Když mě bolí koleno, tak je to problém a musí se řešit, jenže když mě „bolí“ duše, je vše v pořádku? Jistěže není, říkala si neurovědkyně Marie Salomonová a rozjela projekt Nevypusť duši. S týmem lektorů vyrazila do škol a mladým lidem říkají, že duševní zdraví je důležité a není dobré ho zanedbávat. Ve velkém rozhovoru pro StartupJobs Newsroom popisuje Marie specifika čtyřletého fungování v podobě neziskovky, růst na třímilionový obrat i nelehké hledání role v politické debatě o systémových změnách zdravotnického systému.
Bojovala s depresí a úzkostnou poruchou a měla dojem, že se o problémech duševního zdraví v Česku moc šikovně nemluví. Dlouho tady podle ní panovaly mýty, nejasnosti a u dětí se příliš neřešila prevence. Proto Marie Salomonová společně s kamarádkou Terezou Růžičkovou rozjela úspěšnou informační kampaň a v srpnu 2016, tedy přesně před čtyřmi lety, založila neziskovku Nevypusť duši. S týmem lektorů vyrážejí na střední školy a přednášejí o tom, že duševní zdraví je důležitou součástí spokojeného života a je potřeba o něm otevřeně mluvit stejně jako o zdraví fyzickém.
S Marií jsme se sešli po náročném období vrcholící pandemie, která fungování organizace tvrdě zasáhla. V rozhovoru pro StartupJobs Neewsroom popisuje nejen to, jak to v uplynulých měsících zvládali, ale vrací se také na začátek své osvětové poutě. Vzpomíná také na nesnadné rozhodování, v jaké míře se má Nevypusť duši zapojovat do politiky, a vůbec poprvé otevřeně mluví o svých plánech do budoucna.
V jednom vyjádření Nevypusť duši jsem četl, že až polovina lidí s duševními problémy zaznamenala v době koronaviru zhoršení stavu. Co to přesně znamená?
U každého to může znamenat něco trochu jiného, ale určitě to nebylo pro nikoho příjemné. S dalšími organizacemi věnujícími se duševnímu zdraví jsme dělali dotazník, který nám vyplnilo přes 200 lidí ze všech krajů České republiky ve věku od 18 let do důchodu. A 49 % zaznamenalo zhoršení stavu. Což třeba u úzkostných lidí může znamenat zhoršení úzkostí a panických atak, u depresivních lidí zhoršení depresivních příznaků. V amerických médiích se také hodně psalo o zhoršení poruch příjmu potravy a já si myslím, že je to problém i u nás, jen se o tom nemluví.
A co zdraví lidí, kteří jsou jinak zvyklí na běžný režim?
Z dat Národního ústavu duševního zdraví, který mapoval situaci celé populace, vyplývá, že se ztrojnásobilo riziko sebevraždy a ztrojnásobil se počet lidí s depresivními příznaky. Jsou samozřejmě lidé, kteří říkají, že měli více času na sebe, na rodinu nebo cvičení. Bylo možné ho využít k něčemu skvělému, hlavně když jste měli dobré ekonomické zabezpečení, to vůbec nerozporuji. Zároveň si ale myslím, že pro lidi, kteří se dostali do nepříjemných situací, to mohlo být devastující.
Jakou roli v této době sehrávala organizace Nevypusť duši?
Na začátku jsme byli všichni hodně zaražení, ale pak jsme se snažili udělat rychlou akci. Přemýšleli jsme, co v těchto krizových situacích může být největší problém. A ukázalo se, že to jsou právě různé úzkosti, obavy a to, že lidi nevědí, kam se v takovou chvíli obrátit. Takže jsme začali dávat ven infografiky na svépomoc při úzkostných stavech, články a informace, jak funguje krizová pomoc, kam mohou lidi zavolat a co od toho čekat. A zároveň nás to ve spolupráci s psycholožkou Bárou Vavřichovou přivedlo k nápadu, abychom udělali infografiku o tom, co nemusíte.
Situace byla taková, že společnost se hodně aktivizovala. Měla jsem pocit, že všichni šijí roušky - i moje máma, která 15 let nevytáhla šicí stroj, ušila 80 roušek. Ale byla vyděšená, vyčerpaná a nevěděla, jestli to má smysl. Spousta lidí dělala spoustu věcí a my jsme jim řekli, že to nemusí dělat. Že nemusí nutně všem pomáhat, když nejsou sami v pohodě. Že se nemusí naučit pět nových jazyků, nemusí začít pět různých cvičení. A ukázalo se, že to lidi potřebovali slyšet. Snažili jsme se, aby to nevyznělo, že pohrdáme lidmi, kteří hodně makají, ale snažili jsme se uklidnit ty, kteří se z toho dostávali do nepříjemných stavů.
Jak to změnilo fungování organizace? Základem vaší činnosti jsou přednášky ve školách, ale ty najednou skončily.
Bylo to strašné, protože miluju, co děláme, a vidím v tom smysl. Bylo náročné si uvědomit, co se děje a jak to budeme řešit. Nebylo mi příjemně v roli někoho, kdo má lidi vést, protože najednou nikdo nevěděl, kam jdeme a co se bude dít. Takže jsem hodně vsadila na to, abych otevřeně s lidmi komunikovala, že nevíme.
První týden jsme měli zavřený office, ale už ten další se ukázalo, že na některou práci potřebujeme být tady, zkoordinovat se, vymyslet webináře a dát dohromady techniku. Takže jsme za hygienických opatření otevřeli kancelář pro omezený počet lidí a dali dohromady první webinář pro střední školy. Během rekordně krátkého času vznikl úplně nový program. Potom jsme ho museli znovu nabídnout všem školám, vysvětlit jim, proč je to dobré, jak to probíhá a jak se mohou připojit. A fungovalo to, lektoři, kteří byli v Praze a nepracovali v nemocnicích, nám chodili dělat v rouškách webináře.
Bylo to zajímavé období, ale když skončilo, shodli jsme se, že osobní kontakt je v našem tématu strašně důležitý. Webináře jsou super, když to jinak nejde, ale nebudeme je mít ve stálé nabídce, minimálně ne pro školy.
Tým Nevypusť duši už dnes čítá přes čtyři desítky lidí. (Foto: Nevypusť duši)
Nevypusť duši funguje pět let. Jak vzpomínáte na jeho začátky?
Když se začínalo, byly jsme dvě a vůbec jsme nevěděly, co děláme. Byly jsme vědkyně a pacientky, které společně s dalšími studenty dávaly dohromady kampaň a stránku bez jakýchkoli ambicí jít do offline prostoru. Upřímně jsme si s Terezou Růžičkovou myslely, že naši stránku budou sledovat naše mámy a pět kamarádů. (smích) A najednou tam za týden bylo tisíc lidí a rostlo to.
Uvědomily jsme si, že jsme první, kdo takovou lehkou formou a bez patosů otevírá náročné téma, a lidé o to mají zájem. Po půl roce jsme založily spolek, i když jsme vůbec nevěděly, co to obnáší. Protože já jsem byla neurovědec na plný úvazek a dělala jsem monitoring výzkumu léčiv a Tereza byla v Oxfordu a studovala. Na první offline přednášky nám přišlo asi 40 lidí, což bylo neuvěřitelné, a tak to v nás pořád hlodalo. Zároveň jsme si říkaly, že bychom nejraději jezdily do škol, proto jsme udělaly první středoškolský program, na jehož pilotní fázi jsem si brala dovolenou. (směje se)
To byly roky 2016/2017 a bylo mi jasné, že to má smysl, ze zpětných vazeb přímo čišelo, že tohle hodně chybí. Odešla jsem z práce, byla půl roku na podpoře a snažila jsem se najít funding. Jenže se ukázalo, že je to složitější, než jsem si myslela, takže jsem nakonec po pěti měsících přijala poloviční úvazek na ministerstvu zdravotnictví.
Potom se to pomalu rozjíždělo a na konci roku 2017 jsme se potkali s nadací RSJ, což byl náš první strategický partner. V tomto případě si oni našli nás. Dlouho jsme se scházeli, v únoru 2018 jsme podepsali smlouvu na první peníze a mohli jsme zaplatit první 2,3 úvazku. A také jsme si pořídili první miniaturní kancelář.
Kolik vás v organizaci je dnes?
„Core“ tým tvoří pět nebo šest lidí a potom máme 40 externistů. Teď ještě budeme nabírat fundraisera na půl úvazku.
Jak se v průběhu měnil počet lektorů, kteří vyrážejí na přednášky do tříd?
To se docela vyvíjelo, v jednu chvíli jsme jich měli 25, pak najednou pět, protože jsme jim neuměli dát práci. Školy to tolik nechtěly. A minulý rok jsme zase museli 30 tříd odmítnout, protože už nebyl budget. Nyní máme lektorů okolo 40.
Naše vize je dávat praxi studentům pomáhajících profesí, což ale znamená, že pro nás pracují studenti, kteří v určitou chvíli dokončí školu a pak jdou jinam. Takže každý rok nám někdo odchází, tým se obměňuje a musíme stále školit. Ale dává to smysl, protože pokud chceme dělat systémovou změnu a přinést do České republiky moderní péči o duševní zdraví, musíme si „vypěstovat“ své lidi.
Kolik dětí už jste celkem proškolili?
Je to přes 3200 dětí, které prošly live workshopy, dalších asi 300 dětí, které viděly offline semináře. Pak 60 učitelů prošlo akreditovaným dvoudenním kurzem. Mělo to být více, ale překazila nám to korona, takže doufáme, že do konce roku jich bude 200. A potom máme přes 3000 lidí, kteří prošli kurzy, přednáškami nebo besedami pro veřejnost. Takže těch lidí už je docela hodně. Spousta lidí také sleduje Nevypusť duši na Facebooku, kde edukujeme online, a dosahy jsou obrovské. Některé příspěvky mají i bez reklamy dosah přes 200 tisíc.
Nevypusť duši dnes dělá přednášky pro středoškoláky i učitele. (Foto: Daniel Pražák)
Přinesli jste do Česka nové a řekl bych i trochu stigmatizované téma. Jak se vám v této souvislosti daří fundraising?
Je pravda, že začít konverzaci s potenciálním donorem může být náročné. Přinesli jsme nové téma, které v Česku nemělo svůj jazyk. Naším úkolem bylo vymyslet, jak to lidem říkat, abychom je nevyděsili, ale zároveň jim řekli, že to je problém.
Jednou z nadací, která při nás stojí a je naším velkým dárcem, je zmíněná RSJ, která si nás našla sama. Ředitelka Nadace RSJ Lenka Eckertová o tohle téma stála, takže v tomto případě nebylo těžké konverzaci začít. Pak jsou drobní dárci a lidé, kteří nás sledují, a to jsou často jedinci, kteří mají svou zkušenost a hodně oceňují, jak o duševním zdraví a nemocech.
Oslovování nových dárců často probíhá přes vzdělávání, což je téma, o kterém se společnost bavit chce. Platí, že když nejsou děti ve třídě v pohodě, nedochází ke kvalitnímu učení a vzdělávání. Takže jsme si našli tuto cestu a relativně se nám to daří. A je tu stále více velkých nadací nebo korporátních společností, které do vzdělávání chtějí dávat peníze a energii. Věříme, že jsme pro ně relevantní partner.
Když dnes někdo chce dělat neziskovou formu osvěty a vzdělávání, je pro něj snazší získat peníze než v minulosti?
Určitě, vnímám, že se tady něco vzedmulo. Je tam ale ještě hodně práce, zvláště když vidím, jak funguje filantropie ve Velké Británii nebo USA. Ale je tady obrovský potenciál, který minulý režim dost pošlapal, konkrétně třeba rozvoj drobného dárcovství.
Jaký máte nyní rozpočet?
Za minulý rok bylo něco kolem dvou milionů a každý rok to roste. Pro letošní rok to mělo být přes tři miliony, ale korona nám to zkrouhla, takže budeme „jen“ na těch třech milionech. A další roky to poroste dost podobně, na rok 2021 bychom potřebovali něco přes čtyři miliony. Myslím si, že za pár let z nás může být organizace, která má rozpočet 10 milionů. Daly by se s tím dělat zajímavé věci a vím, že bychom to uřídili.
Když se jako ředitelka ohlédnete, s čím jste nejvíce bojovala a co vás trápilo?
Vždycky je to kolem náboru nových lidí, aby se tady cítili dobře. Pro mě je to důležité. Pracujeme s lidmi v pomáhajících profesích, a to pořád řešíte, co vnímají a co cítí. A je to někdy složité. (smích) Pro mě osobně to bylo hlavně v hledání svého místa, abych zároveň byla ředitelkou, která řídí a deleguje, řeší ten „big picture“, ale zároveň abych neztratila kontakt s děním ve třídách. A řeším i to, do jaké míry se zapojovat do různých systémových změn.
Co tím myslíte?
V tomto tématu je spousta věcí, které by se měly vyřešit „nahoře“ na politických místech. A pokud se chceme někam posunout, musíme tam být. Začíná se to dařit, ale vstup do toho světa byl hrozný. Je to úplně něco jiného, protože tady pracujeme startupovým způsobem, věci se dějí, dělají se teď a za týden jsou hotové. Ale v politice se vše dělá hrozně dlouho a může to být deprimující.
Museli jsme si za těch pět let uvědomit, že děláme skvělou práci, ale že na některé věci nedosáhneme. Nedosáhneme na to, aby byl v Karlovarském kraji více než jeden dětský psychiatr a děti měly pomoc. My jim můžeme dát prevenci, ale vždycky budou některé děti nemocné, a o tom musíme jednat s někým jiným. Polovina lidí v Nevypusť duši má vlastní zkušenost s duševním onemocněním, velmi často v mladém věku. A tam je jasně vidět, že ten systém mnohdy selhal.
Kde vidíte svou roli v Nevypusť duši za pár let? Budete stále ředitelkou, nebo se chcete vzdálit?
Já to mám asi podobně jako Kateřina Vacková z Loono (před časem předala řízení Blance Sigmundové, pozn. red.) nebo Dita Přikrylová z Czechitas, která jde na půl úvazku do Avastu. Mám tady v Nevypusť duši ještě nějakou práci a myslím si, že tady ještě na nějakou dobu budu. Ale nemůžu to tady dělat donekonečna. Jsem rozjížděč a startér, mám hodně nápadů a dokázala bych u nás vymyslet pět dalších projektů, které bychom mohli dělat. Tohle dělám ráda, ale mám na to skvělé lidi, dotahovače, kteří jsou schopni to „jet“ dále.
Ve chvíli, kdy už organizace tolik neporoste dále a bude takzvaně „zajetá“, bude super najít postupně nového ředitele, aby to nestálo jen na mém jménu. Chtěla bych v dalších letech pracovat na tom, aby se mé jméno dokázalo oddělit a organizace byla sama za sebe. Hrozně ráda jí svou tvář dám, budu ve správní radě nebo mentorovat, ale sama budu dělat něco jiného. Myslím, že už nežijeme v době, kdy člověk začne něco ve třiadvaceti dělat a potom v sedmdesáti jde z toho samého do důchodu.
Jaké máte ještě další osobní vize?
Baví mě sledovat, jak fungují nadace u velkých firem a jakým způsobem přemýšlejí. Už jen nerozdávají peníze, ale samy v konkrétních oblastech něco dělají – strategii, politiku, pracují s organizacemi, fungují jako facilitátor. Přemýšlím o tom být ve velkém nadačním fondu nebo CSR oddělení velké firmy a dělat strategii, jak nejvíce pomoct a znásobit dopad.
Vlastně nevím, jestli bych si dovedla představit práci v korporátním prostředí, ale přitahuje mě vědomí, kolik se tam dá udělat práce a jak velký impakt to může mít.
Foto hlavní: Michaela Cásková
