Projekt Návštěvy POTMĚ, v rámci kterého nevidomí lidé navštěvují seniory, aby jim ukrátili volnou chvíli, vstupuje do nové fáze. Tento sociální startup zatím fungoval z evropských dotací, nyní ho ale čeká postupný přerod v soběstačnou „jednotku“, kterou budou kompletně řídit nevidomí. A to zdaleka není běžné, říká zakladatelka Gabriela Drastichová. V rozhovoru pro Newsroom StartupJobs otevřeně přibližuje problémy, které startup málem položily, a nastiňuje nelehkou cestu zpoplatňování služby, která byla doposud zdarma.

Před dvěma lety získal Nadační fond Českého rozhlasu evropskou dotaci (necelých 9 milionů korun) na rozjezd unikátního projektu, který propojuje dvě ohrožené skupiny – seniory a zrakově postižené. Zjednodušeně řečeno: nevidomí lidé jsou placeni za to, že navštěvují staré lidi a tráví s nimi čas. Mohou si povídat, vzpomínat, zpívat, hrát různé hry nebo zlehka cvičit, průběh setkání nemusí být jasně daný.

Podstatný je výsledek, který má hned tři roviny – senioři se necítí osamělí, zrakově postižení lidé si k invalidnímu důchodu přivydělají nějaké peníze a vytížená pečující rodina získá trochu volného času pro sebe. Projekt v tuto chvíli zaměstnává 21 nevidomých, kteří vyrážejí k sedmi stovkám seniorů. Samotní „návštěvníci“ jsou pečlivě školeni a připravováni, aby i bez stoprocentní vizuální kontroly zvládli komunikaci a navazování vztahu se seniory, kteří často trpí stařeckou demencí či Alzheimerovou chorobou.

Nelehký život po dotaci

U zrodu sociálního startupu Návštěvy POTMĚ stála Gabriela Drastichová, ředitelka zmíněného nadačního fondu, která ho od začátku připravovala nejen na osamostatnění, ale také na okamžik, kdy dotační období skončí a startup si na sebe bude muset vydělat i v „reálu“. A tento přechod rozhodně není jednoduchý.

„Když jste krytí dotací, negenerujete příjmy, takže si vlastně neotestujete citlivost zákazníka na komerční provoz služby. Pak vás z té dotace vypustí na trh, vy se rozkoukáváte a to je pro organizace často likvidační,“ popisuje Drastichová v rozhovoru pro Newsroom. Zároveň ale dodává, že právě díky dotaci byl projekt schopen rozjezdu.

V současné době se startup transformuje do podoby zapsaného ústavu a začíná jeho samostatná existence. Výhledově by se služba měla rozšířit ze současných osmi lokalit do všech krajských měst a cílem je, aby 30 procent příjmů tvořil prodej služby. „U zrodu stojí šest lidí z původního týmu, všichni jsou to lidé s těžkým zrakovým postižením,“ popisuje Drastichová s tím, že projekt i v posledních měsících dokázal fungovat „úplně bez očí“, tedy bez vidícího managementu. A to v této oblasti není zdaleka běžné.

Gabriela Drastichová stojí za myšlenskou i rozjezdem startupu. (Foto: Pavel Ovsík)

Jak jste se připravovali na okamžik, kdy dojdou peníze z evropské dotace?

Posledního půl roku jsme testovali, jak by naše zákaznická skupina reagovala na zpoplatnění služby. Víme, že ji nemůžeme zpoplatnit plně komerční cenou, tedy abychom šli přes náklady. Proto jsme se koukali, kolik stojí podobné alternativní služby, jako jsou pečovatelská služba, osobní asistence nebo domácí péče o seniory. A pak jsme nakalkulovali hodinu takové návštěvy a zkoušeli, jak na to zákazníci reagují, jestli by byli ochotni zaplatit a jestli by peníze skutečně z té kapsy vytáhli. A mám radost, že se nám už v rámci dotace podařilo získat první platící klienty, což je pro startup vždycky ten zlomový okamžik.

Také jsme nechtěli, aby do budoucna služba fungovala pod nadačním fondem, takže jsme tým připravovali na to, že jednoho dne si založí vlastní organizaci a nadační fond jim po nějakou dobu bude pomáhat. Teď si zakládají zapsaný ústav a chtějí fungovat jako samostatný subjekt na bázi integračního sociálního podniku. U zrodu stojí šest lidí z původního týmu, všichni jsou to lidé s těžkým zrakovým postižením, kteří už několik měsíců bez vidícího managementu zajišťují celkový provoz služby, a to včetně externí komunikace a péče o zákazníky.

V sociálních podnicích to většinou bývá tak, že první dvě úrovně managementu jsou zdraví a pak pod sebou mají „řemeslníky“, kteří mají zdravotní postižení. A my jsme opravdu během prvního roku dokázali ty vidící lidi vyčlenit a zrakově postižení kolegové a kolegyně plně převzali kompetence i agendy. Což je za mě skvělé. Ale nedovedli bychom to bez technologií a mobilních aplikací, prostřednictvím kterých jsme s nimi byli neustále v kontaktu. (O tom, jak se tvoří aplikace pro nevidomé, jsme psali zde.)

Jak jste nastavili cenu služby?

Dospěli jsme na 280 korun za 90 minut návštěvy, protože počítáme s tím, že chvíli trvá, než se senioři s návštěvníkem v prostoru zabydlí, aby tedy spolu měli čistého času 60 minut. A přijetí bylo skvělé. Když to vztáhnu třeba na sebe, tak já tou hodinou, kterou zaplatím někomu jinému, získávám hodinu času pro sebe, je to přesně částka, kterou dám za hodinu sauny, fitka nebo jógy. Takže i z pohledu rodinného příslušníka je to cena adekvátní.

Platící klient je totiž rodinný příslušník nebo zástupce zařízení. Je už hodně privátních domovů pro seniory, které si platí externí služby, a ty seniorům vytváří nějaký program. My jsme jedním z dodavatelů těch služeb. Přímo od seniorů si peníze zpravidla nebereme, jsme v cílové skupině, pro kterou je 80 korun za kadeřníka pořád hodně.

Tato částka ale stále nepokryje kompletní náklady na službu. Odkud bude projekt brát zbytek peněz, aby to bylo udržitelné?

První rok fungování bude týmu pomáhat nadační fond, vnímám to jako velkou odpovědnost, protože jsme byli u zrodu. Také je možné si žádat podporu z veřejných i soukromých zdrojů. Jsou například městské části, které mají své dotační tituly a jsou schopny některé hodiny kompenzovat.

S jakým obratem budete pracovat?

Bude to obrat do milionu a půl ročně. A chtěla bych, abychom v prvním roce samostatného fungování dosáhli i na 30 procent výnosů z podeje služby, což je myslím reálné.

Návštěvy POTMĚ mají velkou šanci, že budou fungovat i po skončení dotací. O službu zájem. (Foto: Michaela Danelová)

Jak velký příjem představují návštěvy pro samotné nevidomé? Je to přivýdělek k invalidnímu důchodu?

V dotační fázi to byla práce na úvazky, která je velkoryse zaplatila, a bylo vidět, jak jim tou finanční injekcí stoupla kvalita života. V samostatném fungování to bude přivýdělek, co odpracují, to dostanou zaplaceno. Myslím, že i tímto se vzduch trochu vyčistí, kdo více pracuje, bude více zaplacený. Nyní byli lidé placeni i za „pohotovost“, kdy nepracovali.

Ze zpětných vazeb vím, že více než peníze je důležitější ten smysluplně trávený čas. Oni mají opravdu kvalitní práci a pracují v týmu, což je pro ně jedinečná zkušenost. Protože když je člověk od narození nevidomý, vyrůstá v podstatě sám. A to byl pro nás i největší oříšek – naučit ty lidi pracovat spolu.

Setkávali jste se s problémy? Nevidomí lidé potřebují také pomoc, stejně jako senioři, které navštěvují…

Našly se i případy, kdy to spolu nefungovalo. Ale bylo zajímavé občas pozorovat, že senior, který už mnohdy podceňoval své schopnosti a nejraději by tady nebyl, když viděl člověka, který za ním přichází a nevidí, tak se vzchopil a říkal si: „Když ona může, tak já taky ještě můžu“. A šněrovali sebe do pomahačské role. Takže se paradoxně role vyměnily a senioři se cítili být důležití.

Kteří lidé v projektu pracují?

Máme v týmu lidi ve věku od 20 do 48 let, je to věkově pestré. Je to mix lidí, kteří nevidí od narození, kteří přišli o zrak v dospělosti, jsou tam lidi, kteří nevidí vůbec, nebo mají zbytky zraku. Jsou to lidi, kteří mají nějakou specifickou znalost nebo talent, mají na čem postavit tu svou hodnotu, takže například novináři, hudebníci, pedagogové, kteří umí několik jazyků, lidé, kteří mají canisterapeutický výcvik a psa.

Momentálně působíte v osmi městech. Jaká je další vize?

Naše představa je, že budeme mít alespoň dva lidi v každém krajském městě. Doufám, že to není moc ambiciózní, dávalo by mi to smysl. Jsme dohodnuti, že návštěvník dojede na místo vzdálené až hodinu od místa pobytu. Velkou výhodou je, že nemusíme hradit cestovní náklady, protože zrakově postižení jezdí zdarma jako ZTP, což tu službu výrazně zlevňuje.

Chceme, abychom pro obce, města nebo kraje byli partnerem při řešení nedostatečných kapacit ústavní i domácí péče o seniory. Abychom byli jedním z hráčů, na které se budou moci obrátit.

Vnímáte nějaká rizika, která mohou tyto plány překazit?

Rizikem jsou určitě finance, protože společnost je pořád naučena, že sociální služby má pokrývat stát a že si nebude za extra služby připlácet. Ale privátní složka zdravotnictví nám hraje do karet, lidé jsou ochotni si za nadstandard nebo flexibilitu platit. V sociálních službách to také přijde, společnost se promění a lidi budou ochotni zaplatit za komfort pro svého seniora nebo člověka, o kterého pečují.

Senioři a nevidomí. Napadlo by vás dát je dohromady? (Foto: Michaela Danelová)

Jak se změní situace podobných projektů, až doběhnou evropské dotace?

Já se docela těším, že se trh narovná. V důsledku velkého objemu dotací, které šly do sociálního sektoru, vyrostla spousta služeb, které nejsou udržitelné a zkreslily potřebu na trhu. A neziskovky se někdy velice šikovně naučily ohýbat své činnosti směrem, kde ty dotace byly. Takže určitě spousta organizací odejde, spousta služeb bude chybět, ale nové vyrostou zdravěji.

Zároveň i my jsme za dotaci vděční, protože jsme z nich tu službu vybudovali. Ale ve chvíli, kdy jste krytí dotací, negenerujete příjmy, takže si neotestujete citlivost zákazníka na komerční provoz služby. Pak vás z té dotace vypustí na trh a vy se rozkoukáváte a lidem říkáte: „Tak, do 30. 9. to nestálo nic, a teď po vás budu chtít 280 korun.“

Jaké nejčastější chyby dělají zakladatelé sociálních organizací a startupů?

Je to taková klasická chyba startupů, na které 90 procent umře. Aniž by prošly nějakou fázi průzkumu a prototypizace, rovnou se vrhnou do finálního produktu a jsou přesvědčení o své pravdě. A bojí se jít s tím prototypem na trh a říkat lidem: „Hele, jak se ti to líbí? Jsi ochotný za to zaplatit? Dal bys mi už za ten prototyp nějaké peníze?“

Lidé si mylně myslí, že toto pravidlo funguje jen pro nové boty, kabelku nebo auto. Ale ono to funguje i pro služby, je důležité nadesignovat prototyp služby, ptát se na zpětnou vazbu a desetkrát ho změnit.

Také jsme si „nabili pusu“, čerpali jsme jen ze zkušeností pár lidí, které kolem sebe máme, ale hrdě jsme se zdráhali zeptat se širšího pléna kritiků.

Co jste měli špatně nastavené?

Nám ani tak neselhal design služby, ale selhaly způsoby vytváření a vzdělávání týmu. Měli jsme úplně mylné představy, co ti lidé budou potřebovat. Nečekali jsme, že nás několikrát položí konflikty v týmu. Bylo několik okamžiků, kdy jsme mysleli, že to skončí.

Byla jste celou dobu ředitelkou a tváří projektu Návštěvy POTMĚ. Jaká bude vaše role po osamostatnění?

Do budoucna bych byla ráda člověkem v pozadí nadačního fondu, za kterým budou moci kdykoliv přijít se poradit. V projektu už krásně rostou nové tváře, a za to jsem vděčná, prospěje to, protože budou více uvěřitelní. Zapsaný ústav má svou zakladatelku, ředitelku a správní radu, kde je jen jeden vidící člověk. Ostatní jsou nevidomí.

Autor: David Budai

Foto titulní: Khalil Baalbaki