Už několikrát si od lékařů vyslechla, že by kvůli vrozenému rozštěpu páteře neměla vůbec chodit. Naštěstí se s tím neztotožnila a pokaždé na to rychle zapomněla. Místo nářků intenzivně cvičila, zkoušela nové terapeutické postupy a zkoumala, jak cviky působí na její vlastní tělo. A nyní, ve svých šestadvaceti letech, založila Nela Ďopanová startup Fpohybu, který chce Čechy naučit, aby si zbytečně nelikvidovali své tělo. „Je chyba, když lidé přijdou do práce, sednou si a zvednou se po dvou hodinách, když už mají křeč, nebo si jdou pro kafe,“ říká v rozhovoru pro Neswroom StartupJobs.

„Výborně. A teď si dejte ruce pod zadek a zkuste si dlaněmi nahmatat hrboly. To jsou sedací kosti. Sedací se jim říká z toho důvodu, abychom na nich seděli,“ říká Nela Ďopanová a vysvětluje, že pokud sedíme jinak, máme tendenci se hrbit, naklánět dopředu a tím zbytečně namáháme svá záda.

Jde o jednu z rychlých rad, kterou Nela předává během desetiminutového vystoupení v rámci říjnové konference Happines@Work. Její účastníci celý den sedí v sále a mnozí, podobně jako v práci v kanceláři, sedí špatně, po velmi dlouhou dobu v kuse, kříží nohy nebo se hrbí. A řadu z nich už bolí nebo za pár let začnou bolet záda, přestože by se tomu mohli vyhnout.

Stačí pár minut

Nela Ďopanová je o tom přesvědčená. Podle ní stačí trochu přemýšlet nad tím, jak se během dne pohybujeme, provádět jednoduché kompenzační cviky a k tomu si trochu hlídat, jak za kancelářským stolem sedíme. Díky tomu se s velkou pravděpodobností vyhneme přeplněným čekárnám ortopedů a fyzioterapeutů, do kterých Češi hromadně míří, když „zakusí“ bolesti zad, šíje, beder nebo rukou. „Stačí udělat maličkosti, které pro tělo znamenají velkou změnu. Je žádoucí, aby to člověk začal řešit v době, kdy problémy nemá, protože takto je oddálí třeba i o desítky let,“ popisuje Ďopanová.

Stačí pár cviků a tělo bude v pohodě. Nela Ďopanová ukazuje, jak na to.

Přesně před rokem založila startup Fpohybu, pak se ještě pár měsíců věnovala dokončení vysoké školy a od letošního léta se mu věnuje naplno. Nabízí konzultace, workshopy nebo speciální vzdělávací programy pro firmy a snaží se jim předat jednoduchou myšlenku: „Je nesmysl, abychom si své tělo ničili a trpěli my i naše výkonnost.“ I o tom hovořila ve své prvním větším rozhovoru, a to exkluzivně pro Newsroom:

Nelo, povězte mi více o své nemoci…

Jedná se o rozštěp páteře, odborně meningomyelokélu. Už jsem se s tím narodila a laicky řečeno je to tak, že jsem měla míchu úplně bokem páteřního kanálu. Musela jsem na opakované operace páteře a také to ovlivnilo nerv v levé noze, takže mi třeba od kolene dolů nervy „nefungují“.

Opravdu vám lékaři říkali, že nebudete chodit?

Poprvé mi to řekli asi před 13 lety, ale já jsem to naštěstí nikdy nebrala vážně. Už od narození jsem měla takový mindset, že mi nic není. Rodiče mě tak vychovávali a nikomu neřekli, co mi ve skutečnosti je. Do minulého roku to věděli jen tři lidi. Takže teď, když o tom mluvím veřejně, je to pro mě něco nového.

Po poslední operaci levé nohy jsem se dávala asi rok dohromady a na rehabilitacích mi zase připomněli, že bych s tím neměla ani chodit. Po operaci jsem nějakou dobu chodila s berlemi, teď ještě chodím s nordic hůlkami. Před operací jsem se ale pohybovala bez pomůcek, takže ještě i teď mám co pilovat. (smích)

Setkávala jste se s negativními reakcemi? Přece jen každý z vaší chůze pozná, že nejste úplně zdravá…

Určitě. U mě to bylo tak, že jsem odmalička hodně dřela, závodně jsem plavala a cvičila jsem. Pro mě jako pro malé děcko byl pohyb součástí života. Vůbec jsem to nevnímala tak, že bych dělala něco navíc, bavilo mě to. Na prvním stupni základky nikdo ani moc nepoznal, že mi něco je.

Pak přišel okamžik, kdy jsem si odřela nohu, a to všechno změnilo. Odření nohy pro mě znamená, že se to hrozně špatně hojí. Udělala se mi díra do chodidla a chytla jsem do toho zánět. Hojilo se to asi rok, celou dobu jsem brala antibiotika. Bylo to náročné, ale spíše v tom, že jsem musela omezit chůzi a úplně odstřihnout plavání. A jak šla dolů fyzička, stejně šla i psychika.

Zároveň jsem levé noze začala ulevovat, nechtěla jsem na ni tolik stoupat, takže jsem na ni začala napadat, a toho si začali všímat spolužáci, kteří se mi někdy vysmívali. Nebylo to často, nebyla jsem šikanovaná, ale i něco málo stačí. Tehdy jsem si prožila období, kdy jsem se ptala: „Proč já?“ Dodnes na mě lidé koukají, když jdou naproti mě, ale už jsem se to naučila ignorovat.

Je něco na nemoci pozitivní?

Já jsem s ní vyrůstala. Už jako dítě jsem na sebe musela dávat větší pozor a hlavně trávit spoustu času věcmi, které mě nebavily, a naopak něco, co by mě moc bavilo, jsem dělat nemohla. Poměrně brzo jsem si to v hlavě musela poskládat a naučit se pracovat se svojí psychikou. Docela dost dokážu ocenit malé radosti, protože na těch mi záleží snad nejvíce. Priority a hodnoty mám nastaveny tak, že už mě jen tak něco nerozhází.

Představte si třeba operaci páteře, ta je strašně náročná, člověk 14 dní leží v kuse a nemůže se pohnout ani kýchnout, protože při tom celé tělo zabolí. Pak je navíc strašně náročné začít se pohybovat, všechno se učíte od píky, takže to chce neuvěřitelnou trpělivost.

Pamatuju si, když jsem se vrátila z nemocnice. Pocházím ze statku, kde je úžasný klid, koně, krásná příroda. Ale když je tam člověk zavřený dlouho, najednou mu ty interakce se světem chybí. A tak jsem třeba jela s taťkou nakupovat, i když jsem jen seděla v autě na parkovišti. Měla jsem radost, že vidím lidi.

Nela Ďopanová dělá i „rychlopřednášky“ s praktickými ukázkami.

Aby tělo vydrželo

Jak všechno tohle souvisí s tím, že jste začala školit a přednášet o zdravém pohybu?

Od narození s tělem pracuji, spolupracovala jsem s mnoha fyzioterapeuty, trenéry, „pohybovci“. Prošla jsem řadou metod a procedur. Je pro mě fascinující, co tělo všechno dokáže, a jsem trochu „přemotivovaný“ pacient. Hlavně po poslední operaci fyzioterapeuti moc nevěděli, jak mě zklidnit. Něco mi ukázali a já si pak cvičila šest hodin denně, abych byla brzy „OK“. Většinou jsou zvyklí, že pacient přijde a má přístup „tak mě napravte“.

To byl okamžik, kdy jsem si řekla, že bych své znalosti a motivaci mohla využít i jinak. Zároveň jsem si všimla, že fyzioterapeuti v práci nemají dobré podmínky, je to tam jak na běžícím páse, mají málo peněz, i když tomu tělu opravdu tolik rozumí… Což mi přišlo nefér.

Nejprve jsem chtěla založit neziskovku, která měla ukazovat to, co fyzioterapeut obvykle dělá. Většina pacientů dochází za fyzioterapeuty s bolestmi zad, šíje nebo beder. Tyto bolesti většinou vznikají v práci, z dlouhodobého sezení, kde vznikají špatné pohybové stereotypy. Tělo zkrátka začíná bolet. Tak proč lidi needukovat, jak se v práci chovat, aby jejich tělo vydrželo co nejdéle?

Postupně jsme vymysleli byznys model zaměřený na firmy. Nabízíme také krátkodobé workshopy ve firmách, ale zaměřujeme se hlavně na dlouhodobý program, říkáme mu Akademie Fpohybu. Je to série workshopů s praktickým a vzdělávacím charakterem.

Zaměstnanci odlehčenou formou poznávají jednotlivé části těla, jak spolu souvisí a jak tělo funguje jako celek. Není to jenom o cvičení, ale i získání znalosti, proč pro mě konkrétní pohyb bude přínosný, nebo proč jiný zase tolik ne. Začíná se pozdravem kanceláři, což je taková rozcvička, navazuje odlehčená teoretická vzdělávací část, vždy na danou část těla rozšířená o kompenzační cvičení, a potom pohybové hry. A když se probere celé tělo, jde se na komplexní pohyby, vliv psychiky na držení těla, soustředění a koncentraci.

Kolik už máte zákazníků?

Oficiálně jsme to začali nabízet v lednu. V červnu jsme s kolegyní Pavlínou Lášticovou dokončily školu a pro nás dvě je to full-time práce, zároveň máme spolupracující fyzioterapeuty. Zatím jsme školili devět firem, přes léto to bylo trochu mrtvé, takže vše naplno rozjíždíme od podzimu. Během října jsme měli šest firem a od listopadu už máme klienty i na zmíněný dlouhodobý program.

Kolik fyzioterapeutů s vámi spolupracuje?

Momentálně máme pět lidí, kteří s námi spolupracují, a nyní nabíráme nové. Ve výběru jsme hodně nároční a pečliví, protože hodně záleží na tom, koho do firem pošleme.

Nela cvičí celý život kvůli své nevyléčitelné nemoci. I díky tomu založila svůj první startup.

Bolesti ničí produktivitu

Jak se vám daří firmy oslovovat?

Je to poměrně dost náročné a na dlouho. Pořád se setkáváme s mindsetem, že workshop znamená „zaměstnanci nepracují, já jim to ještě platím, proč bych to měl dělat“. Takže je třeba komunikovat, že když se zaměstnanec ve svém těle nebude cítit dobře, jeho produktivita nebude dobrá. Ono to všechno úzce souvisí.

Do roka bychom chtěli mít několik dlouhodobých zakázek a zároveň přemýšlíme o tom, že bychom začali služby nabízet i pro veřejnost. Máme feedback od zaměstnanců, kteří se to snažili protlačit do firmy, ale nevyšlo to, takže by chtěli za sebe chodit sami. Tím, že se zároveň o svém těle se něco dozví, je to dost láká.

Platí v případě bolestí těla, že lidé zanedbávají prevenci?

Většinou přichází ten, kdo už má problémy. Hodnotu v té službě vidí až ve chvíli, když je něco trápí, chtějí to řešit, uhasit. Přitom žádoucí by bylo, kdyby to člověk řešil už v době, kdy problémy nemá, protože takto je oddálí třeba o desítky let. Stačí dělat maličkosti, které pro tělo znamenají velkou změnu.

Jaké chyby lidé v kancelářích nejčastěji dělají?

Lidé přijdou do práce, sednou si a zvednou se po dvou hodinách, když už mají třeba křeč. Nebo si uvědomí, že dlouho sedí, nemají energii a jdou si pro kafe. Jenže tím, že si dají kafe, to tělo spíše ještě více vyhecují. Lidé si neuvědomují, že když jsou unavení a nepomůže jim ani páté kafe, je něco špatně.

Dále mají špatný pohybový stereotyp, špatně sedí, hrbí se, při stresu jde navíc šíje automaticky nahoru a ramena se drží vepředu, takže se tělo namáhá. Potom jdou třeba do posilovny nebo dělat sport, který pro ně není šťastně zvolený, a tam si ty špatné pohybové stereotyp ještě prohlubují, takže tělo ještě více trpí.

Je zajímavé, že tělo nerozlišuje, jestli máte psychický, nebo fyzický stres. Takže když jsem v práci, je toho na mě hodně, tak je to psychický stres. Pak se jdu vybít do posilovny nebo na squash, a to je fyzický stres. Tělo je neustále v napětí. Tím neříkám, nepohybujete se. Jen to, že i pohyb se dá udělat tak, že energii dodává. Třeba je dobré ho propojit s dechovým cvičením.

Autor: David Budai

Foto: Fpohybu, archiv N. Ďopanové