříve či později staneme závislí. Vždyť i vztah nakonec odpovídá tomu, co do něj každá ze stran vloží, zatímco máme sklony jej hodnotit dle toho, co z něj dostáváme. Abychom mohli poznat, co je pro nás ve vztahu zdravé a přínosné, musíme do něj sami dávat, neboť jinak zůstaneme jen pasivními kritiky poměrů druhých lidí – našich partnerů. Co je přitom to, co do osobních vztahů vkládáme? Svá srdce, zájem, pozornost, zkrátka velké části našeho já.
Podobně ve vztahu k práci. Bereme, dáváme, aniž se přitom kdy podíváme na sebe, co v nás skutečně je (a co není), a čím tedy můžeme danou práci skutečně obohatit, vylepšit, zrychlit, zjednodušit, jedním slovem naplnit. I poznávání těchto vnitřních dispozic se říká sebepoznání a z něj teprve může plynout cosi jako osobní rozvoj stejně jako lepší schopnost určit, jaká práce je pro nás dobrá, případně jaká nám padne na míru. Toto všechno jsou naše životní úkoly, nikoli úkoly šéfa. Ten má totiž životní úkoly zase své vlastní.
Krok třetí: Jaké vnitřní podmínky potřebuji?
Naším dalším úkolem je rovněž zjišťovat, jaké vnitřní podmínky potřebujeme nejen ke své práci, ale životu vůbec. Opět si téma přiblížíme pomocí příkladu, tentokrát mého vlastního. Dříve to byl hlavně výkon a kariérní tah vzhůru, mé dvě kdysi skutečné mantry. Dnes, když se dostanu do úzkých nebo pátrám, kudy se vydat dál. Nejprve zkoumám, co právě potřebuji, abych to či ono dělal rád. Zjistitl jsem totiž (prokopáním se do nejedné slepé uličky), že když něco dělám rád (ve smyslu s jakou emocí, pocitem a celkovým rozpoložením), nejen že mě to nestojí tolik energie, ale navíc to není ani výkonově špatné. A jako bonus, když něco dělám rád, vytvářím (jako jakýsi vedlejší produkt) i mnohem lepší dojem na druhé. Dělat něco rád je pro mě osobně vnitřním stavem, který celkovou pravděpodobnost “úspěchu” zvyšuje, jakkoli ji negarantuje. Například jsem se naučil rád žehlit. Ne snad že by se žehlení stalo přímo mým hobby, ale mohu se spolehnout na to, že když mě zavalí pocit “musím”, tlaku uleví vědomí toho, že se jedná o jeden z mých příspěvků k chodu domácnosti. Tedy nečekám, že by mě žehlení mělo nějak zvlášť naplňovat, ale v tu chvíli vím, že dávám svůj čas a energii tomu, co je pro mě v životě důležité (fungující domácnost a zázemí vůbec), čímž jsou účty vyrovnány.
Dělat něco rád, je přitom jedna z možností. Když se k vnitřním podmínkám, které pro svůj život potřebujeme, dostaneme, slýchám od klientů často mj.:
- aby mi to dávalo smysl
- abych byl sám v sobě
- abych cítil, že jsem v pořádku
- potřeba pocitu sounáležitosti
- abych byl schopen vnímat své nejbližší atd.
Zkuste si to. Zeptejte se sami sebe, jaké podmínky to jsou. Pokud se hned nedostanete k podmínkám vnitřním, ale třeba k ”potřebuji příjemné a útulné prostředí”, ptejte se dále “proč?”. Proč potřebuji příjemné prostředí? Jaký pocit se s tím váže? Nebojte se ptát se vícekrát, dokud se nedostanete k pocitu, který sídlí ve vás. Nebojte se znát v tomto ohledu své aktuální nastavení. Může to být skutečně cokoli, už samotný proces pátrání a zkoumání přinese mnohé “aha” momenty.
Následně objevujte, co je potřeba k tomu, abychom si vědomí daného nastavení udrželi i během pohovoru. Proč? Jsme-li o trochu více v klidu, o trochu více něco děláme rádi, o něco více vnímáme smysl…zlepšují se tím naše šance na úspěch, nebo zhoršují? Zároveň tím, že přidržíme část pozornosti na vlastní agendě, zpevňujeme či podemíláme si půdu pod vlastníma nohama? A v neposlední řadě – dostáváme se tím blíže k poloze, ve které máme alespoň některé své reakce pod kontrolou, nebo se tím sami sobě vzdalujeme?
Tím je příprava dokončena a můžeme vyrazit. Respektive ta část přípravy, o kterou nám v tomto článku jde (hard-skills přípravou se zde nezabýváme, což je myslím patrné). Její jádro a účinnost tkví v tom, že se zaměříme na ty aspekty, které se odehrávají v nás, a které máme tudíž alespoň částečně ve vlastních rukou. Jakkoli je přenos hodnocení, moci či soudu do vnějšího světa pochopitelný, jeho neblahým důsledkem je skutečnost, že to, jak se cítíme, je závislé na druhých. Přicházíme tak bezděky o pocit vlastní hodnoty, což je zdrojem mnoha nesnází.
Uchovat si sama sebe naopak přináší možnost nahlédnout do svého nitra. A co spatříme? Sami sebe. Takové, jací právě jsme. Takový náhled přináší možnost svá bolavá místa ošetřit na straně jedné, jakkoli nevede ke zkratkovitému “osmibodovému Ikea návodu na život” na straně druhé. Ať už se jedná o trému před velkým publikem nebo právě přípravu na pohovor. Když víme, že mluvit za normálních okolností dovedeme a při pohovoru “ztrácíme nit”, pak je naším úkolem zjišťovat, co je jinak v nás, a nikoli co je s nevděčníky na druhé straně. Proč se najednou tak propadáme? Dokud nezískáme sami nad sebou tento typ náhledu, napadne nás pouze ona pověstná otázka “Co mám dělat?”, s jejímž zodpovězením si zpravidla nevíme rady. Náhledem na hlubší souvislosti v sobě samých můžeme nejen získat onu odpověď, ale také spatřit skrytý poklad označovaný jako “já”. Nejde totiž o to, “kdo má co dělat”, ale o to, “kým kdo je” a zda to, “kým kdo je”, koresponduje s tím, “co kdo dělá”.
Autor: Tomáš Zetek
Původní zdroj: Meaning.cz
